Před čtyřiceti lety, od 16. do 22. srpna 1969, u nás proběhly protesty proti komunistickému režimu. Šlo o nejmasovější vystoupení proti režimu od února 1948 do října 1989. Přesto srpen 1969 zůstává ve stínu srpna 1968.
Srpen 1969 se příliš nehodí do velkého a Čechům tak drahého vyprávění o malém národě, kterému velmoci působí různá příkoří. Proti statisícům převážně mladých Čechů (a Slováků) zasahovaly desetitisíce jejich krajanů v uniformách různého druhu. Normalizační pohlaváři se již od počátku léta připravovali téměř na občanskou válku. Na poradě hlavního štábu Lidových milicí řekl 10. července Gustáv Husák: „Stanovisko vedení je takové, že to, co se odváží aktivního odporu někde na ulici nebo něco podobného, rozbijeme nemilosrdně, ať by to stálo, co stálo.“ Stálo to nakonec pět lidských životů a desítky těžce zraněných. Jména zastřelených téměř vymizela z obecné paměti. Kdo dnes něco ví o osmnáctiletém Františku Kohoutovi, devatenáctiletém Vladimíru Krubovi a čtrnáctiletém Bohumilu Siřínkovi, kteří byli zastřeleni v Praze? A kdo si vzpomene na osmnáctiletou krejčovou Danu Muzikářovou a osmadvacetiletého modeláře Stanislava Velehracha, kteří padli v Brně?
Protesty u příležitosti prvního výročí sovětské okupace, které proběhly nejen v Praze a Brně, ale ve většině velkých měst, mohly těžko něco změnit. Šlo o spontánní výbuch lidového hněvu, bouři nesouhlasu, která byla zcela živelná, bez organizace a bez programu, bez vůdců. Proti demonstrantům stály disciplinované a dobře vybavené vojenské, bezpečnostní a paramilitární jednotky totalitního státu, jehož vedení se přinejhorším mohlo obrátit s prosbou o pomoc na okupační vojska. Srpen 1969 znamenal přelom ve vztahu Čechů k politikům. Zatímco rok před tím byl národ sjednocen za reformně komunistickým vedením, v srpnu 1969 se ukázalo, že milovaní reformisté byli především disciplinovaní komunisté nebo oportunisté snažící se udržet si místa. Zatímco demonstranti na Václavském náměstí skandují Dubčekova jméno, tentýž Dubček jako předseda federálního shromáždění podepisuje „pendrekový zákon“, který má usnadnit jejich perzekuci.
Tato zrada politiků zůstala hluboko zakořeněna v české mentalitě. Nedůvěra vůči lidem moci nás ovládá již 40 let. A dnešní politici dělají vše pro to, aby se dále prohloubila.
O autorovi| petr.zidek@lidovky.cz
