Poťouchlé Odcházení
Jan Gregor, 14. 3.
Povaze hry Havel formálně přiblížil i styl filmu. I zde se osvěživě avantgardní forma dá připsat debutantské touze experimentovat. Po vzoru ruských formalistů v ní hraje hlavní roli střih. Režisér například v závěru záludně střídá časové roviny, opakuje identické záběry se stejným úhlem kamery: například jakoby neústrojně vložené scény se zahradníkem (Miroslav Krobot), kterého nikdy nevidíme odcházet ani přicházet, pouze se najednou kdesi zjeví a na kameru, která ho zabírá vždy stejně, chrlí na Riegera své rozumy. To je jenom jedna z mnoha hravých připomínek toho, že se pohybujeme v kulisách absurdního fikčního světa.
Návštěva tohoto světa nebude sedět každému. Někoho odradí grotesknost, někoho přiznaná divadelnost. Ale Havlovi se podařilo svou vlastní poetiku převést na plátno velmi funkčně a nad očekávání zábavně.
