Má-li kdo mluvit cizím jazykem, nevyhnutelně naráží na složité situace. A to každý, od náhodně osloveného trafikanta po profesionálního tlumočníka, přičemž ten druhý tápe možná relativně zřídka, ale vzhledem ke svému zaměstnání častěji než první. To, že jsme ztraceni v překladu, víme však jen někdy - zatímco jindy nic netušíme, případně právě jen tušíme a nejisti si správností svého projevu jen doufáme, že nám bude porozuměno.
Jak takové situace mohou v praxi vyznít, poznáme názorně, až když je prožijeme jaksi z protější strany - promluví-li s námi česky cizinec. Teprve pak vynikne fakt, že kdo se učí cizí jazyk, vidí v různých povrchových analogiích souvislosti, které by rodilého mluvčího ani nenapadly. Je to stejné s dětmi, které se učí svůj jazyk první, mateřský, a občas utvářejí zdánlivě kuriózní formulace.
Učil jsem kdysi česky jednoho Holanďana, a ten jednou omylem pojmenoval USA jako Spokojené státy. (Až mnohem později jsem se dozvěděl, že taková mimoděk vzniklá hříčka není žádná objevená Amerika, ba i Bohumil Hrabal ji používá. Ale ručím za Holanďana, že Hrabala v originále nečetl. A moc by mě zajímalo, co si s tím počali Hrabalovi překladatelé...) Není to však chyba tak neuvěřitelná, jak by se zdálo. Sevřeni železnou košilí zvyku na vlastní jazyk si neuvědomujeme, že právě slova spojený a spokojený jsou si mimořádně podobná, snadno zaměnitelná. Nečech mezi nimi vidí rozdíl především v tom, že jedno je delší o jakousi slabiku -ko-. My zajisté víme, že nemá žádný význam, nýbrž tu jde o pokoj versus pojení něčeho s něčím. Ale poznali byste to, být Holanďanem, třebas v češtině pokročilým?
Jindy mi nedocházelo, proč můj žák tolik dumá nad výrazem pátek. A hle: jako student jazyka často slýchal o gramatických pádech a vrtalo mu hlavou, proč je název dne v týdnu zdrobnělinou slova pád. (Připomeňme na tomto místě nesmyslnost obecně tradovaného tvrzení, že v češtině se „všechno čte tak, jak se píše“ - vždyť třeba právě slovo pád se vyslovuje pát. A s Holanďanem jsme hlavně mluvili, nepsali si.) Patří-li tedy k sobě dejme tomu pás a pásek, proč by k sobě nemohl patřit pát a pátek?
A když se náš člověk obdivuhodně naučil různé pádové koncovky, pravil: Koupil jsem si toho práška pracího. Klobouk dolů za trojí správný tvar 4. pádu pro mužský rod - jen běda, že náležitý pro jména životná, k nimž nenáleží prášek.
Co tím vším chci říct? Inu to, že obdobně vyznívající chyby zcela přirozeně děláme i my, když mluvíme cizím jazykem. A netvařme se sebejistě, že tomu tak není. Skutečnost, že gramatiku jiných jazyků třeba méně komplikují tvaroslovné koncovky, na principu věci nic nemění. Významotvornou funkci v nich zase plní jiné, o to pro nás méně obvyklé prostředky, jako je výslovnost, přízvuk, slovosled a podobně.
Onehdy mě naštvalo, když si společnost známých utahovala z přítomného cizince, který mluvil česky (a dobře, byť samozřejmě s chybami). Nebyla to totiž legrace přívětivá, nýbrž povýšenecká a plná slámy z bot. Čišelo z ní buranství vštípené dobou socialistické izolace, kdy každý cizinec u nás (stejně jako Čech v cizině) byl čímsi velmi exotickým. Kosmopolitní nálada dětí těchto lidí je tomu naštěstí sympatickým kontrastem.
Shora citované příklady znějí směšně, ale uvádím je vlastně z důvodu opačného - abychom uznali, že stejně směšní můžeme být my. A přesto: všimli jste si už někdy, jak třeba Španělé, Francouzi, Italové a kdejací další oceňují, když s nimi promluvíte - třeba místo angličtiny - po jejich?
Onehdy mě naštvalo, když si společnost známých utahovala z cizince, který mluvil česky (a dobře, byť s chybami)
O autorovi| Jan Mattuš, překladatel
