Středa 26. ledna 2022, svátek má Zora
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Sranda musí být, i kdyby tatu věšeli

Česko

  12:34
PRAHA - Fanynky ho mají za nového Antonia Banderase a Sagvana Tofiho, ale Tomáš Matonoha chce být hlavně Tomáš Matonoha. Z no name herce brněnského HaDivadla udělaly soap opery pana Populárního. Teď chce dělat všechno: od Fausta až po „kraviny“

Herec Tomáš Matonoha. foto: Alžběta Jungrová, Lidové noviny

Hercem je jedenáct let. Ale i kdyby se v HaDivadle ufaustoval nebo uoidipoval, skoro nikdo ho neznal. Popularitu mu přinesly až role hlavního hezouna JUDr. Richarda Sýkory v televizním seriálu Rodinná pouta a romského barmana Dušana v Bazénu. Takže dnes divačky na chatu řeší, jestli se jejich idol Tomáš Matonoha (34), muž s temnýma očima svůdce a trochu mazlivou výslovností, podobá víc Banderasovi nebo Čepkovi.

Nebo že by to byl druhý Sagvan Tofi? Herec a moderátor, kterého kdysi na brněnské JAMU odnaučovali mluvit po brněnsku, to ale prý zásadně nečte. Taky se nerad fotí v kavárně, kde jsou lidi, ale na ulici, to už vůbec ne. „Snad jedině cestou k autu,“ říká. To je zaparkované hned za rohem. Zkrátka už dělá fóry jako opravdová hvězda showbyznysu. „Důležité je se na začátku něčím proslavit, a je jedno, jestli vynikajícím filmem, talk show, seriálem nebo reklamou,“ přemítá o svém úspěchu někdejší pomocník na patologii, který sice v životě neviděl mrtvého, ale v nemocnici si nechával rád říkat „pane doktore“.

Jak reagují vaši bývalí kolegové z HaDivadla na to, že už dva roky hrajete v soap opeře Rodinná pouta?
(chvíli mlčí) Neprobíral jsem to s nimi. Ale myslím si, že v zásadě spíše negativně. Je to asi nezvyk, když někdo vstoupí tam, kde si vždycky myslel, že nebude. Ale před dvěma roky se prostě takhle seběhly okolnosti. Dělám to, ale nebudu to přece dělat do konce života, je to pro mě prostě jen herecká epizoda. A taky to už teď tvoří možná ani ne desetinu toho, co dělám.

Baví vás to?
(zase dlouho mlčí) Řeknu to asi takto: Nebaví mě to tak, jak mě to bavilo první rok. Trvá to už zkrátka moc dlouho. A už aj cítím, že ta postava začíná být vyčerpaná.

V čem se nejvíc liší natáčení seriálu od natáčení filmu? Vy jste přece pracoval s režiséry zvučných jmen, jako jsou Věra Chytilová, Drahomíra Vihanová, Bohdan Sláma nebo Marek Najbrt...
Jiné je to například v tom, že se nezkouší herecký výraz. Není čas něco hledat. Dostanete papír, naučíte se text, když ho umíte, máte kliku, když ho neumíte, tak jste nervózní a hraje se vám to blbě. Prostě to odříkáte a jdete točit další obraz. Nikde na světě, v žádné televizi se tenhleten žánr netočí jiným způsobem.

To ale poněkud připomíná fast food...
Jako že přijdete, najíte se, odejdete? No jasně, i tak se to dá říct. Rozdíl mezi filmem a soap operou je jako rozdíl mezi restaurací a fast foodem - úplně se vynechává ten moment, kdy si sednete, vybíráte si, necháte si něco doporučit od vrchního...Ale i ve fast foodu se přece můžete výborně najíst. Vůbec se nechci posmívat rychlojídelně.

Pamatujete si své repliky z minulého dílu?
Ne. Nepamatuju si už nic z minulého dílu nebo minulého dne. Já ani nevím, kolik jsem tam už strávil dní - sedmdesát, osmdesát? Ale já jsem tam vlastně dost málo, tak dva tři dny do měsíce. Taky nejsem žádnej klíčovej soapoperovej herec, takovej ten, co dělá jenom to a nic jinýho. Moje figura spíš přicmrndává. To Tomáš Krejčíř měl období, kdy natáčel čtrnáct patnáct dní v měsíci.

