Abrahámoviny – padesátiny Začít od Adama – od prvopočátku (i když Adama s Evou stvořil Bůh až jako poslední ze všeho).
Všechno má svůj čas – nikam nespěchejme a nenervujme se (v biblické knize Kazatel jsou známé verše o „čase rození i čase umírání, čase sázení i čase vykopání…“).
Někdo je slizký, úlisný či zákeřný jako had – had, „nejzchytralejší z polní zvěře“, navedl Evu a ta navedla Adama, aby pojedl ze stromu „slibujícího vševědoucnost“. V Kottově česko-německém slovníku z 19. století je had stavěn na roveň dalším bytostem: „Had, ještěr a žába, kostelník a bába, Němčour a hovno, to vše sobě rovno.“ Holubici míru si určitě vybaví pamětníci časů před rokem 1989. Bílý pták nese v zobáku olivovou ratolest – jde o holubici, kterou vypustil Noe ze své archy zhruba rok po potopě a která se mu vrátila s větvičkou, znamením, že země už vyschla.
Dostat se do jámy lvové – přijít do nelibého prostředí. Stejně jako prorok Daniel. Na pomoc mu Bůh seslal anděla, jenž zavřel lvům tlamy. Jobovka – špatná zpráva. Podobnou dostal hrdina jedné z knih Starého zákona, když mu Bůh vzal nejen majetek, ale i děti. „Hospodin dal, Hospodin vzal, jméno Hospodinovo buď požehnáno,“ zareagoval Job. Oko za oko, zub za zub – pravidlo odplaty stanovil starozákonní Bůh a řekl ho Mojžíšovi. V celé verzi zní: „…dáš život za život. Oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, modřinu za modřinu, jizvu za jizvu.“ Zůstat jako solný sloup – ztuhnout hrůzou, děsem či zůstat jako opařený. Stejně jako Lotova žena, která spolu s manželem a dětmi utíkala z hříšného města plného násilníků a chlíváků Sodomy. Na rozdíl od příbuzných jí zvědavost nedala a navzdory zákazu se ohlédla.
Být jako Šalamoun – být moudrý. Nejznámější izraelský král (970–931 př. Kr.) jednou soudil dvě prostitutky. Přišly k němu s jedním dítětem a jedna i druhá shodně tvrdila, že matkou je právě ona. Král rozkázal, ať miminko rozpůlí. Jedna z žen vykřikla: Ať ho tedy má ta druhá! A ta, jak správně usoudil Šalamoun, byla pravou matkou nemluvněte.
Tento seznam je jen krátkým výčtem nejrůznějších přísloví a frazémů, které mají původ ve Starém zákoně. Ostatně o „slovech, rčeních a úslovích biblického původu“ napsal v roce 1994 Patrik Ouředník celou knížku s názvem Aniž jest co nového pod Sluncem.
Celá knihovna
„Starý zákon představuje celou knihovnu, která ve své písemné podobě narůstala po celé tisíciletí a jednotlivé její části se utvářely ještě před sepsáním po generace ústně,“ píše biblista Miloš Bič v knize Co nevíš o Bibli. Úvod do studia Starého a Nového zákona. Biblické knihy se tradičně dělí do tří částí – na tóru (zákon), proroky a spisy.
Otom, jaké knihy budou do sbírky Starého zákona zařazeny, rozhodli rabíni kolem roku 90 našeho letopočtu v intelektuálním centru židovské emigrace, přístavu Jabne (Jamnia). Jenže velká židovská diaspora žila v té době i v Egyptě a mluvila řecky. Výběr řeckých židů zvaný Septuaginta byl širší – obsahoval kromě hebrejských spisů i řecky psané knihy (Kniha moudrosti, Júdit, První a Druhá Makabejská).
Když svatý Jeroným ve 4. stol. překládal Starý zákon z hebrejštiny do latiny, vycházel z širšího kánonu. Proto dodnes existují dva Staré zákony: katolíci do svých biblí řadí po vzoru Jeronýma i výše zmíněné řecké knihy, evangelíci po vzoru jamnijských rabínů tyto knihy odmítají – proto je třeba nenajdete ve slavné Bibli kralické.
Ani s autorstvím nejpřekládanější knihy světa, kterou tiskař Gutenberg vytiskl jako úplně první, není vše jednoduché. Jen úvodní část Starého zákona, takzvaný Pentateuch, tedy Pět knih Mojžíšových, má čtyři autory.„Bůh je v biblickém podání nesrovnatelný, vyvýšený, i proto jsou jednotlivé biblické knihy anonymní. Mojžíš rozhodně není autorem knih Mojžíšových,“ píše Miloš Bič v citovaném Úvodu.
Biblisté pro pořádek označili jednotlivé autory písmeny, jež mají charakterizovat jejich přístup k psaní: J je jahvista, protože nazývá Boha Jahvem (odvozeno ze slovesa být). Své dílo psal zhruba kolem roku 1000 před Kristem, tedy v době, kdy Izraeli vládl král David.
