Zdeněk a Jiří Srstkovi Fotr, ty vole, kde jsi?“ volá doc. JUDr. Jiří Srstka, bývalý ředitel Národního divadla, nyní ředitel Divadelní a literární agentury Dilia, svého otce mobilem k dochvilnosti. Vždycky prý chodí pozdě. Čekání nám zpříjemňuje čtením z ohmataného autorského zákona a také návrhy, jak bych měla vést rozhovor. „Například by to celé mohlo být o řeznictví, fotr je z řeznického rodu. Čtenáře byste u rč i t ě p o -těšila zjištěním, že ovarová hlava má na sobě deset druhů masa a je zdravá!“ Pak pojal nápad, že on sám by mohl odpovídat jen jedním slovem (to částečně dodržoval), dodatečně se rozhodl, že bude otci, kterému bylo „zrovna včera“ 71, jen přicmrndávat. Ale když kaskadér, herec, podnikatel a ochránce opuštěných psů Zdeněk Srstka dorazil, bylo všechno jinak. Připravené otázky se skoro ztratily mezi veselými historkami z natáčení a úvahami o pokynech z vesmíru. Mimochodem, pro každého z nás měl podsaditý muž, jehož životní větou je „Hliník se odstěhoval do Humpolcéé“, speciální oslovení: mně říkal „čoveče“, fotografovi „šéfe“ a svému synovi „vole“.
(nestačím položit otázku) Zdeněk Srstka: Moje maminka říkala, že jsem jako kluk byl takovej blbej knedlík, co furt sedí v koutě a hraje si s budíkama. A taky že po čem nic není, to se dědí. Taky jo: brácha plešatej, já normálka, já blbý zuby, brácha dobrý zuby... Já jsem střiženej spíš po mamince, kdežto brácha po fotrovi, kterej byl z jedenácti dětí, tak trpěl podvýživou. No a maminka byla dcera řezníka, tam se asi jedlo dobře. Byla kypřejší, měla svoji vitalitu a v pětaosmdesáti jí chyběly teprve dva zuby! To já měl už ve čtyřiceti z těch sportů všechny vyra mlácený. Dokonce jsem v Kladně u Hlinska našel ulici a v ní barák, kde měl dědeček řeznictví. Jiří Srstka: Tam žádná ulice není, v tom Kladně. Zdeněk: Ty do toho nekecej. (syn mu vaří kávu) Tam stály tři starý paní, tak kolem osmdesáti, a hned věděly, kde to bylo. Abych neměl cukrovku. (dá si do kafe dva cukry) A jak jsem vylez’ z auta, už řvaly: „My tady žádný pejsky nemáme!“ Tak jsem povídal: „No tak to jsem na správný adrese, já vám, děvčata, nějaký dodám.“ Ten barák jsem našel, člověče. Bylo to nějaký malý, i ten dvoreček byl malej, já nevím, jak tam ty bejky a krávy mohli zabíjet. No tak jsem se vykecal. Lidový noviny? Ty maj to modrý nahoře, ne? Šéfe, aby byla vidět reklama! (vypíná na fotografa tričko s logem) Jiří: Ty čteš Lidový noviny? Zdeněk: Ale ne, já čtu Blesk. Napsali o mně, že jsem sexuální mlátička. Jiří: To měly vnučky radost.
LN Když vás tak pozoruju, jako byste ani neměli nic společného. Zdědil jste vůbec něco po svém otci?
Jiří: Nic. Zdeněk: Nekecej! Pardon. Jsem sebou až škubnul. Jiří: Přece jsem řekl, že budu odpovídat jednoslovně. Zdeněk: Všechno, vole, ne, jsi zdědil? Ba ne, von má jinou náturu. Jiří: Jenom žádný introspekce, prosím vás! Zdeněk: No tak já bych řek’, že kluk je... nebo můj syn radši? Já vždycky když jsem volal do Národního, tak jsem říkal: „Mám tam kluka!“ Jiří: No to byla teda reklama... Zdeněk: Přece nebudu říkat „mám tam pana ředitele“.
LN Chodíval jste do ředitelské lóže, když tam syn šéfoval?
