Stalking je nový fenomén, který se objevil spolu s mobilními telefony a e-maily. Na začátku ledna to byl rok, co platí zákon, který nebezpečné pronásledování trestně postihuje. Stalker je ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým, vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje, omezuje jej v jeho obvyklém způsobu života nebo zneužije jeho osobních údajů za účelem získání osobního nebo jiného kontaktu. Trestní zákoník, § 354 Nebezpečné pronásledování Na začátku bylo mezi kolegy Pavlínou a Františkem velké přátelství. Pracovali spolu ve stejné firmě a dobře si rozuměli. Jenže po roce kamarádského vztahu začal chtít František víc. Ve chvíli, kdy ho Pavlína odmítla, se jí úplně změnil život.
„Když jsme šli z práce, napadl mě. Fyzicky i slovně. Neunesl, že jsem řekla ne,“ popisuje dnes sedmatřicetiletá Pavlína. Řekla mu, že s ním už nechce mít nic společného. Stal se ale opak. „Začal mě pomlouvat, napadal manžela i syna, vulgárně mi nadával, ničil moje věci v práci, ve skříňce mi na oblečení nechával vulgární vzkazy,“ popisuje mladá žena.
Pak následovaly sms zprávy, někdy jich posílal i desítky denně. Také v nich jí nadával, vyhrožoval, že ji zabije. Nedal jí pokoj a pomluvy se stupňovaly. Protože oba bydlí v menším okresním městě, nebylo to nic těžkého. Během pár dní si tak lidé z Pavlínina okolí šuškali, že má poměr se svým synem a vůbec že je „kurva“.
„Spoustu nocí jsem probrečela, byla jsem zoufalá, bála jsem se, můj život se od základů změnil, přitom jsem nic neudělala,“ říká tichým hlasem. Předloni v prosinci ataky z Františkovy strany vygradovaly. Během společné směny udeřil Pavlínu do obličeje. Nechtěla s ním jít na vánoční firemní večírek.
Už to nevydržela. Po více než půl roce šla na policii a podala na kolegu trestní oznámení. „Policisté se chovali velice vstřícně a lidsky. Nakonec ale případ přeposlali na městský úřad, na právní oddělení. A chování úřednice, která měla mou stížnost vyřešit, mě šokovalo. Všechny důkazy – sms zprávy, videa a fotky – smetla ze stolu. Řekla, že to jsou malichernosti. Nakonec můj případ jen odložila,“ popisuje Pavlína.
I když o všem řekla svému nadřízenému a ten jí začal dávat směny jindy, než je měl František, jeho vyhrožování přes sms zprávy pokračovalo: Podáš ňáký trestní oznámení a jdeš z práce. Buď ráda, že si tam, kde si. Další zpráva byla ještě nepříjemnější: Chlap vedle tebe nemá co dělat. Ty musíš zůstat sama s práškama a hlasy co ti namlouvají nesmysly. Máš nějaký vidění? Johanku za to upálili. No nic, no, měj se.
Pavlína vzpomíná: „Podobných a ještě horších zpráv mi chodilo strašně moc. Bohužel pro úřednici na našem městském úřadě to nebylo nic závažného. Pohrozila mi, že jestli ještě jednou půjdu na policii, správní řízení budu muset zaplatit.“
A pak se stal paradox: Od úřadu se Pavlína dozvěděla, že na ni podal trestní oznámení její pronásledovatel. Přesný důvod postižená žena dodnes nezná, nedozvěděla se ho ani od úřednice, která případ opět dostala na starost. Argumentovala jen tím, že se František bojí, aby ho jeho kolegyně nenapadla.
„Bylo to neuvěřitelné. Celou dobu jsem
? V roce 1996 poslal islandské zpěvačce Björk její šílený jednadvacetiletý fanoušek Ricardo Lopez dopis s kyselinovou bombou.
Posedlost zpěvačkou popisoval téměř rok ve svém videodeníku.
