SPOTŘEBITELÉ
Komentář JUDr. Petra Břízy, LLM, seniorního právníka AK Havel & Holásek: S účinností od 1. srpna 2010 došlo v českém právním řádu ke změnám, které by neměly uniknout zvýšené pozornosti jak spotřebitelům, tak především podnikatelům, kteří jim prodávají své výrobky či poskytují služby, jakož i všem právnickým osobám. Novelizace občanského zákoníku 1 („OZ“) a zákona o ochraně spotřebitele 2 („ZOS“) provedená zákonem č. 155/2010 Sb. je totiž sice mimořádně stručná, ale přitom rozhodně nepatří mezi ty, které by se daly označit za „kosmetické“. Naopak, jedná se o změny, jež se v praxi výrazně projeví na první pohled.
Absolutní neplatnost spotřebitelských smluv Stěžejní novinkou je absolutní neplatnost (ujednání) spotřebitelských smluv, jestliže nezajišťují spotřebiteli ochranu občanským zákoníkem garantovanou. OZ již před novelou zapovídal ve spotřebitelských smlouvách „ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.“ Před novelou však byla taková ujednání neplatná jen tehdy, pokud se jejich neplatnosti spotřebitel u soudu aktivně dovolal, tj. byla stižena pouze tzv. relativní neplatností podle § 40a OZ. U smluv uzavřených od 1. srpna 2010 dále však bude v případném soudním sporu přihlížet soud k neplatnosti takových ustanovení z úřední povinnosti, to znamená i tehdy, když spotřebitel nebude jejich neplatnost napadat (a soudní spor např. zahájí kvůli jinému ustanovení dané smlouvy).
Tuto změnu si vynutilo právo EU, resp. způsob, jakým Soudní dvůr EU vykládá čl. 6 odst. 1 směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Z judikatury Soudního dvora EU totiž poměrně jasně vyplývá, že soudy členských států jsou povinny k nepřiměřeným (nekalým) ujednáním ve spotřebitelských smlouvách přihlížet z úřední povinnosti. Ve světle této skutečnosti bylo zřejmé, že konstrukce relativní neplatnosti takových ujednání podle OZ není v souladu s právem EU, a Komise dokonce proti České republice iniciovala kroky k podání případné žaloby pro porušení práva EU. Komentovaná novela tak činí hrozbu této žaloby bezpředmětnou.
Novela však jde ve svém důsledku potenciálně nad rámec požadovaný právem EU, neboť vynětím celého § 55 OZ z ustanovení, pro něž se použije relativní neplatnost, zahrnuje pod režim absolutní neplatnosti nejen výše citovaná nepřiměřená ujednání, která představují „značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“ (tedy nepřiměřená ujednání ve smyslu výše cit. směrnice), ale i porušení pokynu uvedeného v § 55 odst. 1 OZ. Podle tohoto ustanovení se „(S)mluvní ujednání spotřebitelských smluv (...) nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení.“ Toto samo o sobě velice přísné ustanovení je třeba vykládat tak, že spotřebitelské smlouvy se nemohou v neprospěch spotřebitele odchýlit nejen od kogentních, ale ani od dispozitivních ustanovení zákona, a to ani v míře, která nedosahuje „značné nerovnováhy“ v právech a povinnostech stran spotřebitelské smlouvy. Jestliže dříve byla ujednání porušující § 55 odst. 1 OZ pouze relativně neplatná, po novele budou zjevně neplatná absolutně a bude povinností soudů, aby tuto neplatnost zkoumaly a přihlížely k ní z úřední povinnosti. Tato skutečnost bude v praxi nepochybně znamenat mnohem rigoróznější přezkum, a tedy i častější rušení spotřebitelských smluv či alespoň jejich částí ze strany českých soudů.
Podnikatelé budou zřejmě muset více než kdy dříve dbát při tvorbě obchodních podmínek a uzavírání spotřebitelských smluv na to, aby se smluvní ujednání jakkoliv neodchylovala od režimu zákona v neprospěch spotřebitele, protože v opačném případě to pro ně bude mít velice nepříjemný následek v podobě absolutně neplatné smlouvy a tedy zmařeného obchodu.