Jiří: Jednou ho ukecal Lojza Švehlík, aby se na něj šel podívat ve Smrti obchodního cestujícího. To je taková nijak veselá hra. Zdeněk: Kafe je dobrý, pane řediteli! Jiří: Děkuju, pane Srstka. A táta o přestávce povídá: „Já jsem tak unavenej za ten den, Lojza hraje výborně, ale já už se na to nemůžu koukat. Co kdybysme šli do klubu a dali si zatím, než to dohraje, panáka?“ A podruhé tam byl na jediném představení, ve kterém jsem já hrál. Hostovala u nás opera z Göteborgu s Rossiniho Cestou do Remeše. Ta opera končí vzbouřením, hlavní postavy zfackují dirigenta a divadelního ředitele, který přijde na scénu představení ukončit. Nakonec se tam na mě lepily švédský sólistky, to bylo pěkný. Švédky jsou hezký holky. Zdeněk: Mně se to strašně líbilo, i když jsem milovník operety. Jiří: Ale víckrát už tam nešel.
LN Jaké bylo dětství s takovým tátou?
Jiří: S ním skoro žádný, protože já se narodil v osmapadesátém a táta se s mojí mámou rozvedl v jednašedesátém. Začal jsem ho pravidelně vídat až tak ve čtrnácti. 
LN Imponoval vám tehdy?
Jiří: Jasně že mi imponoval. Hlavně když jsme spolu konečně mohli jít na pivo, to mi imponoval nejvíc. Zdeněk: (zasní se) To byly krásný časy. Jiří: Když mi bylo patnáct, to ti bylo třicet sedm, to byly úplně ďábelský tahy. Nezapomeňte, že za komančů bylo hospod nebo tanečních vináren, které měly otevřeno dlouho do noci, po čertech málo. Zavíralo se v deset a hotovo. Měla jste Carioku, Srdíčko, Alfu, Jaltu, bylo toho jen pár. A tam všude vyhazovači, a to byli kaskadéři. Museli mít nějaké trvalé zaměstnání, aby nebyli příživníci. No a když se šlo Prahou... Zdeněk: ...všude byly otevřený dveře. Jiří: Nádhera! V Alfě bývala děsivá fronta. Ale u vchodu stál Lahoda s Drozdou. „A, pan Srstka mladší! Tak pojď, ať ti dáme přes držku, ty vole jeden hubenej.“
LN Sledoval jste otcovu kaskadérskou dráhu, chodil na filmy, ve kterých hrál?
Jiří: I když jsem nikdy moc nesportoval, jeden čas jsem si i já vydělával jako kaskadér. Já měl totiž tu výhodu, že jsem byl astenické postavy, to většina kaskadérů nebyla. Takže jsem padal za štíhlejší herce.
LN Za koho jste padal?
Jiří: Už ani nevím, za Štěpničku myslím. Nebo jsem dělal malé kaskadérské sólovky třeba ve válečných filmech. Například v Písni o růži jsem dělal mladého rudoarmějce, padal jsem z barikády, prostřelili mě. To není těžký. Můžete si sice nabít hubu, ale prostě spadnete jak pytel brambor, nemusíte dělat žádnou hereckou akci. Jinak kaskadéři často někoho dublujou. Táta například byl osobní dublér Rudolfa Hrušínského. Zdeněk: Člověče, když vidím vývoj kaskadérství v těch asijskejch akčních filmech, on dostane facku a udělá dvojitý salto, rozumíte tomu? Ale když dostanete pořádnou ránu, tak přece spadnete a už se vám nechce stávat. Jiří: Mimochodem, když jsem zmínil pana Hrušínského... Hrozivou součástí té mé osmapůlleté funkce v Národním byly pohřby, absolvoval jsem jich asi šedesát. A jako první pohřeb Rudolfa Hrušínského. Po něm jsem vypravoval Honzovi Hrušínskému, jak vždycky chtěli z televize jeho otce, národního umělce, odvézt domů. A on: „Ne, já jedu se Zdeňkem.“ Můj táta jezdil zásadně multikárou, dělal v té době vedoucího údržby na Strahově. Pan Hrušínský přijde k multikáře a jenom povídá: „Zdeňku, prosím tě.“ A táta se nenápadně vydal do bufetu, bylo to v době, kdy už byl Hrušínskej nemocnej a měl zakázaný úplně všechno. A tam koupil deci rumu a tři americký cigarety... Zdeněk: ...a kafe. Jiří: A pan Hrušínský seděl v multikáře, kafe, cigáro a rum: „Jéžiš, já ti, Zdeňku, tak děkuju.“ Pak ho táta odvezl domů. Honza mi na to řek’, že mu vlastně ukracoval život. Ale možná že naopak prodlužoval, kdopak ví?
