Bylo by docela sympatické sledovat, jak se novinář snaží vymanit z pout vlastních předsudků, v tomto případě Luboš Palata (Když má Klaus zase jednou pravdu, LN 29. 4), kdyby to bohužel nemyslel ironicky. Palata je idealista, eurofederalista a fandí euru, dokonce svého času chválil Slováky, jak nás předběhli. Teď ovšem za to možná Slovensko tvrdě zaplatí, pokud opravdu (nechce se mi tomu ani věřit) rozdělí eurozóna náklady na sanaci řeckého dluhu na všechny členy.
Chápu, že se neekonom, jako je Palata, může zamilovat do jednotné evropské měny. Měl jsem sám tchyni, která se zamilovala do marxistické nadhodnoty a představy rovné a solidární společnosti. Euro je jako čirá dokonalá představa nepochybně pěkná věc – nemusíme v cizině měnit peníze, zbavili jsme se odporných veksláků, všechny transakce a ceny zboží jsou ve stejném pěkně číselně srovnatelném poměru a v eurozóně není už obchod závislý na nepředvídatelných kapitalistických výkyvech kurzu.
Jenže! Každá měna zároveň odráží ekonomickou výkonnost hospodářství (jakýsi koeficient platební bilance, běžného účtu a státního dluhu), a protože existuje v Evropě hluboká hospodářská nerovnost mezi hrubě řečeno Předalpím a Zaalpím, tak je společná měna velkým neštěstím. Její hodnota (úrokové míry a mezinárodní kurz) je buď v jedné části zóny podhodnocená, nebo nadhodnocená a nemá jednotící charakter, naopak trhy silně pokřivuje a nerovný vývoj stále zesiluje. Příliš laciné peníze způsobily falešnou konjunkturu ve Španělsku a Irsku a tím i stavební boom a hypoteční bublinu. Laciné peníze korumpují nejen spotřebitele, ale i sociální vlády k větší zadluženosti. Příliš drahé peníze (případ dnešní Francie) zase ničí export a turistiku. Na rozdíl od politiků si byla většina ekonomů (Klaus vůbec nebyl osamocen) tohoto problému dobře vědoma, a pokud byli eurofederalisty, tvrdili, že je napřed nutné vytvořit společnou ekonomickou vládu, a ne se snažit pomocí společné měny sjednocovat Evropu politicky. Jednotný fiskální režim by sice tzv. suverénní fondy (dluhy) neumožnil, ale hlubokou hospodářskou nerovnost by musel překonávat nedobrovolnými dotacemi.
Chtít dnes, aby zaalpské země dobrovolně vyrovnaly astronomické dluhy svých jižních sousedů, je v podstatě návod k politické sebevraždě, neb stále platí bližší košile než kabát a politici jsou stále ještě závislí na domácích voličích.
O autorovi| Alexander Tomský, publicista