Změna definice spotřebitele Komentovaná novela také přináší významnou změnu ve vymezení pojmu „spotřebitel“. Zatímco v českém právu dosud platilo, že ochrany ZOS či režimu spotřebitelských smluv podle OZ mohla využívat i právnická osoba, nejednala-li v rámci své podnikatelské činnosti, po novele je za spotřebitele považována pouze osoba fyzická, a to taková, která: „při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.“
Také touto změnou se vychází vstříc právu EU, které ve svých předpisech vztahuje spotřebitelskou ochranu pouze na fyzické, nikoliv na právnické osoby. Právnické osoby, a to včetně těch (nikdy) nepodnikajících (jako jsou např. veřejně prospěšné společnosti), tak nebudou moci požívat dobrodiní ochrany, které jim ZOS a režim spotřebitelských smluv podle OZ poskytoval. Jejich právní vztahy tak budou do budoucna vždy spadat mimo spotřebitelský režim, což pro ně znamená nutnost větší pozornosti při uzavírání smluv s podnikatelskými subjekty, neboť ochrana plynoucí jim dříve přímo ze zákona se na ně již do budoucna vztahovat nebude.
RYANAIR
Komentář JUDr. Roberta Nerudy, PhD, vedoucího poradenské skupiny pro právo hospodářské soutěže a veřejné podpory AK Havel & Holásek: V červenci 2010 Tribunál potvrdil správnost rozhodnutí Evropské komise z roku 2007, kterým zakázala převzetí společnosti Aer Lingus ze strany Ryanair. Současně Tribunál potvrdil, že Evropská komise nepochybila, jestliže odmítla nařídit společnosti Ryanair, aby se zbavila menšinového podílu ve společnosti Aer Lingus.
V předmětném rozsudku Tribunál uvedl, že přezkum spojování podniků se liší od přezkumu zneužití dominantního postavení v tom smyslu, že se zaměřuje na přezkum tržních struktur, a nikoli na přezkum jednání podniků.
Cílem přezkumu spojování podniků je vyhnout se, a to na základě analýzy předpokládaného vývoje tržních struktur, uskutečnění transakce, která by významným způsobem narušila účinnou soutěž na společném trhu nebo na jeho podstatné části, zejména z důvodu vytvoření nebo posílení dominantního postavení.
Pokud jde o roli ceny v rámci soutěžní analýzy posuzovaného spojení, je tato relevantním kritériem umožňujícím určit, zda může vstup nového soutěžitele na trh zabránit zvyšování cen nad úroveň, která existovala před transakcí. Kritérium ceny není však podle Tribunálu jediným kritériem, které má být zohledněno, jelikož uskutečnění spojení rovněž může ovlivnit dostupnou kapacitu, výběr nebo kvalitu služeb, ale také inovace.
Po privatizaci Aer Lingus, která je „národním dopravcem“, irskou vládou v roce 2006 nabyla společnost Ryanair postupně 29,3 % podílu na kapitálu této společnosti. Za spojení podniků však bylo považováno nabytí akcií, ke kterému mělo dojít na základě pozdější nabídky převzetí zbývajících akcií. Během řízení, které bylo ukončeno rozhodnutím Komise o zákazu uskutečnění spojení, ale rovněž po vydání tohoto rozhodnutí požadovala společnost Aer Lingus, aby Komise nařídila společnosti Ryanair zbavit se všech akcií společnosti Aer Lingus, které držela. Komise této žádosti odmítla vyhovět, když v rozhodnutí ze dne 11. 10. 2007 uvedla, že společnost Ryanair drží pouze menšinový podíl společnosti Aer Lingus, který jí neumožňuje de jure ani de facto tuto společnost kontrolovat. Tribunál pak k dané problematice dále uvedl, že podle Nařízení o kontrole spojování podniků nabytí podílu, který jako takový neposkytuje kontrolu nad společností, tj. kontrolu umožňující vykonávat rozhodující vliv na činnost podniku, nezakládá spojení, na které by se toto nařízení vztahovalo.
