Průměrný statistik je ženatý s 1,75 ženy, která se snaží vytáhnout jej z domu do společnosti 2,25 noci v týdnu pouze s 50% úspěchem. Statistik má vysoké stoupající čelo se sklonem 2 % (což naznačuje duševní sílu), 5,8 bankovního účtu a 3,06 dítěte: 1,65 z toho jsou chlapci. Pouze 0,07 % všech statistiků je z 1 probuzeno k snídani, při které vypije 1,68 šálku kávy, zbývající 0,32 % si vybryndá na košili.“ Tak tohle se dočtete v životopisu Jana Fischera, dnes nejpopulárnějšího premiéra v historii země, na webových stránkách Českého statistického úřadu (odkud si původně jen odskočil do čela vlády). A tak jsem se na rozhovor s jeho nejstarším synem, doc. Ing. Jakubem Fischerem, Ph. D. (31), proděkanem Fakulty informatiky a statistiky Vysoké školy ekonomické v Praze, docela těšila a vymýšlela sofistikované otázky. Má statistika nějaké filozofické zázemí? Už Pythagoras přece řekl, že čísla jsou „základy všeho dění“. Může souviset židovství a vztah k číslům? A co magie čísel? Co kabala? Jenže premiérův syn odpovídal krátce, věcně a racionálně. Na magii čísel nevěří. Židovství? To nikdy neřešil. Zkrátka ztělesnění novinářovy noční můry. Anebo možná výsledek toho, že statistika je rodinná nemoc Fischerových už v třetí generaci. Ostatně všimněte si, jak statistik popisuje své studentské časy: „Byli tam žáci z různých krajů, tehdy těch krajů bylo osm, z každého kraje jsme tam byli čtyři a bylo to na podzim ve čtvrtém ročníku.“ Já bych si pamatovala leda to, jak zvláštně voněla tužka, když jsem s ní kroutila v ořezávátku.
* Statistika nuda je, má však přesné údaje, říká se. Vysvětlete mi, co na ní vaši rodinu tak vzrušuje, že se jí věnoval váš dědeček, vaše babička, váš otec a teď i vy?
Já vás musím hned trochu opravit. Statistika ani není nuda, ani nemá přesné údaje. Dnes už to není tak, že by se jenom sbírala data do výkazů, mechanicky se přepisovala do počítačů, sčítala do tabulek a zveřejňovala. Dnes je to o vysoce sofistikovaných matematickostatistických modelech. A taky se snažíme co nejvíc snižovat zátěž respondenta, co nejvíc údajů dopočítat, odhadnout, domodelovat. Což je náročná a komplikovaná teoretická práce. Čili žádná nuda.
* V kolika letech jste pochopil, že budete statistikem?
Na matematickém gymnáziu, na jednom semináři pro vybrané studenty. Byli tam žáci z různých krajů, tehdy těch krajů bylo osm, z každého kraje jsme tam byli čtyři a bylo to na podzim ve čtvrtém ročníku. Ze všech přednášek mě nejvíc zaujala paní se statistikou. Ale matematice jsem se věnoval nejméně od čtvrté třídy základní školy.
* To o vašem otci se říká, že se statistikem už narodil. Když jako kluk psal Ježíškovi, vyjmenoval několik přání, podtrhl to a sečetl: „To je celkem šest dárků.“ Dělal jste si vy už jako kluk třeba nějaké statistiky?
I já mám odmala systematičtější přístup k životu. Například jsem se zajímal o jízdní řády. A taky si vzpomínám, že když jsem chodil na základní školu, stáli jsme na křižovatce a počítali auta podle barvy. Tam to někde začalo.
* Jaká je vlastně nejhorší statistikova noční můra?