Když zjistil, že zpěvačka má přítele, rozhodl se ji zabít. „Chci být tím, kdo nejvíc ovlivní její život... Chci být osobou, která změnila její život víc než kdokoli jiný. Chci být muž, který jí vezme život, její anděl smrti,“ uvedl na videonahrávce.
Na posledním záznamu natočil výrobu dopisní bomby z kyseliny sírové, kterou zpěvačce odeslal. Pak si oholil hlavu, svlékl se, pomaloval si bradavky červeně a tvář červeno-zeleně (to vše po vzoru plukovníka Kurtze z filmu Apokalypsa). Pak si strčil pistoli do úst a spáchal sebevraždu.
Když ho policisté našli v jeho bytě polepeném obrázky Björk, objevili také videodeníky. Díky nim se dozvěděli o dopisní bombě a podařilo se jim ji zachytit dřív, než se dostala ke zpěvačce.
dokonce zabitím. „Mario, chci si tě vzít a pak tě zabiji, stejně jako tvoji matku!“ vzkazoval mladé ženě.
Jeho výhrůžek si všimla policie a soud Taylora za výhrůžky a pronásledování poslal do vězení. Bývalý obránce amerického fotbalu z Wisconsinu Leonard Taylor ml.
pronásledoval ruskou tenistku Mariu Šarapovovou. Vyhrožoval jí Ruská tenistka Anna Kurnikovová měla problémy se čtyřicetiletým Williamem Lepeskou.
Ten měl na ruce vytetované jméno Anna, lezl v její blízkosti po střechách nebo předstíral, že se topí. „Anno, zachraň mě!“ hulákal přitom. Také jeho soud odpravil do vězení. se mu vyhýbala, nechtěla jsem s ním mít nic společného – a najednou jsem byla tím, kdo je nebezpečný,“ vypravuje Pavlína. I tentokrát ale úřad smetl případ ze stolu, nezabýval se však ani argumentem Pavlíny, že jde o křivé obvinění.
Celé pronásledování trvalo rok a půl. Před nedávnem s ním Pavlínin kolega náhle přestal. „Nevím, jestli je to proto, že jsem momentálně nemocná, nebomájiný důvod. Bojím se ale, že s tím zase začne, až se do práce vrátím. Dodnes se potýkám s úzkostnými stavy, vadí mi, že mu jeho chování prošlo. Postup úřadu mě velice zklamal,“ krčí rameny mladá žena.
? ? ?
Stalking se týká absolutně všech. Jen má jiné formy v závislosti na prostředcích a umu pachatele. Některý pronásledovatel má jen jízdní kolo a své vzkazy psané rukou hází oběti do schránky, jiný je dobře technicky i finančně vybaven a umí proniknout do blízkosti své oběti. Nebezpečné pronásledování se nejčastěji pohybuje na škále od obdivu po nenávist. Nejobvyklejší typ pronásledování vyplývá z předchozího intimního vztahu, kdy jeden z partnerů odmítá přijmout jeho definitivní konec.
Petra Vitoušová, prezidentka sdružení Bílý kruh bezpečí, které se problematice stalkingu nejvýrazněji věnuje Linda se s Mirkem rozešla po tříletém vztahu. Zatímco ona měla o definitivním konci jasno, Mirek byl proti. „Nejprve byl náš vztah naprosto harmonický. Postupem času jsem ale zjišťovala, jaký Mirek doopravdy je, a moc se mi to nelíbilo. K mému konečnému rozhodnutí ukončit vztah napomohl on sám, když mě v záchvatu vzteku shodil ze svahu,“ vypráví dvaatřicetiletá Linda z Prahy. Se svým přítelem se rozešla po e-mailu, bála se, že kdyby se s ním rozcházela tváří v tvář, zřejmě by ji přemluvil. „V následujících týdnech jsme si vyměňovali jeden e-mail za druhým. On usiloval o to, abych své rozhodnutí vzala zpět. Nejprve byl neskutečně milý, laskavý, přívětivý a veškerou zodpovědnost bral na sebe. To se změnilo po několika týdnech, když jsem zůstala neoblomná,“ popisuje. Mirek teď urážel Lindin vzhled, inteligenci, schopnosti, dovednosti, ale i její rodinu a přátele. Na jeho e-maily neodpovídala. „Po dalších pár týdnech, během kterých si asi uvědomil, že jsem opravdu rozhodnutá, mi začal chodit třetí typ e-mailů a textových zpráv. Tentokrát s výhrůžkami. Nejčastěji opakoval, že si pořídí zbraň a někde si na mě počká. Po nějaké době mi pak napsal, že si už pořídil zbrojní průkaz,“ krčí rameny Linda. Od svých známých se navíc mladá žena dozvídala, že se Mirek stále častěji objevoval na místech, kam ona často a pravidelně chodila. Kontaktoval její spolužačky, aby se dozvěděl její školní rozvrh, dvakrát týdně pak chodil za Lindou do školy. „Naštěstí jsem ho tam nikdy nepotkala. Spolužáci a spolužačky mi pokaždé dali vědět, že je zase ve škole,“ vysvětluje.
