PRAHA V zámečku v pražské čtvrti Řepy sedí na dvorku u stolu skupinka starých žen. Některé jsou na vozíčku. Přednáší jim řádová sestra sv. Karla Boromejského. Ty, které mají roztroušenou sklerózu, ji sotva vnímají. Pak se kolem nich mihne vězeňská dozorkyně se starší ženou, která se chystá donést stařečkům svačinu. Nebo je přebalit. Podle toho, co je zrovna potřeba.
Že stejná žena byla před několika lety odsouzena za vraždu, tady nikoho nezajímá.
Domov sv. Karla Boromejského v Řepích je jako čtyři světy pod jednou střechou. Je tu hospic pro staré lidi, kteří jsou v takovém stavu, že nejsou schopni se o sebe sami postarat. Potřebují dohled dvacet čtyři hodin denně. Jsou tu také řádové sestry. A také je tu 56 vězenkyň, přesněji řečeno odsouzených žen s dozorem a dohledem. Některé tu pomáhají uklízet, jiné pracují jako ošetřovatelky.
Vězení bez jediné mříže „Takové zapojení odsouzených do práce a v podstatě do normálního života je naprosto unikátní projekt. Dostat se sem může jakákoliv trestankyně. Není podstatné, zda byla odsouzena za krádež, nebo za vraždu. Posoudí to komise. Ženu buď vybere, nebo ne,“ vysvětluje tisková mluvčí vazební věznice v Praze-Ruzyni Pavla Bohatová.
Podle ní má šanci dostat se sem odsouzená, která už si dvě třetiny svého trestu odpykala v klasické věznici. „Pokud se dobře chová a nedělá problémy, může se sem dostat. Máme tu i vražedkyně. Potíže jsme za celou dobu provozu tohoto zařízení měli jen s jednou jedinou ženou,“ říká Bohatová.
V objektu není jediná mříž. Pokud by chtěl někdo utéct, nestojí mu nic v cestě. Nikdo se tu o to však nepokouší. Chodby zdobí výšivky, obrázky nebo fotografie. Občas je cítit závan dezinfekce, z jedné místnosti se line kouř z cigaret. V denním stacionáři v části domova chovají dokonce pestrobarevné papoušky.
Vraždila jsem.
Teď tu ošetřuji staré lidi Kolem stařečků tu běhá drobná černovláska v růžové zástěře. Nebude jí víc než třicet let. Nechce se fotit ani říct své jméno. „Na svobodu mě pustí za dva roky. Jak dlouho sedím? Dostala jsem deset let,“ říká. Po otázce, za co byla odsouzena, sklopí oči a povídá: „Za vraždu. Tedy za spolupráci na vraždě,“ upřesňuje. Pak pohladí po ruce pána, který je z přítomnosti novinářů trochu rozrušený. „Nikdo si tu ještě nestěžoval na to, že by mu vadila minulost dívek a žen, které nyní ošetřují ty stařečky. Naopak, chodí nám spousta děkovných dopisů, někteří lidé to vysloveně vítají,“ doplnila Bohatová. Do domova, kláštera a věznice v jednom nemá obvykle veřejnost vůbec přístup. Brány tohoto světa se novinářům otevřely včera při příležitosti návštěvy české a slovenské ministryně spravedlnosti. Pak se zařízení ponořilo zpět do svého stereotypu.