Díváte se na to doma?
Ne!

Ani vaše žena?
My jsme dlouho vůbec televizi neměli. A teď máme malý dítě a zrovna v době, kdy to běží, má své aktivní hodiny. Takže to ani nejde dívat se.

Berete tedy tuhle práci jako chlebařinu?
Myslíte jako obživu? Ale já se živím i jinými věcmi. Tohle vlastně beru jako poměrně pozoruhodnou hereckou zkušenost, která se dá docela dobře zužitkovat. Ale nesmíte se zkazit.

Jak to myslíte, zkazit?
Prostě nesmíte připustit, že tenhle styl herectví a práce je ideální. Protože když na to pokaždé jdete s „první dobrou“, tak se vám slijí všechny špatné návyky, všechny chyby, které máte. V tom tlaku nelze uvažovat a přemýšlet, jestli to člověk měl udělat tak nebo onak. Nemáte taky žádnou zpětnou vazbu. A najednou zjistíte, že jste si na to zvykl, zabřednete do jednoho stylu a už nejste schopen hrát jinak. Ale je to určitě nezaplatitelnej výcvik koncentrace a paměti. Já najednou cítím mnohem větší jistotu, už nepropadám tolik žádné trémě. Zkrátka to beru jako svůj životní výlet do určitého žánru, nic víc.

Neříkejte, že vám ale nedělá dobře, když vám na chatu k Rodinným poutům slečny píší, že máte šarm a jste sympaťák....
A já vám něco řeknu: V životě jsem ten chat nečet’! V životě jsem na něm nebyl. Uvědomuju si, že ty dopisy a ohlasy jsou z devadesáti devíti procent ne vzkazy Tomáši Matonohovi, ale té seriálové postavě.

Jiný váš životní výlet kdysi byl, že jste pracoval jako sanitář na onkologii. Co se vám vybaví, když si na tu dobu vzpomenete?
Sametovou revoluci si především vybavím. Mě tenkrát nějakou zvláštní souvislostí z té onkologie šoupli na patologii, která se teprve otvírala. A protože to bylo takové to socialistické stavebnictví, otevíralo se to asi o dva roky později, než mělo. Tam se nic nedělo, já chodil do práce a nic jsem nedělal. Pak přišla sametová revoluce, kolem primáře Rejtara se vytvořila buňka Občanského fóra a já byl takovej jeho asistent. Takže jsem přišel do práce, píchl jsem si, přečetl jsem všechny noviny a od devíti do dvanácti jsem dělal revoluci. No a potom zjistili, že to asi není ono, proč mě tam přijali, tak mě dali na chirurgii. A další půlrok jsem dělal klasického sanitáře, který vozí pacienty ze sálu a na rentgen. Taky jsem pomáhal na operačním sále.

Takže na té patologii nebyli ani žádní mrtví?
To je právě ten pěknej paradox. Já jsem čtvrt roku dělal na patologii, ale v životě jsem neviděl mrtvýho!

Neměl jste žádný problém pracovat potom na operačním sále?
Ne. Víte, co mě nejvíc bavilo? Na sále má každý určitý úkol. A já měl někdy za úkol podávat operujícímu lékaři tampony. To mě děsně bavilo. A to, že všichni měli roušky, já taky, všichni jsme byli stejně oblečení...

...takže si vás pletli s panem doktorem...
Oni si tam všichni mysleli, že jsem medik v nultým ročníku. A já jsem je při tom nechal. Nikoho nenapadlo, že jsem tam šel, protože mi to nešlo s počítačema. I lékaři se ke mně chovali jako k budoucímu kolegovi.

Vám se nedělá zle, když teče krev?
Vůbec. To je taková zvláštní věc, sám jsem tím byl překvapenej. Na operačním sále to všechno funguje jinak než ve vašich představách. Všechno je tam přirozený, protože to tam patří. Tam vám to prostě v hlavě přeskočí. Já jsem krev a podobné věci od prvního dne bral jako naprostou samozřejmost.

Před pár měsíci jste byl při porodu svého prvorozeného syna. Co takový zážitek s chlapem udělá?
Já si myslím, že to byl jeden z mých největších životních zlomů. Jeden z největších zážitků, které tenhle vesmír nabízí. Protože se v těch vteřinách uděje zázrak.

