Jeho organismus snášel komunistický kriminál špatně, navzdory tomu si svůj disidentský úděl vybral sám. Nebyl pasivní obětí nepříznivých poměrů, nýbrž cílevědomým strůjcem svého osudu. Jeho disent nebyl vypočítavou investicí do budoucnosti ve smyslu: jednou se mi to vyplatí! Tudíž věděl, do čeho jde, ačkoli v té době si člověk nikdy nebyl jist, jak budou naši komunističtí uzurpátoři reagovat na vybočení či vzpouru nepokořených.
Slovenští komunisté si však Šimečku vybrali na exemplární potrestání také proto, že byl Čech. Leitmotivem slovenské varianty normalizace totiž bylo, že Slováci jsou v tom nevinně a kontrarevoluce vůči reálnému socialismu je importem zvenčí. Charta 77 a aktivity na ni navazující měly být výlučně pražskou záležitostí a slovenská StB se řídila koncepcí podporovanou též částí slovenské inteligence, že nás, Slováky to neoslovuje. Nevznikla slovenská odnož chartistického hnutí, byli zde pouze jednotlivci, kteří se napojovali na český disent a zprostředkovali toto spojení i pro ostatní.
Klíčový chartista na Slovensku Mezi nimi hrál rozhodující roli právě Milan Šimečka. On za slovenskou stranu organizoval Obsah, pravidelná setkání českých a slovenských proskribovaných spisovatelů, jichž se z české strany účastnily takové osobnosti jako Ivan Klíma, Ludvík Vaculík, Václav Havel, Sergej Machonin, Eva Kantůrková, Milan Uhde, Jan Trefulka, Lenka Procházková, Zdeněk Urbánek nebo Jiří Gruša a celá řada příležitostných hostů (například Hanzelka a Zikmund a jiní). Ze slovenské strany jsme tam pravidelně chodili s historikem Jozefem Jablonickým a synem Milana Šimečky Martinem, sporadicky spisovatelé Hana Ponická, Dominik Tatarka či Ivan Kadlečík. Začátek těchto setkávání se váže na rodinnou chatu Šimečků v brněnské Bystrci, později se uskutečňovala v různých bytech nebo chatách v Čechách, na Moravě a na Slovensku. O dalších okruzích vazeb, jimiž Milan zatahoval Slovensko do kontaktů s českým disentem, mohou svědčit Jiřina Šiklová, Jiří a Jan Rumlové, a pokud jde o důležité propojení na Západ skrz český exil, Vilém Prečan se svým střediskem v Scheinfeldu.
Jistě, i tohle všechno slovenská StB věděla. A když došlo ke známé kauze Karavan, byl Šimečka mezi prvními na ráně. Zastupoval v ní Slovensko. Když si ho tam po zralé úvaze nechali jako případ do připravovaného, ale nakonec nerealizovaného politického monstrprocesu, byly tam všechny tyto jeho aktivity zakomponované.
Šimečkova cesta byla nadále stejně přímá. Bez ohledu na nepřízeň poměrů. Nebylo na ní konjunkturálních uhýbání ani taktických manévrů. Nemusel se stydět za nic, co dělal předtím, než se stal disidentem. Nemusel odvolávat či omlouvat nic z toho, co napsal jako své postupové práce (kandidátskou a habilitační) o utopickém socialismu. Naopak na ně mohl bez rozpaků navazovat i ve své disidentské publicistice.
Byl to pořád tentýž typicky šimečkovský způsob myšlení, postoj k filozofickým a ideologickým problémům doby, k hodnocení skutečnosti.
Co bylo pro tento jeho postoj příznačné? První, čím na mě Milan silně zapůsobil poté, co jsme se v Bratislavě víc spřátelili, byla jeho občanská statečnost. V době marasmu, lámání charakterů v tvrdě nastupujícím procesu normalizace, kdy každý zachraňoval svou kůži i za cenu ztráty vlastní tváře, měl tento postoj osobní, individualizované občanské statečnosti mimořádně vysokou hodnotu. Milan byl právě v této době i pro mě inspirativním příkladem toho, že to jde! Je možné stát na svém, neustoupit ani vábení, ani surovému soustavnému nátlaku pacholků normalizačního režimu, ani stupňujícím se existenčním postihům. Odolal intuitivně, považoval to za samozřejmost, později tuto svou osobní zkušenost s mechanismy slovenské varianty normalizace také skvěle reflektoval v Obnovení pořádku nebo v Kruhové obraně. Občanská statečnost bývá i fanaticky drsná a provokativní, nekompromisní až do úplného rozdrcení protivníka jeho znevažováním, skandalizováním, pomocí silných slov. V našem disidentském prostředí se takovéto formy projevu občanské statečnosti vyskytovaly zřídka, nebyl to náš styl. Husák byl pro nás vážený pan prezident a tento slušný tón jsme si zachovávali i v té nejtvrdší kritice režimu a jeho představitelů.
Tak se chová chlap Přesto v tomto ohledu Milan Šimečka vysoko překonával nás ostatní. Nikdy se nesnižoval k laciným sarkasmům na účet svých politických protivníků, vždy k nim přistupoval až s jakousi laskavou ochotou pochopit jejich stanovisko, věcně o něm diskutovat, navázat s nimi pokud možno i osobní lidský kontakt. Přiznám se, že mě to často až dráždilo, že jsem se bránil tomu, abych jím byl zatahován do takového polidšťování estébáků, aparátčíků nebo tehdejších bojovných antichartistů.
Jeden příklad za všechny. Byl to jeho nápad, jít po vzniku Charty 77 na přednášku hlavního ideologa slovenské normalizace, profesora Vysoké stranické školy Pavla Mešťana, na kolej Mladá garda v Bratislavě. Chtěl nás (Šimečku, porevolučního slovenského premiéra Čarnogurského a mě) dát ze sálu vyhodit, studentské publikum si však vymohlo naši přítomnost a účast v diskusi. Mešťan nevybíravě útočil na Chartu a na nás, kteří jsme jeho lži a pomluvy na místě vyvraceli. Zatrnulo mi však, když po skončení akce šel Šimečka na pódium za Mešťanem a snažil se s ním věcně promluvit, domluvit si s ním schůzku. Přiznám se, odmítl jsem se tehdy bavit s Mešťanem a jít se Šimečkou na domluvenou schůzku. Řekl jsem, že na to nemám žaludek. Mešťan tam samozřejmě stejně nepřišel a zavařil nám na StB. Ředitele Mladé gardy za tento incident pro nedostatečnou bdělost vyhodili ze zaměstnání.
Ostatně uvedený šimečkovský postoj má i hlubší pozadí. Jeho noblesa nebyla zakořeněná jen v občanském principu, sahala do samých základů lidskosti v něm. Milan měl ve zvyku hovořit o tom, jak se v jistých krizových situacích zachová chlap, a nemyslel to jen jako prázdnou frázi. V Kennedyho Profilech odvahy jsem později našel větu: „Muž vykoná to, co vykonat musí, navzdory tomu, jakým důsledkům vystaví svou osobu, navzdory překážkám, nebezpečím a nátlakům – to je základ celé lidské morálky.“
Milan Šimečka byl přesně takovým mužem.
***
V té době marasmu měl postoj osobní občanské statečnosti mimořádně vysokou hodnotu. Milan byl i pro mě inspirativním příkladem toho, že to jde!
O autorovi| MIROSLAV KUSÝ, politolog a filozof
