Máme holé ruce, skandovali 28. října před hotelem Evropa policií obklíčení občané. Mínili tím, že nejsou ozbrojeni dlažebními kostkami a snad také to, že je jich vlastně žalostně málo. Jak by asi reagovaly represivní síly, kdyby proti sobě měly statisíce? Vyklidily by pole, nebo povolaly tanky? Čínská zkušenost ukázala, že i miliony lze převálcovat.
Pod petici Několik vět se podepsalo 37 tisíc signatářů. Přibližně tolik občanů bylo v den výročí republiky celkem v ulicích Prahy, Brna a jiných měst. Přibližně tolik lidí je v současném Československu ochotno veřejně pozvednout svůj hlas proti totalitě. Je to hodně, nebo málo?
Názory se různí. Jedni tvrdí, že se tento počet a charakter akcí, k němuž se váže, zásadně neodchyluje od národní dějinné tradice. Celkově tento postoj bývá často doprovázen pocitem jistého uspokojení z každého sebemenšího vrypu do těla totalitního kolosu, ať už jde například o pozvolné vstřícné krůčky na poli kulturním, projevující se oboustranně různě motivovanou snahou o integraci, nebo o jakýkoli náznak procitání z let letargie. Druzí mají za to, že v době, kdy argument nepříznivé vnější konstelace ztratil opodstatnění, kdy máme po několika desetiletích věci ve svých rukou, nechce většina lidí reflektovat prostor národního života a občanské společnosti jinak než teritoriálně, jako území nikoho, v němž uspokojuje základní životní potřeby.
Buďme upřímní: společnost procitá jen velmi zvolna. V podstatě netečně přijímá přímé a nestoudné provokace režimu, jakou je třeba zpodobení člověka odpovědného za smrt nevinných na bankovce (protestní demonstrace se zúčastnilo 200 lidí!) nebo současné oficiální kladení květin na hroby prezidentů Masaryka a Gottwalda v den výročí republiky.
Optimističtější náhled na věc připouští, že apatie společnosti netkví v úplně jiné hodnotové orientaci, nýbrž v nedostatku naděje. Běžný československý občan, aby neviděl změny v sousedních zemích, raději zavře oči. Skutečnost, že nemáme promyšlený národní a demokratický program, se stává poměrně dost lacinou výmluvou pro toho, kdo nechce dělat vlastně nic. Přitom stačí velice málo. Bez fungujícího mechanismu demokratických institucí nahrazuje zásady politiky zcela nutně princip morálně-etický.
Kolik lidí by mělo veřejně protestovat proti režimu, aby jeho představitelé pochopili, že musí odstoupit?V Československu zatím miliony obyvatel obtěžkaných nákupními kabelami bezcílně bloudí zadrátovanou zemí. A časem třeba zjistíme, že nás už nikdo nehlídá a bez vlastního přičinění jsme už také svobodní.
