Linoryt Michal Cihlář Jsou mladí a rozzlobení. Ale také úspěšní a ochotní utrácet. Proto teď všichni, počínaje politiky a konče obchodníky, chtějí dohnat „facebookovou generaci“.
Letos v únoru mě pozvali do televize, abych řekl něco o Facebooku. Internetová sociální síť tehdy oslavovala pět let od svého vzniku a navíc začala být velmi populární i v Česku. Během několika týdnů se počet uživatelů zněkolikanásobil. Bylo to tehdy asi čtvrt milionu lidí. Napsal jsem o Facebooku pár článků, ale necítil jsem se rozhodně jako žádný expert. Zeptal jsem se redaktorky v televizi, proč pozvali zrovna mě. Neměli snad dost na výběr? „Ehm,“ odkašlala si. „Ale vy jste dospělej.“
Chtěla říct možná „starej“. Ale něco na tom bylo, samozřejmě. V té době bylo podle demografických statistik zhruba osmdesát procent českých uživatelů ve věku pod 24 let. A naopak, starších než pětatřicet pouhá tři procenta. Znamenalo to, že jsem se ocitl ve čtyřicítce v tříprocentní menšině.
Svůj facebookový profil jsem si založil někdy v roce 2007, pravidelně jsem ho však začal používat až o rok později. To když mi začaly chodit pozvánky od známých. Většinou od bývalých studentů, kteří se Facebookem „nakazili“ na studijních pobytech v zahraničí. Z toho plyne, že byli většinou tak o dvacet let mladší. Tak se začala pomalu tvořit sbírka mých facebookových přátel. Tehdy jsem si v téhle sociální síti připadal tak trochu jako pedagogický dozor.
Jednoho dlouhého podzimního večera mi facebookové přátelství nabídla moje žena. Je to bizarní zážitek, když vám po sedmnácti letech manželství přijde mail s textem: „Pokud se máte stát přáteli, musíte potvrdit, že Sentu znáte.“ Napsal jsem o tom tehdy sloupek do časopisu, ve kterém jsem to připodobnil ke konci mejdanu. Asi jako když se rodiče vrátí z dovolené. Upřímně řečeno se nic nezměnilo. Ale bylo to symbolické, protože jsem pochopil, že Facebook opravdu není nějaký bláznivý nebo nedůležitý experiment. Že to není úlet, ale důležitá věc, která promění náš život. Což se potvrzuje.
V červnu 2009 se počet registrovaných na Facebooku, kteří jako bydliště uvádějí Česko, blíží milionu. Odhaduji, že možná až třetinu z toho představují neaktivní nebo velmi málo aktivní účty. Ale i tak je to moc! A hlavně, Facebook přestal být neznámým pojmem, který musíte v každém článku znovu vysvětlit. Hodně za to vděčíme Jiřímu Paroubkovi a vajíčkům, ale nebýt jich, dal by Facebook o sobě vědět jinak.
Je stále mladý. Ale skupina „starců“ roste, lidí nad 35 let je už třináct procent. Významně posílila také skupina mezi 25 a 34 lety. Znamená to, že se demografické rozvrstvení na Facebooku bude postupně vyrovnávat? A jak se ostatní generace s tou původní „facebookovou“ srovnají?
Družba s vlastními dětmi Proč začne Facebook používat teenager nebo student vysoké školy, je celkem jasné. Profily na téhle síti jsou dnes obdobou telefonních čísel, která jsme si v pradávných dobách svého dospívání vyměňovali my „starci“. Až na to, že s Facebookem je to mnohem jednodušší. Nemusíte potenciální přítelkyni ani přítele o číslo žádat, prostě si kontakt najdete.
Když se dnes mladých uživatelů ptáte, nejčastěji slyšíte obdobu věty: „Kdo není na Facebooku, jako by neexistoval.“ Tečka. To platí samozřejmě dnes, kdy je například ve věkové skupině od 18 do 24 let odhadem až osmdesát procent uživatelů.
