Proč politici tak často operují s nenávistí? Protože na ni jako voliči slyšíme
Když se ve středu ptali Mirka Topolánka, co by bylo, kdyby rozpočtový balíček neprošel, odpověděl: „Znovu si sedneme s lidmi, kterým nevěříme, a budeme hledat dohodu.“ Jako popis typické činnosti českých politiků je to výstižné.
Nedůvěru lze vidět jako klíč ke všemu, co se zde od voleb v roce 2006 dělo. Nejdříve Jiří Paroubek blokoval ustavující schůzi nové sněmovny. V srpnu Miroslav Kalousek překvapil všechny, kteří mu důvěřovali, když oznámil, že se dohodl s Paroubkem a komunisty. Koncem roku pak pokročila jednání o velké koalici, jejichž skutečný charakter Marek Dalík famózně vyjádřil slovy „Budeme si s nima teď jakoby hrát a pak je pošleme do pr...“ Tou dobou už Jiří Paroubek přistoupil na prostředníky vyjednanou dohodu s ODS o umístění amerického radaru, jíž se dokázal držet jedno televizní vystoupení, než ji ve jménu průzkumů vypověděl. Důvěrníci mimo politiku A tak pořád dál, v duchu hesla „Bez nás si pánové ani ruce neumyjí“ až k pádu vlády a dohodě o předčasných volbách.
K čemu dojdeme, když budeme hledat kořeny nedávné ústavní skorokrize? K nedůvěře. Vyvolání předčasných voleb způsobem, že vláda třikrát nezíská důvěru, je možná absurdní, ale nejvhodnější přinejmenším z pragmatických důvodů – na rozdíl od jiných postupů je nenapadnutelné Ústavním soudem. Proč k němu politici nepřistoupili? Nedůvěřují si. Těch hlasování je moc, jedné ze stran se může zachtít využít momentálně výhodné situace a ten, kdo důvěřoval, spláče nad výdělkem, o Václavu Klausovi jako divoké kartě nemluvě. Jestliže Msgre Šrámek říkal „Dohodli jsme se, že se dohodneme“, dnešní politici mohou říkat leda „Dohodli jsme se, že si nevěříme“. Co je příčinou vzestupu postav typu Marka Dalíka? Politici v nich nacházejí někoho, komu věří – na rozdíl od jasně vymezených, průhledných mechanismů a institucí.
Snadno kývneme na to, že největším nedostatkem našich politiků je, že kradou nebo jsou vulgární nebo třeba nevzdělaní. To jsou snadno definovatelné, obecně uznávané hříchy. Ale že by byl problém v tom, že si nevěří? A přitom to tak možná je, a je to ještě horší: lze teoreticky připustit, že politici vykazují nižší kvality než průměr populace, ale ne o moc a rozhodně ne diametrálně odlišné. Jejich nedůvěřivost nás nebije do očí, protože jsme sami nedůvěřiví.
Všimněme si, jak úspěšně a bez odporu politici svou nedůvěru rozlévají do společnosti. Kritiku pojímají jako čiré a systematické vyvolávání nenávisti vůči protivníkům (jež nás teď bude strašit z plakátů k neexistujícím volbám). Proč to dělají? Zabíráme na to. Pokud nějaký segment naší společnosti osvědčil schopnost se spontánně organizovat k nějakému politickému cíli, co ho spojilo? Nenávist vyjádřená házením vajec.
Povrchní družnost a důvěřivost mají nečekané ekonomické efekty Proto si nelze moc slibovat od představy, že nedůvěrou prožranou politiku lze izolovat do nějaké karantény a spolehnout se na zdravější ekonomický a občanský sektor, jenž se rád od politiků distancuje. Ekonomové znají pojem transakční náklady – uzavřít smlouvu podáním ruky je levnější, než když musíte zaměstnat četu právníků, nebo dokonce chodit s bodyguardy. Co ty náklady zvyšuje? Nekvalitní regulace a právní rámec, ale taky nedůvěra. Míra důvěry ve společnosti je klíčová pro její celkový úspěch. Společnosti se svou zásobou sociálního kapitálu, tedy schopnosti lidí spolupracovat v organizacích a skupinách ke společnému cíli, velmi liší. Ušklíbáme se nad německou stádní organizovaností a nad americkým chozením do kostela, nad jejich povrchní družností a večírky se jmenovkami, ale tohle všechno způsobuje, že v těchto národech poprvé vznikly velké, profesionálně řízené firmy, zatímco v méně důvěřivých společnostech firmy obtížně přerůstají hranice rodinného podniku. Odbory tam bývají agresivnější a stát zasahuje do ekonomiky nejen proto, že chce, ale že musí. A tam, kde je důvěra nulová, dokážou si vynutit loajalitu jen mafie.
Když naši politici legitimizují nedůvěru tím, že ukazují, že zisku lze dosáhnout jedině maximalizací požadavků a porušováním všech dohod, škodí možná ještě víc než vytvářením rozpočtových schodků.
***
Jestliže Msgre Šrámek říkal: „Dohodli jsme se, že se dohodneme,“ dnešní politici mohou říkat leda: „Dohodli jsme se, že si nevěříme.“ Což souvisí se vzestupem postav typu Marka Dalíka.
O autorovi| MARTIN WEISS, komentátor LN e-mail: martin.weiss@lidovky.cz