Po půl roce každodenních e-mailů, textových zpráv, telefonátů a shánění sebemenších informací o své expřítelkyni se Mirkův „hon“ začal zvolňovat. Teprve tři čtvrtě roku po rozchodu se frekvence jeho zpráv omezila na její svátek, narozeniny, Vánoce a Nový rok.
V době, kdy Lindu Mirek pronásledoval, u nás ještě nefungoval zákon, který by stalkerství trestal a zároveň ochraňoval jeho oběti. Ani dnes, šest let po rozchodu a v době, kdy zákon již platí, si ale mladá žena není jistá, jestli by na svého expřítele trestní oznámení podala.
„Znala jsem ho velmi dobře a věděla jsem, že mi je schopný ublížit hlavně ve chvíli, bude-li extrémně naštvaný. To by se bezpochyby stalo, pokud bych na něj trestní oznámení podala,“ vysvětluje.
? ? ?
Od 1. ledna 2010 do 17. ledna 2011 bylo za trestný čin označený jako nebezpečné pronásledování v České republice stíháno 314 osob, z toho 35 žen. Obžalováno bylo 103 osob. Trest od soudu si odneslo celkem 83 pronásledovatelů. Přestože policie evidovala za celý loňský rok 537 případů stalkingu,pouze 390 z nich bylo vyhodnoceno jako skutečné pronásledování. V devadesáti procentech jsou pachateli muži, v deseti procentech pak ženy. Za trestný čin nebezpečné pronásledování hrozí pachateli trest odnětí svobody až na jeden rok nebo zákaz činnosti. Až tři roky vězení si pak může odnést pachatel, který se nebezpečného pronásledování dopouští vůči dítěti či těhotné ženě, se zbraní nebo s nejméně dvěma osobami.
Statistika Policie ČR Než se pětatřicetiletá Dana rozhodla podat trestní oznámení kvůli stalkingu, zažívala pronásledování celý rok. Od bývalé přítelkyně svého nynějšího manžela Tomáše dostávala výhružné a vyčítavé e-maily i esemesky. Po nekonečných telefonátech, stovkách výhružných sms a zároveň snahách o domluvu se rozhodla, že to již nebude snášet.
„Ještě předtím, než jsme s manželem podali na jeho expřítelkyni trestní oznámení, chtěla jsem si najít advokáta, se kterým bych svoje možnosti probrala. S překvapením jsem zjistila, že mi skoro nikdo není ochoten pomoci,“ popisuje Dana.
Nejprve hledala právní pomoc na vlastní pěst, když ji odmítal jeden advokát za druhým, obrátila se na Českou advokátní komoru. „Ani tady mi ale neporadili. Řekli mi, že se na problematiku nebezpečného pronásledování téměř nikdo nespecializuje, protože jde v našem právu o novinku,“ popisuje matka dvou dětí. Musela tedy hledat dál. Díky doporučení přátel konečně jednoho advokáta, který se na stalking zaměřuje, našla. Ten si však za hodinovou konzultaci účtoval několik tisíc korun. „Tolik peněz nemám, navíc jsem netušila, jak často s ním budu muset vše konzultoval. Zřejmě bych se nedoplatila,“ dodává. Teprve pak – po několika měsících neustálého telefonování a schůzek – konečně našla advokáta.