LN Co je na práci kaskadéra nejtěžší?
Zdeněk: Základem je samozřejmě umět padat. No a musíte mít taky štěstí, aby vás něco třeba nepřejelo. V Praze se nedávno zabil americkej kaskadér při natáčení akčňáku Triple X, strefil se do Palackýho mostu.
LN Byl jste vy při natáčení někdy v obzvlášť nebezpečné situaci?
Zdeněk: Vo hubu je to skoro vždycky. Ve filmu Sokolovo jsem hrál sedmdesátiletýho starce... co to říkám, vole? Pětaosmdesátiletýho starce! Nade mnou došková střecha. Kolem měly projíždět Hitlerovy pancéřový divize a náš dům zapálit plamenometem. Byla zima, plamenomet chodili nahřívat do autobusu. Udělalo to pchch a nic. Já povídám: „Vasja, jak jste, vy volové, mohli vyhrát druhou světovou válku?“ A režisér Vávra: „Kdyby to náhodou nechytlo, pane Srstka, tak to vyhodíme do povětří. Buďte v klidu.“ Engel už mě zapaloval kaskadérskejma sirkama, ty hoří i pod vodou. Měl jsem paruku, beranici, huňáč na sobě, a už jsem hořel. No a najednou řacha. Nejen že chytla střecha, ale oni to ještě vyhodili do povětří. Tak jsem vylez’, ale jako stařec nemůžete běhat stovku za deset. Tápám, tápám, a když jsem přelejzal poslední klandr, tak jsem dostal nějakej spodní tah, zalklo mě to. Tam ale už byli kluci, hodili na mě mokrý deky... no měl jsem puchýře.
LN Dodneška si pamatuju vaši věrohodnou rvačku v Limonádovém Joeovi...
Zdeněk: My to tenkrát neznali a vlastně jsme se prali natvrdo. Nějaká přeražená čelist a vyražený zuby tam samozřejmě byly, ale my z toho měli srandu. Každej z nás byl buďto mistr republiky, nebo československej reprezentant, nebo startoval na olympiádě. Byli tam boxeři, zápasníci, judisti. Já jsem vzpíral a zápasil. A byl tam Jirka Lánskej, evropskej rekordman ve skoku do výšky, to byl ten, kterej vylez’ z banky, přeskočil zábradlí a skočil rovnou do sedla koně. Nějaká ta facka, kopanec, s tím musíte v kaskadéřině počítat. A taky s těma pár procentama, že se to nestane tak, jak jste si to spočítala. Když máte spadnout z baráku, kterej má přes dvacet metrů, tak ty krabice dole vidíte, jako když se tady koukáte do toho kafe. Ale vy se nemůžete odrazit, jako kdybyste chtěla skočit do vody. Musíte prostě umřít. 
LN Měl jste z filmování vážnější úraz?
Zdeněk: To víte, že jo. Ale spíš je člověk otlučenej. Já se snažím pořád cvičit, i když je to nedostatečný. Jiří: Jaký snažím? Vždyť jsi byl mistrem Evropy ještě před dvěma lety, v bench pressu ve veteránech. Kolik ti to bylo? Devětašedesát a mistr Evropy! Nebuď skromnej! Zdeněk: Co je to za leta, říkala moje maminka, když jí bylo čtyřiaosmdesát.
LN Byl jste rád, když to váš syn dotáhl na ředitele Národního divadla?
Zdeněk: On se mě ptal, než to vzal. A já povídám: „Samozřejmě je to krásná věc a ty divadlo miluješ, je to tvůj koníček, jako je můj koníček sport. Ale budeš tam ve dne v noci, je tam 1200 zaměstnanců...“ Jiří: 1230. Zdeněk: To je imrvére telefon, premiéry, Novej rok, prezident, teď ty herci, to jsou kurvy, nikdy nevíte, jestli brečej doopravdy, nebo to hrajou. No a muzikanti po devětaosmdesátým chtějí mít prachy jako vNěmecku. A taky se ti může stát, že někdo přijde a řekne pchch! - a jdeš pryč. A když nakonec odcházel, říkal jsem: „Zaplaťpánbůh.“ Ale chválili ho. Kluk se vám poved’, mi říkali v Národním. Aby ne! Nikdo o něm neřek’ nic špatnýho. Možná se báli, že by ode mě dostali přes držku.
LN Co jste si vy sám představoval, že z vašeho syna jednou bude?
