Jednadvacátý srpen povzbuzuje v Česku k úvahám o dějinách a poučení z dějin. Je to docela výhodné, už proto, že kvákání českého politického rybníka nepřekračuje běžnou úroveň decibelů a ze zpravodajství se dozvíme převážně o tom, kde kdo koho zabil, kde se co s čím srazilo a kolik komu vyměřili u soudu. Léto budiž pochváleno - i když musím znovu opakovat, že mne jímá mírná nostalgie po tajemných, mírumilovných a neškodných kruzích v obilí. Opravdu jsme tak krvelační, že nás nejvíc zajímají zprávy o cizím neštěstí?
Ale ke slíbenému jednadvacátému srpnu a případnému poučení. Vzhledem k tomu, že nemáme rok s „magickou“ osmičkou na konci, od kterého si novinářská klišé slibují převratná dění, připomenu rok s devítkou a manifestace, kterými nejméně desetitisíce československých občanů protestovaly proti sovětské okupaci. (Nenapomínejte mě, prosím vás, že to byla okupace armádami pěti zemí Varšavské smlouvy, vím to taky, ale měli bychom přece brát v úvahu, nakolik uměly a mohly kremelské loutky v čele zemí „tábora pokroku a míru“ samostatně rozhodovat.) Byla jsem tam a nikdy nezapomenu na pražské Příkopy plné sedících lidí, kteří provolávají „Dubček, Dubček!“ Pohled to byl monumentální, ale mám ho jen v paměti - jednak jsem neměla foťák, a jednak jsem byla tehdy přesvědčena, že fotí jen profesionální fotografové nebo amatéři na dovolené u Máchova jezera, a ani jedno neodpovídalo mé představě o sobě samé. (Z toho je mimochodem vidět dějinný pokrok - tohle si už dneska nemyslí asi nikdo.)
Líbilo se mi, že přišlo tolik lidí; vůbec se mi ale nelíbilo, že se dovolávají zrovna Dubčeka. Ten se u mne rok předtím odepsal svým ufňukaným projevem po návratu z Moskvy, ale hlavně - a nezapomenutelně - podpisem moskevského protokolu, jímž z okupace udělal „dočasný pobyt vojsk“, se kterým československé úřady souhlasí. Co jsem si o těch skandujících měla myslet? „Celkem neškodní blbové standardního typu“, řekl by nejspíš jeden můj kamarád - ale pro mne je těžké se o těch lidech vyjádřit tak striktně. Moc mě nepřekvapovalo, že si spojují svobodné ovzduší „pražského jara“ s postavou Alexandra Dubčeka, už tehdy mi bylo známo, že se lidé upínají k symbolům - ale tenhle symbol mi připadal poněkud ztrouchnivělý. Přinejmenším. Když už nechci mluvit o zradě.
Když tak tu dobu - v srpnu 1969 budoucí normalizace teprve začínala vystrkovat růžky, i když těm prozíravějším jistě bylo jasné, jak to asi dopadne - srovnávám s dobou dnešní (možná taky přednormalizační), napadají mě věci, které se mi ani nechce svěřovat papíru, natožpak tisku. Svěřím se proto jen se dvěma otázkami: čí jméno by asi lidé provolávali dneska, kdyby se jim zachtělo masově demonstrovat? A proč všechny ty radikální řeči, které slýchám a čtu, jak je to dneska všechno strašné, horší než za komunismu, nevytáhnou masy do ulic? Jméno případného národního symbolu nechám stranou, nejsem psycholog kolektivního myšlení, ale na tu druhou otázku bych odpověděla, že ty řeči jsou nejspíš opravdu jen řeči.
***
Už tehdy mi bylo známo, že se lidé upínají k symbolům - ale tenhle symbol, Alexander Dubček, mi připadal poněkud ztrouchnivělý. Přinejmenším.