Jiné části, v nichž je Bůh označován znakem El, napsal zhruba kolem roku 750 před Kristem člověk E (tedy elohinista) – právě on je například autorem slavné „kruťárny“ o tom, jak chtěl Abrahám na Boží pokyn obětovat svého syna Izáka a Bůh mu v tom na poslední chvíli zabránil. „Bůh autora E je Bohem neosobní víry, sestupuje v ohni a kouři. E žil v době, kdy lidé kolem něj obětovali své prvorozené syny svým bohům, proto chtěl ukázat, že bůh Izraelců je jiný, že lidskou oběť odmítá,“ píše Anthony E. Gilles v knize Lidé smlouvy. Příběh věrnosti ve Starém zákoně.
Další z autorů Pentateuchu K neboli Kněz se zabýval rituálními pravidly, jež musejí Izraelci dodržovat. K byl editorem Pěti knih Mojžíšových. Je též autorem začátku bible – „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.“ K, který žil v dobách po poboření jeruzalémského chrámu, kdy byli Izraelci odvlečeni do babylonského zajetí, chtěl tímto jasným úvodem ukázat všem, kdo budou mít chuť číst, že ne babylonští bohové, ale Hospodin je vládce všehomíra.
Ještě před K psal své pasáže autor D alias Deuteronista. Ve svých částech Pentateuchu vybízí Izraelce zejména k dodržování smlouvy, ke které se zavázal Mojžíš na hoře Sinaj a díky níž se Izraelci stali vyvoleným národem.
„Náboženství Izraele je povýtce náboženstvím knihy,“ píše Mircea Eliade v knize Dějiny náboženského myšlení I., a zdůrazňuje tak význam Starého zákona. Přelomem v náboženských dějinách Izraelců se (když tedy nepočítáme události na hoře Sinaj) podle Eliadeho stalo šesté století před Kristem, kdy padla jeruzalémská svatyně zasvěcená Jahvemu (a s ní i židé) do rukou Babyloňanů. Izraelci byli přinuceni žít v exilu a rozpomínali se na staré příběhy z Kanaanu, země zaslíbené.
Když byl v roce 515 před Kristem obnoven chrám v Jeruzalémě, byť ne s plnou parádou jako za starých dobrých časů krále Šalamouna, kněží uspořádali i chrámový archiv. „Lid se právě v šestém století stává lidem Knihy,“ píše Miloš Bič.
Jablko, nebo fík?
„Boží dílo vyvrcholilo stvořením člověka. Vše, co stvořil Hospodin předtím, bylo stvořeno pro něj,“ píše Miloš Bič. Pro člověka (hebrejsky adam) je určena zahrada (až Septuaginta hovoří o ráji): „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ Hebrejsky člověk se řekne adam. V první kapitole první knihy Mojžíšovy zvané Genesis se pro muže i ženu používá stejné jméno – člověk. „Tím, že Bůh dal oběma společné jméno, zdůraznil rovnost obou a připomněl jim, že je jejich Pánem,“ píše Bič.
Podle Miloše Biče znamenalo shodné pojmenování „neslýchaný průlom do společenských zvyklostí“ – žena totiž byla v té době běžně pokládána za mužův majetek. O tom ostatně svědčí i nejrůznější zákazy: například po porodu syna byla čerstvá matka rituálně nečistá týden; když porodila dceru, tak celých čtrnáct dní. Příběh o tom, jak Bůh stvořil ženu Evu z Adamova žebra, popsaný v druhé kapitole knihy Genesis, se netýká ani tak toho, že by žena byla méněcenná, ale jde o symbolické vyjádření společenských vztahů té doby.
Po stvoření Adam s Evou pojedli zakázaného ovoce, jež bývá nejčastěji zobrazováno jako jablko. V bibli se výslovně nepíše, z jakého stromu si natrhali pochutinu. V knize ale stojí, že Adam s Evou se oděli fíkovými listy, aby zakryli svou nahotu.
Palestinci dodnes pokládají fíkovník za démonický strom, a fíkové listy zakrývající pohlaví prvního páru světa tak symbolizují, že oba propadli démonu. V Evropě o takovémto významu fíkovníku samozřejmě neměl nikdo ani tuchy, a tak středověcí autoři zasadili doprostřed ráje jabloň – malum (s dlouhým a) je totiž latinsky jablko, s krátkým a pak zlo.
Po tragickém sporu Kaina s Abeinzercelem (odraz boje usedlých zemědělců alias Kaina a kočovných pastevců symbolizovaných Abelem) Adam Evu ještě jednou oplodní a narodí se jim Šét – předek všech lidí.