Poté, co mu svůj příběh převyprávěla a ukázala mu výhružné sms zprávy, bylo rozhodnuto: bez trestního oznámení stalkerka s pronásledováním neskončí. „Od začátku se policisté chovali velice vstřícně a ochotně. Okamžitě na mém případu začali pracovat. Ale popisovat jim, co se mi přes rok a půl děje, nebylo nic příjemného,“ vzpomíná mladá žena. „Celou dobu jsem to brala jako svůj osobní problém – a najednou jsem musela všechny ty nepříjemnosti vykládat cizím lidem,“ dodává.
Policistům musela předložit všechny důkazy, které o pronásledování měla. Uložené sms zprávy, e-maily, výpisy volání. „Protože nemám příliš kvalitní telefon, ze kterého jdou údaje stáhnout do počítače, musela jsem všechny zprávy přefotit. Na fotkách muselo být zřetelně vidět, z jakého čísla byly poslané. Také každou nově příchozí zprávu musím vyfotit, donést advokátovi a ten ji předá policii jako důkaz,“ vysvětluje Dana. Přestože některé zprávy dávno vymazala, policisté se k nim přes operátory dostali – ale pouze k těm, které nebyly starší než půl roku.
„Bohužel největší intenzita obtěžování probíhala před rokem. Zprávy jsem musela mazat, protože jsem měla plný telefon. Až zpětně jsem si nadávala, že jsem na policii nešla mnohem dřív,“ dodává s tím, že k těm nejagresivnějším a nejnepříjemnějším zprávám, jimž musela čelit, se policie nedostane.
Nyní se čeká na soud. Policie případ skutečně vyhodnotila jako nebezpečné pronásledování. „Už to chci mít všechno za sebou. Je to neuvěřitelně náročné na psychiku, pro náš vztah i pro naše příbuzné. Nikdy bych nevěřila, že můžu něco podobného zažít,“ uzavírá Dana.
? ? ?
Oběť stalkingu by měla s pronásledovatelem přerušit veškeré kontakty a shromažďovat důkazy na bezpečném místě. O tom, v jaké situaci se nachází, by měla informovat své okolí. Pokud je v rodině dítě, rodič by mu měl svou situaci vysvětlit a informovat o ní také školu. Protože je nebezpečné pronásledování trestným činem, může se oběť obrátit na policii. Rady a informace se pak každý pronásledovaný člověk dozví v organizacích, které se věnují domácímu násilí a stalkingu. Stalkig by nikdo neměl podcenit. Jednání pachatele často přechází v agresi, ničení či poškozování majetku a může končit i smrtí oběti.
Bílý kruh bezpečí Když Petr Hanuš nastoupil v roce 2005 do nového zaměstnání na ruzyňském letišti, ujala se ho Michaela Maličká. Mladá žena mu chtěla pomoci, aby zapadl do kolektivu, a pozvala ho na výlet a večeři s kolegy. Od té doby ji ale Petr Hanuš začal pronásledovat. Pozvání na výlet pochopil jako výzvu k navázání milostného vztahu. Nejdříve jí telefonoval, psal sms zprávy a dopisy. Později ji veřejně urážel, vyhrožoval smrtí a znásilněním. Michaela Maličká tak zažila hrozné dva roky života, kdy byla deptána a neustále se bála.
