* Porazila jste v soutěži čítankového klasika Ivana Klímu. Za co byste si cenu i v takové konkurenci dala vy sama?
O hlavní ceně mě ani nenapadlo přemýšlet. Říkala jsem si, že jestli něco, tak můžu dostat cenu za nejlepší prózu, bylo to pro mě překvapení. Zmizet je napsané zajímavým jazykem, dobře se to čte a zároveň je to docela závažná knížka na to, jak dobře se to čte.
* Kritika oceňuje i téma rodinných vztahů popisované očima dětí. Vydrželo vám na obě oceňované knihy, prvotinu K moři i Zmizet...
To téma je pro mě tak silné, že se mi od něj nechce. Není to tak, že bych si mohla říct: dost bylo rodiny, teď budu psát o robotech. Mě ten dětský pohled baví, ukazovat ta nedorozumění, která jsou způsobená tím, že si to lidi nedokážou říct. Baví mě staré bolesti.
* Nebere si vaše knihy osobně vaše rodina? Nehledají třeba zděšeně rodiče vaše skutečné staré bolesti?
Asi se poznávají v gestech a maličkostech. Možná se víc hledali v prvotině K moři, Zmizet už o nich doopravdy není. Byly časy, kdy si moje máma myslela, že jsem nějaká traumatizovaná, když píšu takové věci. Myslím, že nejsem, nebo aspoň ne víc než ostatní.
* Ceny sbíráte za prózu, ale jste i spoluautorkou sitcomu Comeback. Jak jdou ta „zaměstnání“ dohromady?
Psaním scénářů se živím. Vznik toho díla je tak rozdílný, že mi to navzájem nepřekáží. S knihou sedím doma, sama, kdežto Comeback vzniká kolektivně. Je to, jako když truhlář dělá jednou okno a podruhé sošku. Ale tím nechci říct, že jedno by bylo obyčejné a druhé nějak speciálně jiné, je to prostě jen jiné.
* Kontrast je ale i v tom, že vaše próza je dost ponurá, zatímco Comeback je komediální seriál...
To není problém, moje podstata možná není úplně veselá. Ale od toho já v Comebacku nejsem. Myslím, že jsem v tom týmu hlavně v dialogu, které umím, myslím, relativně přirozeně. A samozřejmě mi pomáhá i to, že mám scenáristické řemeslo vystudované. Rozhodně mě teď víc baví televizní scénář než psát stou verzi chystaného filmu podle mé prvotiny K moři.
* Jste nejmladší nositelkou ceny Kniha roku v rámci soutěže Magnesia Litera. Byla jste známý talent už jako dítě?
Rozhodně ne. Na základce to bylo relativně v pořádku, ale pak na gymplu... v češtině jsem na tom byla hodně bledě. Myslím, že tehdy by nikdo nevěřil, že budu mít s literaturou něco společného. Teda kromě mě, protože já jsem to věděla vždycky.
* Kdy jste napsala první věc?
Myslím, že ve druhé třídě. Byla to povídka o holce, která za vysvědčení dostane zrzavou kočku, založila jsem si ji do takového notýsku, patrně jsem si tam udělala i vlastní ilustrace a schovala jsem ji někam mezi své věci.
* Jak se stane přerod, že člověk přestane psát do šuplíku a jde s tím ven?
V tomhle mi nejvíc pomohla FAMU. Tam nás co nejvíc tlačili k tomu, že své texty musíme prezentovat. Tam jsem nejvíc odbourala stud ukazovat lidem svoje věci. Pak jsem napsala tu knihu a věděla, že ji chci vydat. Ale čtení před lidma je pro mě pořád problém.
* Máte nějaký vzor? Komu dáváte číst první verze textů?
Nemám vzory, mám oblíbené autory, většinou jsou to lidé, kteří píšou o vztazích, jako je třeba Ian Mc Ewan. Určitě moje věci čte můj přítel a pak dvě tři nejbližší kamarádky.
* Chystáte další knihu? Nehodláte se přece jen posunout z dětského světa?
Zatím mám ve stádiu přemýšlení třetí knížku, která by měla být deníkový záznam roku osmnáctileté holky. Trošku vyroste, ale on je v osmnácti člověk pořád dost dítě. ?
