Potemnělá světla, zvuk elektronických kláves v rytmu srbského turbofolku, občas přerušované výpadky proudu, Srbové posedávající v místní hospodě nad pivem. Ženu tu člověk nespatří, snad jen s výjimkou bodré hospodské. Tak vypadá klasický pátek v srbské vesnici Goraždevac, kam jsme se letos vydali, skupina dvanácti studentů pod vedením Josefa Oriška, který působil v Kosovu v rámci mírové mise. Na první pohled vypadá Goraždevac jako obyčejná vesnice, stačí si však promnout oči a s místními by asi nikdo z nás neměnil.
Srbská enkláva Goraždevac se nachází na západě Kosova, několik kilometrů od města Peč (albánsky Peja). Právě tam stojí i stejnojmenný srbský klášter, který je znám jako sídlo patriarchátu srbské pravoslavné církve. Okolí kláštera, nad nímž se tyčí hory - říká se příznačně Prokleté - je dnes etnicky téměř homogenní. Kolem 90 procent obyvatelstva tvoří Albánci. Klášter je proto pod přísným dohledem italských jednotek KFOR a do chráněného prostoru se lze dostat jen pod podmínkou odevzdání pasu.
Dějiště etnického násilí Stejný osud jako tento pro Srby tak důležitý symbol jejich státnosti má i vesnice Goraždevac, kde žije asi tisíc Srbů. Vesnicí vede silnice, již z obou stran bedlivě střeží rumunští vojáci mezinárodních sil. A mají proto své důvody. Goraždevac je jediná srbská vesnice široko daleko a za války na konci 90. let se stala jedním z příkladů etnického násilí mezi Srby a Albánci. Situace se ale zcela neuklidnila ani po jejím skončení v roce 1999. „Ještě v roce 2003 tu byli zastřeleni dva chlapci ve věku 12 a 19 let, kteří se šli vykoupat do místní řeky Bistrice. Už se nevrátili. Zastřelili je Albánci,“ vypravuje nám asi třicetiletý Miodrag a ukazuje na jejich náhrobky. Viníci tohoto incidentu nebyli nikdy dopadeni. O rok později se Albánci pokusili hodit dva granáty na hospodu, kde se místní Srbové pravidelně scházejí. Naštěstí neúspěšně. Granáty narazily do dvou stromů těsně před ní. Loňské datum má případ, kdy tady Albánec pobodal Srba.
Pocit ohrožení, strach tu vládnou dodnes. Lidé se bojí chodit za hranice vesnice. Zásoby, hlavně potraviny, se vozí ze čtyřicet kilometrů vzdálené Kosovské Mitrovice. Často nefunguje elektřina, stav vody v místní řece citelně klesá, protože okolní albánské vesnice se rozrůstají a odčerpávají vodu, ne naschvál, ale protože ji potřebují. Zkušenost s těmito „polními podmínkami“ jsme měli i my. Když jsme do vesnice přijeli a chtěli jsme se najíst v hospodě, nastala doslova anabáze. Musel se zavolat elektrikář, elektřina byla už tři dny mimo provoz, pro jídlo někdo jel do jiné srbské enklávy. Tolik zákazníků najednou tu nebývá zvykem. Příprava jídla tak trvala pět hodin.
Čas tady tráví lidé různě, i když hlavně prací v zemědělství. Děti si hrají na ulici a zejména chlapci ukazují svůj um s fotbalovým míčem. Ve vesnici je i velké fotbalové hřiště, ale nachází se hned u vojenské hranice a místní se tam neodváží. „Dříve se tady hrával opravdu kvalitní fotbal, naše mužstvo poráželo dokonce i Kosovskou Mitrovici,“ vzpomíná s hrdostí Miodrag. I dnes jsou místní plni fotbalových ideálů. Znají dokonce i české fotbalisty a překřikují se navzájem v jejich vyjmenovávání: Koller, Jankulovski, Poborský...
O Albáncích bez nadšení Vztahy s Albánci tu alespoň na oficiální rovině nefungují, což neznamená, že by se Albánci vesnici obloukem vyhýbali. Naopak. Když se na chvilku posadíte u silnice, napočítáte za hodinu desítky albánských aut s typickou značkou KS (Kosovo), které vesnicí projíždějí. O přítomnosti Albánců se rozmluvili i místní, i když ne právě s nadšením ve tváři. „Albánci sem občas jezdí, někdy posedí i chvilku v hospodě a baví se s námi, úplně v pohodě. Když je pak ale další den potkáme v jejich albánském prostředí, například v Peči, odvracejí od nás zrak,“ dodává jeden z místních.
Ve vesnici je citelný nedostatek mladých lidí. Většina z nich opouští vesnici hned, jak to jde. Jejich cílovou stanicí bývá nejčastěji Srbsko. Místní nám vyprávěli, že už i dvanáctileté dívky jsou tu „zarezervovány“ jako budoucí manželky. I naše ženské osazenstvo dostalo několik nabídek k sňatku, a to třeba i po pětiminutovém rozhovoru nebo jednom tanci na tradiční páteční diskotéce.
Ač je Goraždevac uzavřeným ghettem, místní znají současné politické dění. Když zjistili, že jsme z Česka, rozproudily se politické debaty na téma zrady a nepomohl ani náš nesouhlas s postojem české vlády. Po několikátém pivu jde politika stranou. Kéž by se tak daly řešit i vztahy mezi Srby a Albánci.
O autorovi| Lenka Šteflová, studentka historie a žurnalistiky MU