Zkuste popsat, co jste při tom cítil.
To vůbec nejde popsat. Navíc syn se narodil ve čtvrt na pět ráno, tedy vlastně ještě v noci, a bylo tak sychravo, taková divná energie venku. Měl jsem zvláštní pocit, že se pohybuju mezi realitou a snem. Teprve v poledne jsem si vlastně opravdu uvědomil, že se narodil. A narodil se ve správnou dobu, kdyby se narodil o čtyři hodiny později, tak by byl strašnej průser, protože když jsem ráno jel z porodnice domů, byl v Praze dopravní kolaps - bylo pondělí po prodlouženém víkendu. Takže bychom zřejmě rodili někde u Jiráskova mostu. 

Na tom chatu, který nečtete, se také debatuje o tom, jestli nejste syn Petra Čepka, protože „máte jeho oči“. Nebo taky že připomínáte Antonia Banderase. Lichotí vám to?
Říkalo mi už víc lidí, že se podobám Čepkovi. Já vám něco řeknu. Pamatuju si, jak jsme se učili na škole, že existuje nějaká srovnávací metoda. A já mám pocit, že porovnávání se dneska stalo univerzální metodou. Když mi bylo dvacet a dělal jsem jednu komedii s režisérem Soukupem, tak mi zas říkali, že jsem druhej Sagvan Tofi. Teď jsem starší, tak se začínám podobat Čepkovi. A až mi bude čtyřicet, řeknou „celej Kaiser“. Já se nechci podobat nikomu.

Je na popularitě něco, co vás vysloveně otravuje?
To by bylo svým způsobem rouhání. Mě spíš těší, že mám nabídky na další práci. Já byl deset let vHaDivadle, kde se dělaly vynikající věci, možná lepší, než dělám teď. A vlastně skoro nikdo o tom nevěděl. Před pár lety jsem dělal rozhovor do Reflexu s asi patnácti jinými herci, jmenovalo se to Hvězdy na zataženém nebi. Redaktoři tehdy oslovili potenciálně zajímavé lidi, které nikdo nezná. A ptali se mě, jestli mi nevadí, že mě nikdo nezná. Z těch patnácti herců je jich dneska už několik slavných - Honza Budař je velká hvězda, Lenka Krobotová je ve své generaci jedna z nejlepších hereček... Zkrátka někdo prorazí a jiný ne. Důležité je se na začátku něčím proslavit - a je jedno, jestli vynikajícím filmem, talk show, seriálem nebo reklamou. Když jsem viděl Nudu v Brně, pamatuju se, že jsem si říkal: Jen ať se mi proboha nestane to, abych dopadl jak ten Mirek, co ho hrál pan Donutil. Jinak to prostě zabalím. Než se trápit, být ukřivděnej na celej svět...Ale ono je možný, že teď sice s vámi dělám rozhovor, ale za pět let zmizím po pěšině.

Přestěhoval jste se před časem do Prahy. Máte rád Pražáky?
Jsem asi netypickej Brňák, ale já se naprosto vyhýbám jakémukoli napětí mezi Prahou a Brnem. Takže ani neberu Pražáky jako Pražáky. Navíc je tu obrovský procento lidí, kteří Pražáky ani nejsou, hlavně v umění.

Pražákům připadá, že Brňáci mluví příliš spisovně a trošku srandovně. Jak vám připadá pražština?
Já jsem si na tu pražštinu tak zvykl, že mi teď paradoxně připadá zvláštní, jak se mluví v Brně. Přitom jsem tak mluvil celej život a doteďka mám špatný moravský návyky v řeči. Na škole jsem byl v kruhu jedinej z Brna a od prváku mě honili, abych nemluvil brněnsky.

Třeba co vás odnaučovali?
No tak -i- a -e- brněnské, což je takřka neodbouratelné. Když posloucháte Rumcajse nebo Lišku Bystroušku, tak to přesně u pana Högera slyšíte. Ale u něj je to nádherný, nenapodobitelný.

Jednou jste řekl, že jste si deset let užíval flámy v Brně. S kým jste flámoval?
Tak pište si: Liška, Daniel, Polášek, Bořecký, Vyorálek, Ludvíková, Kovářová, Balák, Kumhala...