Co bylo po Šétovi
„Vše de facto začíná Abrahámem, jehož Bůh vyvolil, aby se stal praotcem Izraele,“ píše religionista Mircea Eliade. Abrahám je ještě kočovný pastevec, ale jeho syn Izák už začíná v Kanaanu obdělávat půdu, stává se usedlým zemědělcem. Jenže v zemi občas propuká hladomor a Izraelci se uchylují za potravou do Egypta – Egypt, bohatý díky pravidelným nilským záplavám, byl ostatně na příliv nejrůznějších polokočovných kmenů zvyklý.
Dějiny Izraelců se posouvají dál až s příběhem Mojžíše. Právě on vyvede Izraelce přes Rudé moře z egyptského zajetí. Moše znamená hebrejsky Vytahující. Takto pojmenovala Mojžíše faraonova dcera, která ho coby miminko vytáhla z Nilu – etymologicky se tedy jedná o nesmysl. Vědci se přiklánějí k názoru, že Mojžíš měl pravděpodobně nějaké egyptské jméno končící na -messe (po vzoru Ramsesse) aMoše je jeho zkomoleninou. „Mojžíš je na rozdíl od Abraháma nejvíc zmýtičtělou a nejtajemnější postavou celé biblické historie,“ píše Zenon Kosidowski v knize Příběhy Mrtvého moře. Kosidowski se snaží logicky vysvětlit nejrůznější zázraky, jež jsou v příběhu o (nejen) Mojžíšovi popsány (ostatně proto jeho kniha mohla vyjít ještě před rokem 1989).
Tak třeba: Bůh se Mojžíšovi zjevuje v podobě hořícího keře. Hořící keř je podle Kosidowského jevem naprosto běžným v oblasti Sinaje – rostlina alias Bůh se nazývá edyptam a vylučuje éterický olej, který se na slunci velmi snadno vznítí. Podobně logické vysvětlení lze nalézt i pro manu, potravu, kterou údajně seslal Hospodin Izraelcům vyhladovělým na poušti – jde o druh tamaryšku, který na jaře po bodnutí hmyzem vylučuje nasládlou tekutinu. Ta tuhne coby bílé kuličky podobné kroupám. Beduíni tuto pochoutku sbírají, pouliční prodavači v některých městech Blízkého východu dodnes prodávají tamaryškovou pryskyřici zvanou man. Nebyl to ale Mojžíš, kdo nakonec přešel Jordán a dovedl Izraelce z pouště do země zaslíbené. Byl to Jozue.
Následuje doba soudců. Soudci byli volenými vládci Izraele (mezi ně patřil třeba známý Samson obalamutěný Dalilou). Izraelci věřící v Jahveho se v Kanaanu setkávají se zemědělci a hlavně s jejich bohy, které přibírají pro jistotu „do party“ („Co kdyby náhodou jahve uměl jen přičarovat jídlo na poušti, ale neuměl zajistit dobrou úrodu?“).
Stále častěji se ozývá volání po králi, který by učinil přítrž uctívání cizích božstev a postavil Jahveho na piedestal. Což se splní zvolením Davida, jenž poprvé v historii sjednocuje všechny izraelské kmeny (david znamená velitel, skutečné královo jméno mohlo být jiné).
Další částí Starého zákona jsou knihy proroků. Společným rysem proroků z dob království bylo, že hlásali boží soud nad Izraelem. Jejich funkcí bylo promlouvat ve jménu Hospodina. Mnohdy šlo o muže výstřední – například Izaiáš chodil nahý, Ozeáš žil tři roky s prostitutkou. Byl to Izaiáš, kdo prý předpověděl příchod mesiáše (pomazaného), ústřední postavy Nového zákona: „Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh).“
Co, kdy, kde a jak
(vše před narozením Krista): 1200 Jozue se usazuje v Kanaanu neboli zemi zaslíbené 1200–1000 Období soudců. Nikdy žádný volený soudce neměl moc nad všemi Izraelci. Tato doba končí, když je jmenován králem Saul, jehož pak nahradí David 1000 Králem Izraele se stává David, který sjednotil všechny kmeny 970–931 Králem Izraele je Šalamoun, po jeho vládě se Izrael rozpadá na dvě království – Severní (Izrael) a Jižní (Judsko – hlavní město Samaří) 587 Jeruzalém, hlavní město severního království, je dobyt Babylonem, následuje období babylonského zajetí – ozvukem této doby je příběh o stavbě babylonské věže. Babylon byl totiž největší město tehdejšího světa, žilo v něm velké množství lidí všech národností a jazyků 538 Návrat do Jeruzaléma 515 obnovení jeruzalémského chrámu 333 Alexandr Makedonský upevňuje vliv nad Malou Asií 70 n. l. Zničení jeruzalémského chrámu Římany
O autorovi| EVA HLINOVSKÁ, redaktorka Pátku eva.hlinovska@lidovky.cz