Tribunál uzavřel, že vzhledem k tomu, že společnost Ryanair nezískala účinnou kontrolu nad společností Aer Lingus, nelze menšinový podíl společnosti Ryanair ve společnosti Aer Lingus považovat za již uskutečněné spojení, které by Komisi opravňovalo jednat a nařídit odprodej menšinového podílu.
LEGO
Komentář Štěpána Štarhy, koncipienta AK Havel & Holásek: Soudní dvůr EU („Soudní dvůr“, „SDEU“) rozsudkem ve věci C-48/09P ze dne 14. září 2010 definitivně ukončil jedenáctiletou snahu dánského výrobce hraček Lego zapsat si trojrozměrný tvar kostičky Lega jako prostorovou ochrannou známku Společenství. Zároveň ve svém rozhodnutí podal vyčerpávající výklad jednoho z absolutních důvodů pro zamítnutí zápisu ochranné známky Společenství.
Soudní dvůr ve svém rozhodnutí pečlivě interpretoval ustanovení čl. 7 odst. 1 písm. e) bodu ii) nařízení o ochranné známce Společenství 31 („Nařízení“), podle něhož nemohou být jako ochranná známka Společenství zapsána označení, která jsou tvořena výlučně tvarem výrobku, který je nezbytný pro dosažení technického výsledku. Analogické ustanovení je obsaženo v § 4 písm. e) zákona o ochranných známkách 32 a je tudíž možné využít myšlenky obsažené v tomto rozhodnutí Soudního dvora při přípravě argumentace pro Úřad průmyslového vlastnictví nebo obecné soudy. (...)
V řízení před SDEU nebylo zpochybněno, že tvar kostky Lego má rozlišovací způsobilost, která je nutnou podmínkou zápisu ochranné známky. Soudní dvůr potvrdil, že svým užíváním získal tvar kostičky Lego rozlišovací způsobilost a je způsobilý odlišit výrobky společnosti Lego Juris od výrobků jiného výrobce.
Těžiště rozhodnutí SDEU však nespočívalo v řešení otázky, zda má označení spočívající v zobrazení kostičky Lega rozlišovací způsobilost. Soudní dvůr svou pozornost soustředil na ustanovení čl. 7 odst. 1 písm. e) bodu ii) Nařízení stanovící, že jako ochranné známky Společenství nemohou být zapsána „označení, která jsou tvořena výlučně tvarem výrobku, který je nezbytný pro dosažení technického výsledku.“ Tato absolutní překážka zápisu (důvod výmazu) označení jako ochranné známky se přitom použije bez ohledu na to, zda příslušné označení od počátku mělo nebo dodatečně svým užíváním získalo rozlišovací způsobilost. Tudíž i v případě, že tvar výrobku nezbytný pro dosažení technického výsledku získal užíváním rozlišovací způsobilost, není možné jej zapsat jako ochrannou známku. (...)
SDEU zmínil, že pokud „tvar výrobku zahrnuje pouze technické řešení vypracované výrobcem tohoto výrobku a patentované na jeho žádost, ochrana tohoto tvaru jako ochranné známky by značně snížila možnost ostatních podniků využívat uvedené technické řešení.“ Pomocí slov „výlučně“ a „nezbytný“ v citovaném ustanovení je přitom dosaženo toho, aby byl zamítnut jen zápis tvaru výrobku, který v sobě zahrnuje pouze technické řešení. Pro zjištění, zda je označení způsobilé k zápisu jako ochranná známka, je tedy důležitá interpretace těchto dvou slov. (...)
Zápis kostičky Lega by se podle Soudního dvora dotknul dostupnosti technického řešení, které je v něm zahrnuto. Pokud by trojrozměrný tvar kostičky Lega byl zapsán jako ochranná známka, bylo by pro konkurenty obtížné uvádět na trh tvary výrobku představující skutečné alternativy, tj. tvary, které by nebyly podobné a přesto by byly z funkčního hlediska pro spotřebitele zajímavé. (...)
