UKÁZKA Z KNIHY O VĚDĚ
Nataša K. se blížila devadesátce, když „pocítila změnu“. Obrátila se o pomoc na naši kliniku a my jsme se ptali, o jakou změnu vlastně jde.
„Báječně jsem si užívala. Byla jsem nabitá energií a novým životem. Byla jsem zase mladá a také mě začali zajímat mladí muži. Začala jsem být, jak bych to řekla, byl ze mne diblík. No ano - diblík.“ „A to je pro vás problém?“ „Za začátku to vůbec nebyl problém. Cítila jsem se dobře. Až moc. Ale neměla jsem žádný důvod myslit si, že někde nějaký problém je.“ „A později?“ „Začali s tím přátelé, dělali si se mnou starosti. Nejdřív se mi obdivovali, že jen zářím a že je to druhá míza. Ale pak říkali, že to není docela přiměřené mému věku. ,Byla jsi vždycky taková uvážená,‘ říkali, ,a teď je z tebe koketa. Chichotáš se, provokuješ, vykládáš vtípky, je to v devadesáti normální?‘“ „A vy? Jak jste se cítila vy?“ „Byla jsem překvapená, ale líbilo se mi to, a tak jsem nepřemýšlela, čím to je. Ale pak jsem myslet začala: ,Je ti osmdesát devět let, Natašo, a tohle trvá už rok. Vždycky jsi byla umírněná, a teď tyhle výstřelky. Jsi stará žena a blížíš se konci; měla bys myslet na poslední věci člověka, a místo toho je tu euforie!‘ Jakmile jsem pomyslela na euforii, bylo všechno jasnější. ,Jsi nemocná, má milá. Cítíš se příliš dobře, musíš být nemocná!‘ řekla jsem si.“ „Duševně nemocná?“ „Ne duševně, ale tělesně. Do tohoto stavu mě přivedlo něco v mém těle, v mém mozku. A pak mi to došlo: to je Kupidova nemoc!“
„Kupidova nemoc?“ Nikdy jsem ten termín neslyšel a asi jsem vypadal bezradně.
„Přece syfilis! Kupidova nemoc, ano. Před sedmdesáti lety jsem pracovala v nevěstinci v Salonice. Chytla jsem ,nemoc‘, jako většina děvčat, říkali jsme jí Kupidova nemoc. Zachránil mě můj muž - vzal mě odtamtud a léčil mě. To ještě ovšem nebyl penicilin. Mohlo by to po všech těch letech být ono?“
Mezi primární infekcí a vypuknutím nervové syfilidy může být velmi dlouhé období klidu. Stává se to téměř pravidelně, byla-li infekce jen potlačena a mikrob nebyl úplně vyhuben.
Měl jsem pacienta, kterého salvarsanem léčil sám veliký Ehrlich. Po padesáti letech se u něj vyvinula jedna z forem nervové syfilidy -tabes dorsalis. Ale 70 let, to by byl rekord. Nikdy jsem neslyšel o tak dlouhém latentním období a nikdy jsem také neslyšel, že by si pacient s takovým klidem věcně diagnostikoval „mozkovou“ syfilidu.
Po krátké úvaze jsem tedy odpověděl: „Je to neobvyklé, ale možná že máte pravdu. Mě by to nikdy nenapadlo.“ Měla pravdu - testy byly pozitivní. Byla to neurosyfilis, při které spirochety stimulují kůru velkého mozku. Jaký postup by tady byl nejvýhodnější? Ale opět zasáhla paní Nataša a s ohromnou otevřeností nám řekla, jaké má dilema: „Nevím, jestli chci, aby se to vyléčilo. Vím, že je to nemoc, ale je příjemná. Užívala jsem si tu chorobu a užívám si ji pořád. Cítím se mladá a mám víc ze života než ve dvaceti. Je to legrace. Jenže já poznám, kdy je i dobrého moc, kdy už to není dobré. Mívám teď nápady, které vám nemohu ani naznačit - jsou pomatené, hloupé a přivádějí mě do rozpaků. Jako bych byla pořád trochu nalíznutá, jako bych měla stále špičku... kdyby to zašlo jen o trochu dál...“
Udělala dokonale obličej dementního člověka.
„Hádala jsem na Kupidovu nemoc, a tak jsem tady. Nechci, aby se to zhoršovalo - ne, to by bylo hrozné. Ale nechci také, aby to úplně zmizelo - to by možná bylo ještě horší. Dokud mě tohle nepřepadlo, nebyla jsem vlastně už moc živá. Myslíte, že byste to mohl udržet tak, jak to je?“
Uvažovali jsme o několika možnostech, ale v principu byl postup jasný: nasadili jsme penicilin, který zabil spirochety, ale nemohl nijak zvrátit změny, které už způsobily; nemohl posílit oslabené zábrany.
A paní Nataša měla všechno: mírně snížené zábrany, volný tok myšlenek a impulzů i jistotu, že neztratí sebekontrolu a že ji žádné další změny v mozku neohrozí. Je celá omládlá a doufá, že jí to vydrží do stovky. „Je to legrační,“ říká, „měla bych obětovat Kupidovi.“
Knihu britského neurologa a psychologa Olivera Sackse nazvanou Muž, který si pletl manželku s kloboukem vydalo nakladatelství dybbuk.
O autorovi| Text vybrala redakce Lidových novin