No... to jste mě teda dostala. (chvíli mlčí) Tak kdybych byl statistik na statistickém úřadě, asi moje nejhorší noční můra by byla, že se nestihnou nějaká čísla včas zpracovat a zveřejnit. Anebo naopak že se zveřejní moc brzo, prostě že dojde k porušení základních principů, na kterých stojí důvěra ve statistiku. Protože statistika musí být nezávislá a důvěryhodná. Dneska existuje mezinárodně respektovaný systém, přesný kalendář zveřejňování informací. Takže spolehlivě víte, ve kterých dnech v devět ráno v příštím roce budete mít údaje o odhadech HDP. A byl by obrovský problém, kdyby ta čísla někde někdo zveřejnil půl dne dopředu. Takže předpokládám, že to táta neříká ani doma manželce. Jsem si tím skoro jistý.
* Spočítal jste někdy něco, co vás vyděsilo? Nebo naopak něco, z čeho jste byl nadšen?
Jsem vždycky nadšený, když se mi potvrdí nějaká hypotéza. Já jsem se dlouho zabýval analýzou revizí hrubého domácího produktu. Měl jsem tam nějaké úvodní hypotézy a byl pak opravdu rád, když to po půl roce počítání vyšlo, když jsem si ty hypotézy ověřil. Ale emotivně to vlastně moc neprožívám. Snažím se ke všemu v životě přistupovat racionálně.
* Když je to tak, řídíte se statistikou v osobním životě? Například existuje statistika našich nejnebezpečnějších silnic, kde dochází k největšímu počtu nehod. Vyhýbáte se jim?
To ano. I když já se snažím řídit opatrně a člověk občas musí jet i nebezpečným úsekem. Ale na druhou stranu, třeba delší cesty důsledně jezdím vlakem. Teď zrovna jsme plánovali, že pojedeme v prosinci do Bratislavy na konferenci. Tak kolegové pojedou autem a já vlakem, protože jsem řekl, že prostě dobrodružství zvané D1 si odpustím. Statistik po D1 nejezdí. Radši si sedne do vlaku, protože podle čísel je to bezpečnější. Ale musím poctivě přiznat, že v tom hraje roli i to, že mám radši vlaky než auta. Statistikou se řídíme všichni, ani o tom třeba nevíme nebo si to nepřiznáme. Předsudky, ať se vám to líbí, nebo ne, jsou většinou založené na statistice.
* Jak to myslíte?
To, co řeknu, vám asi bude připadat kontroverzní. Ale pokud třeba přijímám nové zaměstnance, tak statisticky zhruba vím, jak se na daném místě chovají mladší zaměstnanci a jak starší. Takže když chci člověka, který s větší pravděpodobností bude pracovat na tom místě lépe, bohužel to musím nějak obejít, protože současná legislativa mi to neumožňuje. Neboť nesmím věkově diskriminovat.
* Chcete říct, že když si vyberete podle statistiky, musíte věkově diskriminovat?
Předsudky nejsou předsudky, ale většinou prostě statistika. Například statistika nemocnosti, pracovní neschopnosti podle věku člověka. S tím nic nenaděláte.
* Sbíráte jako váš otec bonmoty o statistice?
Ne. Já se spíš snažím přemýšlet o tom, k čemu ta statistika vlastně je, k čemu může být společnosti dobrá.
* K čemu jste dospěl?
Že je strašně důležitá. Protože bez kvantifikace poznání se dnes neobejdeme.
* No právě. Lidé se odedávna snaží svět kvantifikovat. Je ale vůbec měřitelný?
Já bych řekl, že čísla nám mohou pomoci k jeho pochopení. Bez čísel se neobejdeme. Ale nesmíme jejich význam přeceňovat. Proti statistice se scházejí dva druhy výhrad z úplně odlišných pólů. Jedni říkají, že statistika je přesný součet nepřesných údajů, nepřesných čísel. Já bych dokonce řekl, že jsou to nepřesné odhady z nepřesných čísel, zkrátka jen umění možného. Ale na druhé straně je to zase takové to: „Včera říkali v televizi, že hrubý domácí produkt poklesl o 4 procenta, tak když to říkali v televizi, musí to být pravda.“ A teď se zkoumá, že minulé čtvrtletí to bylo – 4,5 a že už se zřejmě začínáme odrážet ode dna krize. A spekuluje se, jestli za to můžou zahraniční nebo domácí vlivy. Já si v takové chvíli říkám: To je strašný. Ty lidi o tom vůbec nic nevědí. Protože ono když se řekne – 4 procenta, tak možná je to – 3 a možná – 5. A ještě je otázka, co všechno vlastně ten hrubý domácí produkt měří. Řekl bych, že přeceňování statistik a významu čísel vůbec je ještě horší než jejich podceňování.