Flámuje se v Brně líp než v Praze?
V Brně je na to víc času, protože Brno je pomalejší město než Praha. V Praze furt všichni strašně pracujou, a nemají tudíž čas pořádně si zaflámovat. To v Brně se po premiéře rozpijete a dostanete se na tři dny na trať, jak se říká - tři dny zkrátka nejste doma. V Brně je to snazší, ale o to je nebezpečnější si na to zvyknout. Protože tady v Praze máte pořád víc důvodů nechlastat, vydělávat peníze, tohle město je podstatně dražší. A život tady taky přeje spíš jinýmu charakteru povolání než umělcům, v Praze se špatně udržuje koncentrace. Je tu strašně moc věcí, které vás rozptylují. Už když jdete do divadla, musíte absolvovat úplně šílenou cestu metrem. Když jsem zkoušel před třemi roky v Národním divadle a jezdil z Brna, musel jsem se pak v divadle delší dobu uklidňovat, dělat si, jak se říká, ten okruh veřejné samoty. Jenom než jsem dojel metrem do divadla, byl jsem z toho sesypanej. Všude je taky strašně moc lidí. Ještě pořád je to pro mě cizí město a jezdit do centra, kolem Václaváku, je pro mě utrpení.

Jste taky moderátor, moderujete dokonce přímé přenosy, například nominační večer Českého lva. Marek Eben přímé přenosy přirovnává k bungee jumpingu. Je to pro vás taky tak adrenalinový zážitek?
Já jsem zatím přímé přenosy dělal čtyři, což ve srovnání třeba s Markem Ebenem není nic. Mě na tom nejvíc baví to, že jako spoluautor můžu vymýšlet něco nového a soustředit se na to, jestli to vyjde nebo ne. Nezabývám se trémou.

To se při tom vůbec ničeho nebojíte?
Největší strach mám z toho, že něco ve scénáři přeskočím. Že z toho vznikne zmatek a celý se to rozsype.

Máte rád černý humor? Ptám se vlastně na vaše autorská představení, kde předvádíte například bezrukého pianistu, písničkáře po operaci hlasivek, slepého bublináře...
Jasně že mám rád černý humor. Teď dělám svoje třetí autorské představení v Rubínu a to by měla být velmi černá klauniáda. To je právě ten druh humoru, který může na někoho působit malinko přes čáru. Mě například strašně bavila Česká soda Petra Čtvrtníčka, s ním jsme určitě na podobný myšlenkový vlně. A definitivně jsem si uvědomil, že můj smysl pro humor není a asi ani nikdy nebude masovej. Ani o to vlastně nestojím. Reakce na moje poslední moderování byly opravdu hodně vyhraněné. Buďto to někdo přijme, nebo nepřijme. Což je dáno tím, že kdykoli se rozhodnete udělat něco výjimečného, publikum to rozdělí. Občas mě samozřejmě mrzí, když mě někdo totálně setře, ale když někdo tu samou věc zase pochválí, tak se tím přece ani nemůžu zabývat, protože bych musel dělat kompromisy. Teď byly třeba nějaké výčitky, které se týkaly mého moderování pořadu Udělám cokoliv. Ale kdybych přestal dělat to, co některým lidem vadí, a začal to dělat tak, aby jim to nevadilo, tak by se to zase nelíbilo těm, kterým se to teď líbí...

Zkrátka všem se nezavděčíte...Co vám vyčítali?
Že jsem příliš ztřeštěnej, takovej zběsilej, nezklidněnej. Hodně rozhýbanej. Já se snažím dělat to pokaždé jinak. Ne jako Riskuj nebo Předpověď počasí, kde musí být moderátor pořád stejný, protože ten formát to tak vyžaduje. Těmhle věcem se snažím vyhýbat.

Řekla bych, že dost často pracujete s kategorií trapnosti, pohybujete se na její hraně. Berou to lidi?
To je otázka smyslu pro humor. Někdo řve smíchem, ale někdo tu hranu nepřeskočí. V Komediografu, kterej děláme osm let, jsme devadesát procent fórů vymýšleli tak, že pracujeme s pointou jinak, než se čeká. Není to takový to ověřený raz, dva, tři, bum, fór. Ale lidi si i na to zvyknou a může se to vytřískat - a vy musíte vymyslet zas něco jiného. Jenom velkému talentu se podaří vytvořit takový druh humoru, že to je vtipný pořád. Holzmannovy scénky jsou geniální, a je to furt jeden jedinej klíč, jenom se mění témata. A pořád se tomu budete smát, protože je to trefený do terče.