„O Facebooku mi řekl kamarád, který se vrátil z Anglie,“ říká Marie Grafová (21). „To bylo někdy v roce 2007. Vychválil mi Facebook, že je to skvělý nástroj, jak zůstat v kontaktu. No a druhým impulzem bylo, když se sem v roce 2008 začali hrnout lidi.“
Studentka Eva Kvasničková (25) zase začala používat Facebook, když na jaře 2008 studovala v Austrálii. „Nejdřív jsem ohrnovala nos s tím, že radši žiju v reálném světě, ale nakonec jsem se nechala zlomit,“ říká. „Ani to jinak nešlo. Spolužáci komunikovali výhradně přes Facebook, domlouvaly se tam věci do školy.“
To je jasné a srozumitelné. Ale proč začnou Facebook používat lidé o generaci starší? Pro někoho, třeba způsob, jak zjistit, co dělají děti. „Přímo od nich se nic nedozvím, protože všechno je furt v pohodě a všechno mají pod kontrolou... a ejhle, támhle pařba, tuhle mejdan, a ty fotky! Mlčím, aby mě nesmázly z přátel, a koukám. Vím, co mají za lubem a kam se chtějí vrtnout,“ říká výtvarník a grafik Pavel Beneš (49).
Moderátor Jan Pokorný (48) je optimista: „Považuji za důležité, že jsem přítelem svých tří synů. Splnil se mi tím otcovský sen. Třeba teď, když píšu tuhle odpověď, o patro výš můj patnáctiletý syn vystavuje na FB fotografie svého poraněného kolene z cyklovýletu. Pokud bude mít v textu nějakou gramatickou chybu, laskavě ho na ni upozorním, načež mi začne vyhrožovat, že si mě odebere z přátel, když si s ním budu před zraky jeho kamarádů psát.“
Ne všichni mají nervy a chuť být svým dětem takto nablízku. A totéž platí o dětech, zvlášť v určitém věku. Sám nemám ani jedno ze svých dospívajících dětí mezi přáteli. Bavili jsme se o tom a řekli si, že to tak bude lepší. Možná za pár let. „Moji kluci na Facebooku zatím nejsou, nicméně předpokládám, že brzy budou a stoprocentně nebudou mít zájem o družbu. A já taky ne: radši nevidět a neslyšet,“ usmívá se ředitel PR agentury Martin Frýdl (40).
Abiturientský megavečírek Velkým tématem Facebooku jsou shledání po letech. Uživatelé objevují své bývalé spolužáky, přátele či kolegy. Ti o něco starší mají výhodu, že podobná setkání po delší době jsou zajímavější a emotivnější. Například podnikatel Jan Klusáček (33) popisuje, jak se po šestnácti letech setkal se spolužákem ze střední školy v Americe. „Kliknul jsem na jeho profil a objevil se voják z Iráku. Napsal mi, že je stále v armádě a že je rád, že já taky. Usoudil tak podle profilové fotografie, na které jsem v kapitánské uniformě. Neměl jsem to srdce mu napsat, že jsem si ji oblékl z recese a že Česko stejně žádné vojenské námořnictvo nemá,“ říká.
Ale shledávají se i ti mladší. Slovák Matej Michlík (21), který studuje v Praze, našel díky Facebooku svou nevlastní sestru. Nikdy předtím s ní nemluvil a ani nevěděl, že existuje. „Pracuje v Bruselu, ale sešli jsme se na kafi v Bratislavě. Je to zlatá holka. Asi bychom se sešli stejně, ale díky Facebooku to bylo rychlejší.“
„Hlavní důvod byl pracovní, ale pak mě to chytlo i soukromě. Facebook je na webu první věc, která může mít zásadní vliv na další vývoj společnosti. Zatím tu v historii nebyla žádná platforma, která by takovému množství lidí umožnila se na něčem shodnout. Viz kauza vajíčka. Je to skvělé, ale taky se to může zvrtnout,“ zdůvodňuje, proč je na Facebooku, Martin Frýdl.