Obrátila se proto na svého zaměstnavatele, který neprodloužil Hanušovi pracovní smlouvu. Ten se však několikrát snažil do zaměstnání opět přihlásit, změnil si kvůli tomu dokonce příjmení. Zvažoval také podání žaloby na ČSA kvůli diskriminaci. Protože se ataky nezmírňovaly, mladá žena několikrát kontaktovala Linku bezpečí a zašla na policii. Nakonec byl Hanuš v listopadu 2006 za nebezpečné vyhrožování odsouzen ke dvěma stům hodinám veřejných prací. Trest ale nevykonal a soud ho za to poslal na 125 dní do vězení. Než však do vězení nastoupil, Michaelu Maličkou zabil. Počkal si na ni v noci před domem, když se vracela ze srazu s kamarády, a ubil ji větví podobnou baseballové pálce. Tělo třiatřicetileté ženy našla přímo před vchodem do domu její matka, která jí šla naproti.
Hanuš se další den sám přihlásil na policii a k činu se přiznal. U soudu pak několikrát tvrdil, že svého činu lituje. „Vím, že jsem vrah, a vím, co jsem udělal,“ prohlásil s tím, že vraždu Michaely Maličké neplánoval, přestože cítil zlost a křivdu. Soud ale jeho tvrzení neuvěřil. „Pokud něčeho lituje, pak především sám sebe,“ prohlásila předsedkyně senátu Jaroslava Maternová. Podle soudu vedla Hanuše k vraždě mimořádně zavrženíhodná pohnutka – pomsta. Soud pak vraha poslal za brutální vraždu své bývalé kolegyně na 14 let a osm měsíců do vězení. Podle soudkyně zabil Hanuš mladou ženu surovým způsobem, čin si předem promyslel a připravil si i vražedný nástroj. Přitížilo mu i to, že ji předtím dva roky psychicky deptal. Paradoxem případu je, že Hanuš se nakonec cítil výrokem soudu o své vysoké nebezpečnosti poškozen a tvrdil, že jednal v afektu. Dokonce zvažoval dovolání k Nejvyššímu soudu.
Tak skončil dosud nejotřesnější případ „českého“ stalkingu.
? ? ?
Redakce změnila jména obětí kvůli jejich strachu z dalšího pronásledování a msty. ?
Slavné oběti stalkerů
Pravděpodobně nejnebezpečnější stalker se zaměřil na americkou herečku Jodie Foster. John Warnock Hinckley ml. byl herečkou posedlý od roku 1976, kdy vznikl film Taxikář. Hinckley se silně ztotožnil s jeho hlavní postavou Travisem Bicklem. Dějová linie filmu spočívá v Bickleho snaze chránit dvanáctiletou prostitutku, kterou hraje právě Foster. Během následujících let Hinckley pronásledoval Jodie Foster po celých Spojených státech. Poté, co se mu nepodařilo navázat s ní kontakt, vymyslel několik plánů,
jak přilákat její pozornost – naplánoval například únos letadla nebo chtěl před herečkou spáchat sebevraždu. Nakonec se, aby vzbudil její zájem, rozhodl zavraždit prezidenta. Začal pronásledovat Jimmyho Cartera. V roce 1981 nasměroval pozornost na nově zvoleného Ronalda Reagana a 30. března 1981 se ve Washingtonu skutečně pokusil prezidenta zabít. Prezident a několik dalších osob bylo vážně zraněno. U soudu byl Hinckley shledán nevinným z důvodu absolutní nepříčetnosti. Byla mu nařízena ústavní léčba a byl umístěn do psychiatrické léčebny, kde žije dosud. Po skončení procesu napsal, že atentát na Reagana „byl největším vyznáním lásky v dějinách lidstva“.
Obětí stalkera byla v devadesátých letech také zpěvačka Madonna. Poté, co odmítla zájem svého fanouška Roberta Deweyho Hoskinse a jeho návrhy k sňatku i pokusy nastěhovat se k ní domů, jí opakovaně vyhrožoval smrtí. Sliboval, že když se za něj neprovdá, podřízne jí hrdlo. Když v dubnu 1995 přelezl plot u Madonnina domu, postřelil ho do paže bodyguard. Za vyhrožování smrtí a pronásledování byl odsouzen k deseti letům vězení.
