Češi by se měli poučit z ekonomického vývoje v Pobaltí či na Islandu
Jakou pravděpodobnost byste před rokem přisoudili možnosti, že nejdynamičtější region Evropské unie - Pobaltí - spadne letos na pokraj recese? Mávli byste třeba rukou nad tím, že Islandu právě teď hrozí finanční krize? Kolik si vsadíte na to, že třeba za pět let potká krize i nás?
Pobaltí a Island jsou pro nás reálné příklady. Tvůrci fiskální a měnové politiky České republiky by se z nich měli poučit. Zaslepeně totiž koukáme na nahodilé jevy. Podceňujeme riziko jejich vzniku. Hospodářství šlape. Tak proč něco měnit...
Spoléháme na rutinu. Zuby nehty udržujeme status quo. Místo reforem s vizí jen ad hoc tlumíme chyby. Měli bychom se ale rozhlédnout kolem sebe. Zjistíme, že je to smrtonosná taktika.
Recese na spadnutí Estonsko a Lotyšsko měly od roku 2000 do loňska průměrný růst hrubého domácího produktu 8,8 procenta za rok. Suverénně to byly země s největší dynamikou v Evropské unii. Pro srovnání, růst ekonomiky České republiky za stejnou dobu byl 4,4 procenta a Slovenska 5,6 procenta. Ještě loni v prvním čtvrtletí byl hospodářský růst Estonska 10,1 procenta. Aktuální číslo, za první čtvrtletí letošního roku, přineslo totální obrat: růst se scvrkl na 0,4 procenta. U Lotyšska je to - zatím - mírnější propadák meziročního růstu HDP, na 3,6 procenta.
Makro čísla Pobaltí působila dlouhou dobu na první pohled super.
Země ale doplatily na to, že nejsou adaptabilní na nahodilé změny. Podcenily strukturální problémy. Jako katalyzátor zapůsobil cenový šok, který nečekal třeba před rokem nikdo.
Lotyšsko má v současnosti největší inflaci v Evropské unii - ceny v dubnu meziročně vzrostly o 17,5 procenta.
V Estonsku je 11,4procentní inflace.
Klíčové položky - potraviny, bydlení a elektřina - šokově za rok podražily o 20 až 40 procent. To totálně utlumilo spotřebu domácností. Recese je na spadnutí.
Anebo Island. Podle většiny makroukazatelů je to moderní a dynamická země. Průměrný růst HDP za deset let je 4,3 procenta ročně, obdobně jako v České republice. Island je bez problémů se zaměstnaností, rozpočtem nebo penzemi. Jenomže i tady je neadaptabilita strukturální problém. Velká a dlouhodobá nerovnováha peněžních toků vůči zahraničí. Celkové zadlužení země, jehož největší podíl nese na bedrech soukromý sektor, je na úrovni 210 procent HDP.
Pak k trestu stačí nahodilá a zdánlivá maličkost. Katalyzátorem bylo v tomto případě přeúvěrování tamních bank. Následovalo snížení ratingu a atak spekulantů. Bankám prudce podražilo zajištění vlastních úvěrů. Národní měna za rok proti euru ztratila třetinu hodnoty. Základní úvěrové sazby jsou nyní největší v Evropě, na 15,5 procenta. Inflace je na dvacetiletém maximu. Banky Švédska, Dánska a Norska musely napumpovat islandské centrální bance devizové rezervy, aby zvýšily důvěryhodnost země v očích investorů.
Ekonomika vzhůru nohama Shrnuto, ekonomika se i díky nahodilým jevům může snadno přetočit vzhůru nohama. Zvláště tehdy, máme-li dlouhodobé strukturální problémy. To nás dělá nedostatečně přizpůsobivými k nahodilým změnám podobně jako Pobaltí a Island. Nemůžeme mávnout rukou nad tím, že nám se něco takového stát nikdy nemůže. Spoléhat na to, že dokážeme spolehlivě předvídat rizika vzniku krize, nelze. Pohrdání strukturálními reformami rovná se trest.
Jak reformy dělat? Výborně to vystihl minulý týden komentátor Financial Times Martin Wolf na studentském ISC Symposiu v St. Gallenu - „státní politika prostě musí být řízena požadavky trhu“. Nikoliv tedy rádoby nápady státního aparátu. Ono totiž platí, jak tvrdil Charles Darwin: „Nebude to ten nejsilnější ani nejinteligentnější, kdo přežije. Bude to ten, kdo se nejvíce adaptuje na změny.“
***
Země Pobaltí doplatily na to, že nejsou adaptabilní na nahodilé změny. Podcenily strukturální problémy. Jako katalyzátor zapůsobil cenový šok.
O autorovi| Aleš Michl, analytik Raiffeisenbank e-mail: ales.michl@volny.cz