Pokračování na straně 20
Dokončení ze strany 19
No a nezanedbatelný důvod pro mnohé uživatele je čirý exhibicionismus. Potřeba se vyjadřovat, případně slyšet pomyslný potlesk publika (na Facebooku vyjádřený počtem lidí, kteří myší odkliknou, že se jim ten či onen textík líbí). Kdo z nás novinářů vlastně není exhibicionista? Přiznává to i Daniel Dočekal (41), internetový publicista a analytik. Ten už v devadesátých letech založil jeden z prvních českých zpravodajských serverů, v posledních letech zase bloguje. „U mě je to pořád stejné, exhibicionismus a potřeba vypouštět přetlak páry,“ říká. Přátelé první a druhé kategorie Velkým tématem debat v médiích i mezi uživateli je ono facebookové „přátelství“. Samozřejmě v uvozovkách, protože „přítelem“ se člověk na Facebooku může stát kliknutím myši. Jsou lidé, kteří mezi skutečnými a virtuálními přáteli udržují rovnováhu. Mají na Facebooku zhruba stejný počet přátel jako ve skutečném životě. Tedy maximálně mezi deseti a dvaceti. Ale to jsou spíš výjimky.
Většina lidí má přes padesát „přátel“, mnozí i několik set. V takovém případě jsou už uvozovky namístě. Sám jsem si už na počátku stanovil pravidlo, že přijmu každého uživatele z masa a kostí, který o přátelství projeví zájem. Odmítám firmy i fiktivní osobnosti, třeba Cimrmana nebo Švejka.
A tak jen díky Facebooku můžeme zaslechnout větu: „Mám mezi přáteli i ty, které nemám rád,“ jak podotýká Matěj Michlík. Řeší to tak, že své „přátele“ dělí do skupin, kterým pak v nastavení svého profilu přidělí různá práva. Na Facebooku je možné všechno, i přátelé rozdělení do kategorií.
Většina lidí je ovšem v uzavírání virtuálního přátelství vybíravější. Nebo to aspoň tvrdí. „Zodpovím si pár otázek,“ říká Nela Fišerová. „Znám toho člověka? Zajímá mě, co dělá? Nevadí mi, když o mně bude chtít vědět pár věcí ze soukromého života? Budu s ním chtít být v kontaktu i za pár let?“
Pro Evu Kvasničkovou je zase základním kritériem, aby dotyčného znala osobně. „Neautorizuju nikoho, koho si nevybavím podle jména. To pravidlo jsem porušila zatím dvakrát,“ tvrdí. A výsledek? Jedním z těch dvou případů byl kamarád jejího kamaráda, který se pak stal jejím přítelem. Mnozí se však shodují na tom, že tohle přátelení není nic osudového. Facebookové přátelství lze stejně snadno ukončit jako navázat. Tedy opět kliknutím myši. I můj pes je na Facebooku Čím víc lidí přichází na Facebook, tím víc roste pravděpodobnost, že se potkají i ti, kteří by se potkat neměli. Nebo se potkat nechtějí, aspoň ne jako účastníci divokého virtuálního mejdanu. Tím se dostáváme ke kardinální otázce. Co když o přátelství požádají příbuzní, nadřízení nebo učitelé?
„Všechny jmenované v přátelích mám, dokonce jsem Facebook naučil své rodiče,“ vysvětluje Janek Rubeš (21), mladý filmař, který si už zajistil internetovou slávu jako zakladatel videoparty Noisebrothers. „Mamka se velice rychle naučila statusovat. Dokonce i můj pes má Facebook, ale s tím jsem mu musel pomáhat.“
Radek Antl, zaměstnanec internetové agentury, říká: „Budoucímu šéfovi jsem facebookové přátelství sám nabídl. Pořád si naivně myslím, že to je dobrá cesta, jak se víc lidsky poznat. A to i tam, kde jsou nastaveny bariéry typu nadřízený–podřízený. U lidí, s kterými denně pracuju, o jejich odbourání rozhodně stojím.“
Může to samozřejmě přinášet problémy. Každou chvíli se objevují „senzační“ zprávy o tom, jak ten či onen člověk přišel o místo, protože v práci ohlásil nemoc, ale šéf pak na Facebooku našel fotky z pláže nebo ze sjezdovky. Některé firmy prý takto zaměstnance kontrolují cíleně a údajně už i vzniká nová funkce jakéhosi „facebookového policajta“. Ale to jsou spíš takové bajky, žádná konkrétní jména firem ani konkrétní kauzy se neuvádějí.