Více než tisíc e-mailů, telefonátů a faxů dostal herec Richard Gere od své pronásledovatelky Ursuly Reichert-Habbishawové. Několikrát se pokusila vloupat se do jeho kanceláře, dokonce ho sledovala až do Indie, kam odletěl na setkání s dalajlamou. „Chci s tebou být a sdílet s tebou život. Pokud tě nespatřím, bude smrt to nejlepší řešení. Mám pistoli. Je tak snadné se zastřelit,“ psala. Gere sice na ženu podal trestní oznámení, Habbishawová se ale zatím zatčení úspěšně vyhýbá. Jack Jordan putoval na tři roky do vězení. Jeho obětí byla americká herečka Uma Thurman. Mimo jiné jí poslal obrázek, na kterém postavička kráčí po hraně žiletky, nevěstu s utrženou hlavou i tento dopis, ve kterém se píše: „Zamiloval jsem se do tebe. Myslím, že bys mi měla zavolat, pozvat mě, ať se na tebe jdu podívat, jak hraješ na place při natáčení. Měli bychom spolu začít chodit nebo se sestěhovat a pak se vzít. To si myslím já.“ Slavné oběti stalkerů
O pronásledování ví nově své i zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg. Na vlastní sociální síti ho pronásledoval Pradeep Manukonda, jenž mu neustále psal na Facebook zprávy. „Dlužím ti celý svůj život, jsem připraven pro tebe zemřít.“ Manukonda se snažil kontaktovat také Zuckerbergovu sestru Randi a proniknout do Zuckerbergova domu i do centrály Facebooku. Přál si být Zukerbergovým přítelem a spolupracovníkem. Nakonec se Zuckerberg obrátil na soud, ten před nedávnem zakázal Manukondovi přiblížit se k zakladateli Facebooku na méně než 274 metrů.
Švýcarskou tenistku Martinu Hingisovou pronásledoval dva roky australský architekt chorvatského původu Dubravko Rajčevič. Za bývalou světovou jedničkou jezdil na všechny turnaje, nikdy nebyl agresivní, ale neustále jí volal, posílal zamilované dopisy a květiny do hotelových pokojů. V dopisech jí vyznával obdiv, ale také nenávist: „Nevídám tě, ale mé city k tobě jsou pořád silné. Chybí mi tvůj sladký a melodický hlas.“ I když mu soud zakázal přibližovat se k tenistce na méně než tři sta metrů, příkaz ignoroval. Soud ho poté poslal na dva roky do vězení.
Od střední školy byl sedmatřicetiletý student Jack Jordan zamilovaný do herečky Umy Thurman. V e-mailech a dopisech tvrdil, že její děti neexistují. Posílal jí i obrázky, na kterých je zpodobněná jako nevěsta s utrženou hlavou. Jeho rodina ho sice nechala umístit do psychiatrické léčebny, po propuštění ale vše začalo znovu. Navštěvoval její dům, vyhrožoval sebevraždou, pokud se s ním nesejde. Pronásledování trvalo téměř dva roky. Od soudu si Jordan odnesl tři roky vězení a pět let zákazu styku s herečkou.
Asi nejhorší zážitek má za sebou někdejší americká tenistka Monica Selešová. Tu 30. dubna 1993 na tenisovém turnaji v Hamburku pobodal Günter Parche, fanatický fanoušek její konkurentky Steffi Grafové. Útočník způsobil Selešové kuchyňským nožem dva centimetry hluboké zranění zad. Kvůli psychickému traumatu se tenistka vrátila na kurty až po dvou letech. Parche byl odsouzen ke stejně dlouhému podmíněnému trestu, jeho advokátovi se podařilo prokázat, že je duševně zaostalý. Kdy Se ObráTiT NA POLicii ? V momentě, kdy začne mít oběť intenzivní strach. To je vážný signál, že situace není normální. ? Pokud dochází ke stalkingu třeba na pracovišti, stačí občas, aby zasáhl zaměstnavatel. Násilníkovi totiž někdy nedochází, že oběť může mít strach, a když s ním promluví autorita, obtěžování zanechá.