Zdeněk:Nad tím jsem nepřemejšlel. Ale on měl štěstí, že pan tchán byl muzikus a spisovatel, doma měl pět tisíc knížek. Jiří: Ty knihy způsobily, že jsem prožil dětství v obrovském stresu. Můj dědeček byl prvorepublikovej právník. A skutečně měl ne pět, ale deset tisíc knih. Bydleli jsme v dvoupokojovém bytě na Žižkově a všecko bylo plný knih. Tam bylo osm knihoven a ještě na těch knihovnách byly knížky až do stropu. Pod postelema byly knížky, dokonce na záchodě. Na to si vzpomínám nejvíc, člověk se posadil na mísu a okolo něj byly vyrovnaný knížky v komínkách. Na balkoně byly knihy přikrytý igelitem. Ve sklepě byly knihy. A děda knihy pořád dál nakupoval po antikvariátech, měl třeba osm vydání Babičky nebo staré tisky z 19. století. A když mi bylo asi deset, babičce někdo řekl, že tu váhu naše podlaha nemůže staticky vydržet, dokonce jí spočítal, že asi dvojnásobně překračujeme zatížení na metr čtvereční. Takže ona šíříla paniku, ovšem ne před dědečkem, toho se bála, že se propadneme z našeho čtvrtého patra i s knihami. Sousedi pod námi že pochopitelně zahynou, protože ani jejich podlaha to nevydrží a budeme se propadat níž a níž. Tak dospěla k závěru, že musíme ty knihy nějak dostat z bytu. A když dědeček odešel, babička s mámou se vrhly na knihy, zoufale hledaly ty, o kterých si myslely, že si je nepamatuje. Vytáhly směšné množství, tak padesát knih, a to rychle odnesly do sklepa.
LN Zmatčiny strany právníci, z otcovy řezníci. Nepraly se ty dva světy ve vás?
Jiří: Nepraly. Zdeněk: Kdežto ve mně se to pere furt. Jiří: Prosím tě, ty jsi z jedné linie potomek řezníků, z druhé linie potomek řezníků, co se v tobě teda pere? Zdeněk: Člověk létama tíhne k půdě, já jsem čím dál víc rád na zahradě, kde je ticho. A když tam takhle sedíš večer a koukáš na hvězdy, říkáš si hergot, co se tam asi děje? A jak to bude vypadat, až člověk odejde nahoru kManitouovi? A jestli opravdu existujou ještě jiný světy... (zasní se) 
LN Co vy si myslíte?
Zdeněk: No že jo. Jiří: To sis teď nahrál teda... Zdeněk: Já tomu věřím. A myslím, že lidi tady po smrti duchem zůstávají. Já točil pořad o Nuselským mostě, jak z něj skáčou sebevrazi. Když si pomyslím, že někdo takhle skočí, na mě jdou úplně závratě. A dumáte nad tím, jestlipak si to ten člověk třeba někde v polovičce nerozmyslí? Říká se, že cestou dostane infarkt, nebo se zblázní. Ale stejně - copak se asi za ty vteřiny stane s jeho duší? Mě si tam režisér vzal jako kaskadéra. A byli tam taky lidi, co bydleli dole, kam ti nešťastníci padali. A ti říkali, že tam někdy v noci slyšej, jak někdo mluví, a že je to zřejmě duch těch sebevrahů. A já povídám: „A to jim nemůžete říct, aby toho nechali, že nemůžete chrápat?“ Asi za tejden takhle doma spím sám a najednou slyším, že někdo mluví. Ty vole, kdo by tady moh’ bejt? Tak jsem vstal: Je tu někdo? Nikde nikdo. Pak jsem usoudil, že to byli ti kluci sebevrazi, chtěli mi dokázat, že ty lidi měli pravdu. Jiří: Já si zase myslím, že se lidi obecně málo zabývají časem jako fenoménem a moc mu nerozumějí, i když si ho vlastně vymysleli. Tak si to vemte - neexistuje vlastně žádná přítomnost. Existuje jenom minulost a jakási tušená, předpokládaná budoucnost, která má dosah pár dnů. O času si myslíme, že je objektivní veličina nezávislá na našich vjemech, ale bůhví, jak to vlastně je. Nedávno jsem někde četl, že i čas je proud částic. Nevytvořili jsme si čas sami, abychom zdůvodnili svoje stárnutí?
LN Když jsme v těch záhadách, řekl jste v jednom rozhovoru, pane Srstko: „Věřím na pokyny z kosmu.“ Jak tomu mám rozumět?
