Horečka technologických akcií v devadesátých letech byla ukázkou fantastického růstu a stejně prudkého pádu. Označení „bublina“, které se od té doby tak vžilo, si zasloužila. Tehdy se za obrovské ceny obchodovaly akcie společností, které sotva vznikly a ještě nevytvořily ani dolar zisku. Vysoké ceny měly jen díky mánii tzv. nové ekonomiky, od níž se očekávaly zázraky, a přílivu nových peněz od Fedu, centrální banky USA.
Nemovitostní bublina posledního desetiletí je na tom podobně. V USA se k vlastnictví domu dostávali lidé, kteří by si jej běžně nemohli dovolit. Hypotéku získali jen díky neudržitelně nízkým úrokovým sazbám (též z dílny Fedu) a nízké obezřetnosti bank, které si pokles trhu realit nedovedly představit. V obou případech šlo o iluzi, že je vývoj založen na reálné produktivitě a že může pokračovat. Prudký růst ceny zlata (v USD o 400 % za poslední desetiletí) je však jiného charakteru. Zlato samo o sobě nevytváří zisky jako firmy či rentu jako nemovitosti. Je pouze uchovatelem hodnoty, protože jeho nabídka (zásoba) je omezená a roste jen pomalu. Jeho cena stoupá proto, že centrální banky tisknou stále nové a nové peníze. Jinými slovy, zlato není drahé, jen peníze jsou levné. A tisk peněz na rozdíl od mánie dot-comu či nemovitostí není iluze, ale fakt současnosti. Zlato by klesalo na ceně v případě, že by centrální banky oznámily razantní obrat ve své uvolněné politice. Avšak v situaci, kdy jsou vyspělé země rekordně zadlužené, budou mít centrální banky dlouhodobě jen jednu možnost: financovat dluhy dalším tiskem peněz. A zlato bude vývoj kopírovat.
O autorovi| PAVEL RYSKA, analytik Atlantik finanční trhy
