Tenkrát – a když říkám tenkrát, myslím tím počátek let šedesátých – přišel režisér Ján Roháč do divadla a téměř se zajíkal nadšením. Viděl prý v konkurenčním Rokoku mimořádnou zpěvačku. A že se na ni musíme jít podívat. Tedy Jiří Šlitr a já.
I šli jsme se podívat. Hana Hegerová stála uprostřed scény v černých kalhotách a v černém svetru, rozkročená, a zpívala starou píseň o šťastném slunci – Lucky Old Sun. A byla skutečně mimořádná.
Jak se stalo, že se o něco později ocitla v Semaforu, to bude vědět nejspíš ona sama – zkrátka angažovali jsme ji. Pravda, ani Jiří Šlitr, ani já jsme se neupínali k šansonům francouzského typu, což byla její doména – byli jsme odkojeni dixielandem a swingem, ale když přišla do našeho divadla tak výrazná osobnost, bylo nám jasné, že jí pár šansonů musíme do repertoáru dodat. Barová lavice, Zlá neděle, Blázen a dítě… Ale dodali jsme taky pár rozvernějších písní: Jaro, Pro Kiki, Kapka žárlivosti… A taky jednu velmi závažnou, kterou jsme nazvali Z mého života: I když to dneska v módě není / chci postavit se na dvoře / a zpívat jen tak na dláždění / pro ty, co bydlej nahoře… Tuhle píseň bralo publikum jako politickou výpověď a ona to taky byla. A Hana Hegerová jí věnovala váhu celé své osobnosti.
Naše cesty se pak na čas rozešly – a pak se zase příležitostně sešly, sešli jsme se i při filmu Kdyby tisíc klarinetů a já jsem jí občas poskytl nějaký text, a zařadil jsem se tak do řady dobrých textařů, které si vybírala, protože byla náročná a velmi dbala na to, aby její repertoár byl hodnotný a kvalitní. A tak si vysloužila titul První dáma českého šansonu. Myslím, že právem.
Za těch pár sezon v Semaforu bych dnes rád Haně Hegerové poděkoval.
