Včera uplynulo šedesát let od přijetí Všeobecné deklarace lidských práv. Podívejme se tedy podrobně na jejich stav v České republice.
Václav Havel, bývalý reprezentant Charty 77, nejvýznamnější organizace pro ochranu lidských práv v zemi za komunismu, a zároveň bývalý prezident, nedávno vyjádřil své pochybnosti nad tím, zda ta dlouholetá obětavá práce několika tisíců lidí a jejich utrpení následkem represe ze strany státu stála za to.
V zemi Václava Havla sice úřaduje zmocněnec pro lidská práva, jeho jméno (Jan Litomiský) ale už skoro nikdo nezná. Koaliční vláda do jeho funkce dosadila člověka, který ze všeho nejvíc umí mlčet. V jiných zemích Evropské unie jenom myšlenka, že takový zmocněnec by byl nikoliv nezávislým na státu, ale podřízeným člena vlády, je zcela nepředstavitelná. Zde si takové skutečnosti zatím nikdo nevšímá.
Lidská práva tady ani nejsou tématem pro prezidenta republiky. Ten se však jako téměř jediný pozastavil nad plošným zastavením vydávaní víz pro vietnamské občany, dokonce kritizoval evidentně protiprávní razie proti obchodníkům původem z této vzdálené a malé země. Podle jeho slov mu ale nešlo o práva cizinců, která jim ze zákona garantuje tato země, nýbrž o kritiku jeho odpůrců v „jeho“ straně – ODS.
Když prezident mlčí při pokusu o pogrom Ani on, ani zmíněný zmocněnec však neprosazují veřejně přijetí zákona proti diskriminaci, který Česká republika na rozdíl od všech ostatních zemí Evropské unie ještě nemá. Neozvali se, ani když se dav násilníků pokusil o pogrom na občanech této země v litvínovském Janově. Ani jedním slovem nepochválili obětavé nasazení policie na ochranu těchto občanů, které si vyžádalo deset zraněných policistů.
Počet ideologicky motivovaných násilných útoků se v posledních letech snížil. Nyní zase přibývá. Policie ale ani v jednom z případů žhářských útoků z letošního roku zatím nevypátrala pachatele. Tudíž nemohla ani prokázat rasistický motiv. Podobně jako v první polovině devadesátých let 20. století se policie snaží zatajovat nárůst takových činů. Většinou je potajmu odkládá.
V devadesátých letech prosadily občanské organizace jako Host nebo Dokumentační středisko pro lidská práva svým dlouholetým monitoringem, že policejní vyšetřování musí proběhnout průhledně a s ohledem na práva oběti. Dnes tyto organizace už neexistují. A policie znovu postrádá svého hlídacího psa.
V případě sterilizace romských žen bez informovaného souhlasu soud letos sice uznal právo jedné poškozené, tedy nyní neplodné ženy na odškodnění, soud další instance však rozsudek zrušil a nárok neuznal. Stát, který se deklaruje jako právní, se ani po téměř dvaceti letech nedokázal omluvit dotčeným ženám, které se staly obětí komunistickým státem systematicky organizované kampaně sterilizace romských žen. Ani dnes stát nepřevzal odpovědnost za to, že i po roce 1989 došlo k takovým zřejmě už jenom ojedinělým případům.
Vepřín, na který se při porcování medvěda zapomíná Evropský parlament už dvakrát vyzval české úřady, aby v zájmu ochrany lidských práv přemístily vepřín z místa bývalého nacistického tábora pro perzekuci romských rodin včetně nemluvňat v Letech u Písku na vhodnější místo. Každý rok slyšíme, že bohužel na to stát nemá peníze. A ke konci každého roku jsme svědky porcování rozpočtového medvěda, kdy se rozdávají miliardy z peněz daňových poplatníků.
Co ale republika dosáhla ve vztahu k lidským právům v tomto roce? Například v případě útoku davu na romskou rodinu žijící na Jičínsku z roku 2003 soud rozhodl pravomocně, že jeden z odsouzených jí za ochranu osobnosti má zaplatit odškodnění ve stotisícové výši. Je to bývalý policista, který v době útoku ještě sloužil.
Vláda nedávno prohlásila, že se chce vypořádat s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ohledně diskriminace romských dětí v českém školním systému. Podle mezinárodních organizací kritizovaný stav nadále trvá.
V dalším případě ministerstvo spravedlnosti uznalo poprvé právo na odškodnění v milionové výši člověku, který pobýval dva a půl roku ve vazbě a až po třináctiletém řízení dosáhl úplného zproštění viny. Uznaná částka však ani zdaleka nepokryje finanční náklady na právní zastupování a posudky, které dotyčný potřeboval na ochranu své osobnosti. Nyní čeká na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, které mu případně uzná i nárok na ušlý zisk, o který přišel kvůli falešnému obvinění a dlouhé vazbě. Pokud ho stát neodškodní v potřebné výši, bude následovat arbitráž v astronomické výši.
Máme to zapotřebí? Bohužel se zdá, že ano. Dokud stát nebude muset tvrdě zaplatit za jím způsobené škody, jeho ochrana lidských prav bude nadále spíše papírová. A příště bude drahá.
O autorovi| Markus Pape, publicista Autor působí ve Výboru pro odškodnění romského holokaustu