Ještě pořád je vaše krédo „Sranda musí být, i kdyby tatu věšeli“?
To jsem fakt řekl, ale musíte to brát s nadsázkou! Tomu jsme se smáli už v deseti letech na pionýrském táboře. A jednou, o moc let později, za mnou přišli s dotazníkem, abych řekl nějaký krédo, měl jsem na to minutu. Všichni psali hlubokomyslný moudra a mě napadlo tohle. Jednou jsem byl na festivalu vHradci Králové, kde zase chodili za herci s anketou: „Jaký je váš největší herecký sen?“ A teď tam všichni psali, jak by chtěli hrát v Shakespearovi nebo s kým slavným by se chtěli setkat...No tak jsem tam napsal, že můj herecký sen je, aby divadelní sezona trvala sedm měsíců. A za tím si prostě stojím! Oni mi totiž tu otázku položili po dlouhém období, kdy jsem byl od rána do večera v divadle a celou zimu jsem se těšil na jaro a na léto. A pak přišel červen a já zase přišel ráno v deset do zaprášenýho, zatuchlýho divadla.

Řekl byste, že herectví je umění, nebo prostě práce jako každá jiná?
To spektrum je strašně široký. A nemůžete srovnávat nějakého estrádního kašpara, kterej se živí kravinama nejhrubějšího zrna, nebudu jmenovat, třeba s panem Borisem Rösnerem. Jsou zkrátka umělci, kteří tvoří, a jsou zlatokopové, který to dělaj, jenom aby to sypalo a jelo. Generální odpověď neexistuje.

Kam na té škále - od velkého umění po šmíru - byste se vy sám zařadil?
Já? Já se snažím lítat. Na celé té stupnici. (směje se) Od Fausta až po kraviny. Ale na ten protipól skáču spíš kvůli tomu, aby byla sranda. Kvůli tomu svýmu krédu.

Tomáš Matonoha (34)
se narodil v Brně, vystudoval JAMU. V letech 1995-2004 byl v angažmá v HaDivadle. Hrál v řadě filmů (např. Zpráva o putování studentů Jakuba a Petra, Divoké včely, Mistři, Doblba!), popularitu mu přinesly role v televizních seriálech Rodinná pouta a Bazén a moderování přímých přenosů, např. Ceny Elsa, nominačního večera Českého lva či reality show Udělám cokoliv. S Pavlem Liškou vystupoval na ČT1 v autorském kabaretu Komediograf. Dnes žije v Praze, hraje v Rubínu a v divadle Rokoko. Je ženatý s herečkou Lucií Benešovou (bývalá moderátorka nováckého Prásku), vyženil syna Luciána, na podzim se mu narodil syn Štěpán.
 

Autoři:

Naši zemi by neubránila ani desetkrát větší armáda, říká armádní generál Opata

Premium Přes tři roky šéfuje armádě a nejvíc mu pije krev byrokracie. Když je nejhůř, oblékne maskáče a vyrazí z kanceláře...

Situace se obrací. Dřív byl vstřícný západ, dnes vyrazte s obytňákem na východ

Premium Nemám rád kempy s jejich davovou atmosférou, hlukem a stísněným prostorem a hotely jsou pro mě nenávratně statické,...

Recept na dlouhověkost? Chirurg Pafko vysvětluje, čím si zkracujeme život

Premium Profesor Pavel Pafko o tom, proč si u televize neotevře lahváč, o malém štěstí pro každý den a taky o poučném úrazu na...

V obchodním centru Galerie Butovice vyřídíte vše, od pestrého nakupování až po vyzvednutí zásilky na poště
V obchodním centru Galerie Butovice vyřídíte vše, od pestrého nakupování až po vyzvednutí zásilky na poště

Navzdory nepříznivé situaci dnešní doby, otevřelo obchodní centrum Galerie Butovice několik dalších obchodů a rozšířilo svou pestrou nabídku o...