Ve styku s úřady jsem stále ještě naivní. Když jsem tu předminule psal o rušení českých ambasád, chtěl jsem si ověřit některá fakta a požádal tiskový odbor MZV o přehled otevřených a zrušených zastupitelských úřadů od vzniku České republiky. Domníval jsem se prostoduše, že za hodinku či dvě dostanu přehlednou excelovou tabulku. Když se nic nedělo, věc jsem urgoval a od pracovníka tiskového odboru mi přišla šokující zpráva: „Zjišťování daných informací spočívá ve složitém rešeršování jednotlivých různorodých dokumentů, které byly za toto dlouhé časové období archivovány.“
Ministerstvo zahraničních věcí tedy do mého dotazu nevědělo, kdy které ambasády otevřelo, nebo naopak zavřelo. V ročenkách, které vydává, to prý není (co tam tedy ale je, přípitky ministrů zahraničí na recepcích?). O složitém rešeršování mám své pochybnosti: na každém teritoriálním odboru pravděpodobně pracuje nějaký starší referent, který takové věci musí vědět z hlavy, takže by mu stačilo zavolat. Místo toho se však na MZV složitě rešeršuje: informaci jsem dostal po několika urgencích a jedenácti dnech, kdy mi přirozeně již k ničemu nebyla.
Nebylo by lepší místo rušení ambasády v Caracasu nebo Nairobi ušetřit nějaké peníze likvidací tiskového odboru MZV v Praze? Chybějící české vlajky ve Venezuele nebo Keni si možná někdo všimne, ale kdo tu bude postrádat úředníky z tiskového?
Miroslav Kalousek dokázal Čechům vsugerovat, že státní a rodinný rozpočet je vlastně to samé. Ve skutečnosti ovšem stát a rodina jsou nesrovnatelné entity, a to včetně rozpočtů. V rodině, jak známo, není žádná demokracie, děti poslouchají rodiče. V rodině se také každé čtyři roky nemění politika ani vládní garnitura.
Ktomu, aby Kalouskova metafora aspoň trochu fungovala, vedou v zásadě dvě cesty, obě v dnešní společnosti nepřijatelné:
První cesta spočívá v návratu k autoritativnímu patriarchálnímu státu na způsob Salazarova Portugalska nebo vichistické Francie. Ta ostatně nahradila slogan „volnost, rovnost, bratrství“ triádou „práce, rodina, vlast“. Při budování takového státu by jistě přišly vhod i myšlenky premiérova poradce Jocha. Zbavit ženy, které neporodily alespoň dvě děti, volebního práva, by v takovém režimu byla hračka. Možná že by časem mohly být i nějak veřejně zhanobeny, třeba znamením růžového dudlíku.
Druhou cestou je přizpůsobit vztahy v rodině komerčnímu prostředí. Kdyby se všechny domácí práce musely vykazovat, členové rodiny by si za ně navzájem platili a berňák by pak kasíroval DPH, jistě by rodina brzy vypadala jako firma, což je ostatně cíl, jenž mají před očima i dnešní plánovači „tupých účetních operací“ (Petr Nečas!) v čele ministerstev.
Dnešní vládu vynesl k moci strach z Řecka a Paroubka. Oba rychle pominou. Z vděčnosti za pěkně seškrtaný rozpočet ji znovu bude volit asi málokdo.
O autorovi| PETR ZÍDEK, redaktor LN
