Návrh zavést na národní úrovni, a dokonce v celoevropském rozměru šrotovné je klasickou ukázkou toho, jak cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Stát zasahuje do přirozeného tržního mechanismu, který by si se slabou poptávkou po autech poradil sám. Na tento luxus doplatíme všichni.
ČSSD prosazuje, aby dotaci v řádu několika desítek tisíc korun dostal ten, kdo se zbaví starého auta a koupí si nové. Kde berou socialisté jistotu, že by si lidé auto bez šrotovného nekoupili? Lidé, kteří si koupí nové auto kvůli šrotovnému dříve, si jej nekoupí později. Dojde pouze ke koncentraci spotřeby v čase.
Pro automobilky je šrotovací prémie danajský dar. V zemi, kterou uchvátila panika kolem šrotovného, ale ještě jej nezavedla, dojde k úplnému zastavení nákupu nových vozů, protože lidi budou čekat, až vláda přijde se šrotovným. Pokles tržeb prodejců automobilů se tak může ještě prohloubit. Tento smrtící důsledek perverzního opatření je schopen zastavit výrobu více než sama krize. Šrotovné je účelovou selektivní dotací vybranému odvětví. Zavádí podporu jednomu sektoru a diskriminuje sektory ostatní.
Podpora automobilového průmyslu je kontraproduktivní. Nízká cena ropy a benzinu je přirozeným vyrovnávacím mechanismem, který oživí poptávku po autech i bez státních zásahů. Automobilový průmysl prochází tvůrčí destrukcí, která jej znovu postaví na nohy. Státní intervence celou věc zkomplikují. Neustupovat lobbistům Že se šrotovným koketovali i někteří členové NERVu, je politováníhodné. Vláda by měla vybírat především ty nápady, které nic nestojí, jako jsou liberalizace zákoníku práce či omezování byrokracie. Ale prosazovat drahé a nákladné programy na objednávku konkrétních zájmových skupin je chybné.
Zavádět šrotovné na národní úrovni je nesmysl. Ale chtít ještě po Evropské komisi, aby sjednotila šrotovné v celé EU, jak před časem navrhl místopředseda vlády Vondra, je omyl ještě smutnější. Spotřebitelé různých států mají odlišné preference, jiné reálné mzdy, takže jednotná sazba v eurech za sešrotované auto nedává smysl. Snaha zavádět celoevropskou regulaci šrotovného vypadá úsměvně, kdyby nebyla myšlena vážně. Země, které zachovaly chladnou hlavu, budou šikanovány a trestány, když šrotovné nezavedou. Země, které již šrotovné mají, budou nuceny ke změně své národní politiky, již považují za optimální.
V EU stále existuje 17 zemí, které šrotovné nezavedly. Opičit se po Německu, Francii, Itálii a Španělsku by bylo nedomyšlené a ohromně drahé. Politici by měli vzít rozum do hrsti a přestat ustupovat průhledným lobbistickým tlakům. Prostředky na dotace nových vozů a sešrotování starých budou stát miliardy korun ročně. Čím více peněz půjde do tohoto programu, tím méně zbude pro ostatní části státního rozpočtu, tedy pro důchodce, učitele nebo maminky s dětmi. Na šrotovné se budou skládat všichni daňoví poplatníci.
Šrotovné v jiných zemích může být pro nás teoreticky výhodné, protože podpoří náš vývoz do těchto zemí. Ale nutit každou zemi, včetně ČR, aby šrotovné zavedla, je bruselský diktát a posvěcené ustoupení průhlednému lobbingu.
Francouzskému tisku se podařilo přesvědčit českou vládu, že nic nedělá. České předsednictví tomu věří a předvádí hyperaktivitu, která dělá více škody než užitku. Nikoli hospodářská krize, nýbrž přehnané reakce na ni začínají ohrožovat základy tržní ekonomiky.
O autorovi| Marek Loužek, ekonom, Centrum pro ekonomiku a politiku