Čeští uživatelé to berou spíš s humorem. „Sedím v práci a píšu: Janek je unavený a předstírá práci,“ vypráví Janek Rubeš. „Hned mě někdo kontaktuje:,Janku, víš, že máš v přátelích i nadřízené?‘, a sotva to dočtu, klepe na dveře šéf a kontroluje, na čem pracuju.“
Galeristka Hana Jirmusová z Českého Krumlova to vidí z opačného konce, z pohledu zaměstnavatele: „Své zaměstnance bych si asi mezi přátele nezařadila. Ale spolupracovníky, s kterými nemám formální pracovní vztah, určitě ano. Díky Facebooku jsem v kontaktu s výtvarníky a mnohem lépe vím, co dělají.“
Podobně je to háklivé ve vztahu studentů a učitelů. Ne že by se navzájem nemohli přátelit, ale nemusí to být vždy ideální. Jsou populární skupiny typu „Mám zkouškové období, a proto se flákám na Facebooku“, případně „Zkouškové období je doba, kdy se nejlíp paří“.
Studenti zakládají z recese svým pedagogům fanouškovské stránky, a zdaleka ne všichni nad nimi projeví smysl pro humor. Takže není divu, že tyto s nadšením zakládané virtuální vztahy často zase uvadají. „Původně jsem měla mezi přáteli pár učitelů z mé současné školy a dva členy rodiny,“ říká studentka Barbara Warneke. „Když jsem začala Facebook používat víc, učitele jsem smazala. Nemyslím si, že by měli mít povědomí o tom, co dělám ve volném čase. Rodinu jsem smazala, protože život, který vedu, a život, který si myslí, že vedu, jsou dvě odlišné věci.“
Někdy si ani uživatelé neuvědomí, že si zahrávají s ohněm. Některým přátelům chtějí ukázat, jak se dobře pobavili, ale tak nějak zapomenou, že si to mohou přečíst nebo prohlédnout i ostatní. A tak třeba PR manažerka jedné velké pražské firmy dala před časem na Facebook fotografie z večírku s kamarádkami, který strávily na pánském striptýzu. Po pár dnech je zase rychle smazala, ale to už je viděly tisíce lidí. Často ani nepomůže, že máte pečlivě vybrané přátele. Stačí, aby někdo z nich dal na vaši fotku odkaz na svém profilu, a v tom okamžiku ji mohou vidět i všichni jeho přátelé. A těch jsou potenciálně stovky.
Je Facebook oním veřejným prostorem, kde se mohou setkávat lidé, kteří by se jinak ve skutečném životě míjeli? Jak se to vezme. Mnohé usnadňuje. Tím nejcitovanějším a nejoblíbenějším příkladem jsou předvolební „vajíčkové“ akce. Zvlášť mezi námi staršími, kteří jsme jen fascinovaně přihlíželi a sami bychom vajíčka nikdy neházeli – ať už proto, že jsme dobře vychovaní, anebo jen nemáme dost odvahy.
Producent a dramaturg Ivan Rössler (63) říká, že se mu s mladými lidmi na Facebooku dobře komunikuje. „Líbí se mi všechny ty jejich poťouchlé skupiny, například proti Paroubkovi, do kterých rád vstupuju,“ říká.