Zdeněk: To vám řeknu, že ten virtuální pokyn, když ho špatně vyhodnotím, tak je to průšvih. Něco mi říká: Jeď doleva. Ne, já jedu doprava - a průser.
LN A proč si myslíte, že jsou to pokyny z kosmu, a ne obyčejná intuice?
Zdeněk: Já si myslím, že to je od maminky. Ta na mě dohlíží, protože ví, jakej jsem blbec a neplecha. Já jednou jel z Karlových Varů, na Štědrej den odpoledne v půl třetí, měl jsem pick-upa forda. A tam je průjezd lesem k Rakovníku, normálně to tam střiháte kilo, kilo deset. Chvíli před tím místem jsem měl telefon - a tam nikdo. A za chvíli zase telefon - a nic. Já musel kvůli tomu snížit rychlost tak na čtyřicet. Pak se rozjíždím, člověče, a najednou mi tam vletělo stádo kanců. První tři jsem sestřelil, měli každej tak pětaosmdesát kilo. Kdybych tam bejval jel kilo deset, byl jsem na karbenátek. A tak já věřím, že ty dva telefony, to byl pokyn od maminky. Jiří: Ale tys nedořek’ ten humornej konec. Přijeli policajti z Rakovníka, naložili si mrtvý prasata a dali tátovi pokutu, že nepřizpůsobil rychlost stavu vozovky. Pětikilo. „A dáte mi nějaký to prase?“ - „Ty odvezeme na policejní stanici a předáme mysliveckému spolku.“ - „A nemůžete mi zavolat aspoň nějakej odtah? Jsem tady nepojízdnej uprostřed lesů...“ - „To nemůžeme, my to máme zakázaný.“ A odjeli i s prasatama a pětikilem a fotra tam nechali.
LN Je pravda, že jste v mládí hrával výborně na klavír? Když vidím vaše ruce, nechce se mi tomu věřit...
Zdeněk: Dneska už nehraju, ale hrál jsem rád. Jiří: A skvěle! Hrál vážnej repertoár, Chopina, Beethovenovy sonáty, byl hodně pokročilej, doporučovali mu jít na konzervatoř. Jenomže tatínek se věnoval taky těžkým sportům. A bohužel to s sebou přineslo to, že když taháte tu činku, tak... Ukaž prsty! Zdeněk: Mám dobrý prsty. Jiří: Činky se vylučují s nějakým koncertním hraním. Škoda, mohl jsem mít tatínka klavírního virtuosa. To by bylo!
LN Ještě provozujete údržbářskou firmu na strahovských kolejích?
Zdeněk: Dělal jsem tam 33 let vedoucího údržby, ale už to nedělám. Nastoupil jsem tam v roce 68... Jiří: Když řekneš, že jsi tam nastoupil v roce 68, tak to vypadá, že tě tam povolala rodná strana, ty vole. Nesmíš opomenout zdůraznit, že jsi nikdy nebyl ve straně, stejně jako já. Tím se můžeme chlubit, rozumíš?
LN Napadá mě, že jedno máte přece jen společné. Tvrdíte, že se vám líbí ženy. Líbí se vám i stejné typy žen?
Jiří: Tak to jsem zvědav, co táta řekne, protože on zásadně o ženách do tisku nemluví. Zdeněk: Fakt? Já o nich přece mluvím vždycky. Mě furt trénujou z různých časopisů. Samozřejmě se mi ženský líběj. Jak se chlap nepodívá, když přijde servírka s jídelním lístkem, jaký má nohy, je to s ním už špatný. Já myslím, že máme stejnej vkus, ne? Jiří: Já to zkusím naformulovat. Myslím, že opravdu máme podobný vkus. Ale ten vkus, a to ani náhodou, není zacílen na nějaký typ žen, jako že by se nám líbily blondýny nebo černovlásky. My máme široký, avšak estetický záběr. Ale aby to zase nevypadalo, že máme každý den jinou nebo že se nám líbí každá! Zdeněk: To ani náhodou! Jiří: Vlastně nám jde o osobnost té ženy, aby se v ní příjemně spájela fysis s psýché. Rozumíte tomu? Zdeněk:Má pravdu. My jsme ale jinak absolutně rozdílný povahy. Kluk má hodně zmaminky. Je přesnější, cílevědomější, jde všemu na kloub. Kdežto já myslím, že některý věci třeba počkaj. Jiří: Nejsem po tátovi. Ale rád bych byl, pochopitelně.