Architekt Jan Kasl (57) na toto téma dodává: „Facebook je fenomén, který někteří nepochopili – nejvíc Vejcoterč –, a některým naopak pomohl. Třeba s demonstrací za knihovnu.“ Šéf reklamní agentury Petr Václavek se na možnosti Facebooku dívá z profesionálního pohledu. „Pro šíření myšlenky už nemusíte mít desítky milionů a spoléhat se na centrální média,“ říká. „Změna v komunikaci je v tom, že už nezáleží na síle rozpočtu, nýbrž na síle myšlenky. Když je dobrá, šíří se sama a zdarma. Jako virus.“
Na druhou stranu je pravda, že společenské angažmá na Facebooku začíná, ale velmi často i končí právě oním kliknutím myši. Akcí a událostí, které pak mají pokračování nebo dopad v reálném světě, je menšina. „Občas mi přijde, že naše setkávání na Facebooku jsou jen vyšší formou náhodného setkání v metru,“ říká novinář Jindřich Šídlo (36). „Takové to: Jak se daří? Co děti? Musíme určitě někdy zajít na pivo! – ale tím to končí.“ Právě Jindřich Šídlo společně s Janem Pokorným a bývalým politikem Vladimírem Mlynářem založili z recese virtuální politickou stranu, která nepřijímá nové členy. „Bavíme se na Facebooku denně, ale za půl roku jsme na to pivo dokázali jít slovy dvakrát,“ dodává Šídlo.
Veteráni Facebooku Daniel Dočekal se počátkem roku snažil na svém blogu pooh.cz vypátrat nejstaršího českého uživatele. Dlouho byl kandidátem jeho bývalý kolega novinář, ročník 1947. Ale nedopadlo to dobře. „On to tehdy nějak nepochopil a účet smazal. Velmi naštvaně a poměrně jedovatě,“ říká Dočekal.
Ale o trůn českého facebookového kmeta tím nepřišel. Prý je dnes v téhle sociální síti řada i mnohem starších. „Jednou jsem byl s Áňou Štaidlovou na obědě a ona najednou říká, že už musí běžet, že maminka potřebuje pomoct s internetem. Kolik jí je? Šestaosmdesát,“ líčí Ivan Rössler.
A možná by už brzy mohla vzniknout skupina stoletých. „Má žena má velmi aktivního kamaráda, kterému je sto,“ tvrdí zase Petr Václavek.
Může být Facebook tedy místem, kde se budou střetávat generace? Spíš nikoliv. Sociální síť se totiž začíná fragmentovat podobně jako celá společnost. A například starší uživatelé často ani nemají pocit, že by holdovali nějaké teenagerské zábavě, obklopeni mládeží. Rozdíly jsou samozřejmě v chování. Mladí uživatelé jsou aktivnější, více se zapojují do nejrůznějších, často nesmyslných skupin (ne snad, že by to byly skupiny, které nás starší nemohou oslovit, třeba „Hnutí za více soulože“) a v poslední době jsou módní kvízy. „Mládež žije trochu jinde než my,“ říká Daniel Dočekal.
Když my starší zavítáme na jejich profily (nebo se podíváme na jejich „zeď“, což je prostor, kde lze cokoliv „vyvěsit“), můžeme mít podobně nepatřičný pocit, jako když na návštěvě omylem vejdeme do dětského pokoje. „Jejich zdi jsou vytapetovány kvízy, posíláním srdíček, virtuálních dárečků a vůbec věcmi, které dědci jako já prostě nedokážou pochopit. Takže to spíš vypadá, že i na Facebooku budou vedle sebe existovat generace. A nevědět o sobě nic,“ říká skepticky Daniel Dočekal.
A nesouvisí to jen s věkem. Na Facebooku se nepochybně formují vlastní „vesmíry“ lidí s podobnými názory, zájmy či koníčky. A když se tyto světy neprotnou, mohou jejich virtuální obyvatelé získat dojem, že vlastně ani neexistují. A tak je dnes Facebook brán jako místo, kde nikdo „nemá rád Paroubka“ (skupiny s tímto tématem čítají desítky tisíc lidí), i když je statisticky naprosto jasné, že už dnes bude na Facebooku mnoho Paroubkových voličů. Jen nejsou tak vidět a slyšet.
Facebook s malým f Patřím k lidem, kteří psali a píší slovo internet s velkým „I“ na začátku. Korektoři v novinách mi to vytrvale opravují a já rozumím jejich argumentu, že internet už dnes není žádná jedna konkrétní věc, ale prostředí, ve kterém se ty věci dějí a my se v něm pohybujeme.
Někam tam směřuje i Facebook. Pokud neztratí rychlost a „drajv“, stane se mnohem víc prostředím než jednou konkrétní službou. Ostatně jsem si všiml, že čím dál víc lidí píše Facebook prostě s malým f na začátku. Je to drobnost, ale důležitá. Tak nějak je to i s tímto článkem. Kladl si možná ambici poznat lidi, kteří dnes v Česku Facebook obydlili, ale má šanci postihnout jen malou část, kterou já jako autor konkrétně znám. A bude-li osidlování Facebooku pokračovat, ztratí brzy smysl mluvit i o „facebookové generaci“.
P. S. Všichni ti, kteří v tomto článku mluví, jsou mí facebookoví přátelé. Doufám, že jimi zůstanou i poté, až si ho přečtou.
***
10 ZEMÍ S NEJVĚTŠÍM POČTEM 10 ZEMÍ S NEJVĚTŠÍM NÁRŮSTEM
780 UŽIVATELŮ FACEBOOKU UŽIVATELŮ V POSLEDNÍM TÝDNU
65 917
USA BRITÁNIE 17 583 060 KANADA 11 501 480 TURECKO 10 667 140 FRANCIE 10 477 360 ITÁLIE 9 796 780 INDONÉSIE 5 925 740 AUSTRÁLIE 5 719 220 ŠPANĚLSKO 5 496 920 KOLUMBIE 5 082 720 INDONÉSIE VIETNAM 5 925 740 (27,31 %) 58 100 TCHAJ-WAN (15,12 %) 73 860 RUMUNSKO (11,65 %) 21 620 NIGÉRIE (10,64 %) 50 300 PARAGUAY (9,95 %) 5 340 JAMAJKA (9,64 %) 11 100 POLSKO(9,13 %) 47 160 THAJSKO (9,07%) 52 000 ČÍNA (8,66 %) 67 400 IRSKO (8,37 %) 61 140
45– 54 let (2,5 %)
14– 17 let
65 a více let (0,6 %) (21,3 %)
55– 64 let (1 %) 18–(39,4 24 %) let
méně než 13 let (2,5 %)
35– 44 let (6,5 %) 25–(26,2 34 %) let
MUŽI ŽENY
46,5 % 53,5 %
Počet uživatelů
Facebooku:
218 978 220
(18. června 2009)
Počet Čechů
na Facebooku:
964 280
(0,44 % ze všech uživatelů)
Facebook v České republice Zdroj: http://www.checkfacebook.com
Facebook přestal být neznámým pojmem. Hodně za to vděčíme Jiřímu Paroubkovi a vajíčkům, ale nebýt jich, dal by Facebook o sobě vědět jinak. Je stále mladý. Ale skupina starců“ roste, lidí nad 35 let je už třináct procent. Sedím v práci a píšu: Janek je unavený a předstírá práci. Hned mě někdo kontaktuje:,Janku, víš, že máš v přátelích i nadřízené?‘, a sotva to dočtu, klepe na dveře šéf a kontroluje, na čem pracuju. Janek Rubeš filmař
Když jsem začala Facebook používat víc, učitele jsem smazala. Rodinu jsem smazala také, protože život, který vedu, a život, který si myslí, že vedu, jsou dvě odlišné věci. Barbara Warneke studentka
Jednou jsem byl s Áňou Štaidlovou na obědě a ona najednou říká, že už musí běžet, že maminka potřebuje pomoct s internetem. Kolik jí je? Šestaosmdesát. Ivan Rössler producent a dramaturg
O autorovi| MILOŠ ČERMÁK, Autor je novinář, specializuje se na média