* Dá se i dnes se statistickými údaji nějak žonglovat?
Nejde ani tak o žonglování jako o interpretaci. O to, jakou vypovídací schopnost ta čísla mají. Protože samozřejmě v situaci, kdy velkou roli hrají právě odhady, dopočty a modely, vzniká prostor pro interpretaci. S určitostí ale můžu říct, že se u nás nežongluje s čísly na nějakou objednávku. Zaměstnanci statistického úřadu jsou kvalitní a pracují podle svého nejlepšího svědomí.
* Spolehnout se na interpretaci má svá úskalí. Jistě znáte Churchillův výrok, „věřím jen těm statistikám, které jsem si sám zfalšoval“...
Tak za prvé je to o profesionalitě statistika. Protože součástí statistických publikací jsou i metodické vysvětlivky a komentáře upozorňující, kde je třeba interpretovat data opatrněji. Výhoda je ale v tom, že statistika je dnes transparentní, všechno je veřejné, i metodika. Čili kdyby statistik, ať už úmyslně, nebo neúmyslně, selhal, vrhne se na něj hejno analytiků, jiných statistiků, novinářů. Statistik je dnes pod velkou veřejnou kontrolou.
* Což je jistě dobře. Protože si dovedu představit, že politici by možná docela stáli o to, ovládnout statistiku.
Musím to zaklepat, ale naštěstí snahy českých politiků ovládnout statistiku neexistují už minimálně deset či patnáct let. Naší statistice se podařilo vydobýt si svoje zcela nezávislé místo.
* Dalo by se říct, že obecně vzrůstá moc státu s dobrou statistikou?
Takhle bych to asi neřekl. Ale rozhodně stát, který má dobrou statistiku, se o ni může opřít v tom smyslu, že má daleko lepší podklady pro svoje ekonomické rozhodování. Ale hlavně statistika nejsou jenom čísla pro stát. Statistika jsou čísla pro domácnosti, pro podniky. Takže stát vlastně poskytuje svým občanům kvalitní a důležitá data. Tady se třeba pořád mluví o tom, jaké jsou tu podmínky pro zakládání firem, jaké je tu podnikatelské prostředí. Ale kdybych já se rozhodoval, zda si někde založím třeba pobočku své firmy, podíval bych se především na to, jak kvalitní je tam statistika. Jak kvalitní mám čísla o svém okolí.
* Co všechno je vlastně statistika schopná ovlivnit?
Rozhodování firem. Ale nejen to. Ovlivňuje i domácnosti. Ovlivňuje to, jestli domácnosti věří, nebo nevěří ekonomice. Jestli budou spotřebovávat, spořit, nebo investovat. Vlastně každý z nás, někdy si to ani neuvědomuje, se orientuje podle statistik. Tak třeba když slyšíte, že hrubý domácí produkt o pět procent poklesl, i když si pod tím údajem nic moc konkrétního nepředstavíte, tušíte, že je něco špatně. Že třeba ve firmě, kde pracujete, bude méně zakázek. Že se ve státním úřadě bude asi propouštět. My třeba tady na VŠE víme, že pokles HDP povede k poklesu rozpočtu vysokých škol, protože poklesnou výdaje veřejných rozpočtů. A taky se na to už od poloviny roku intenzivně připravujeme.
* Takže když někdo umí číst statistické údaje, umí předvídat. Tak mi vysvětlete, jak to, že nás nikdo nevaroval před celosvětovou ekonomickou krizí? Přitom indexy počítané ze statistických dat byly pořád dobré. Jak to, že i když jsme měli všechny informace, nevarovala nás čísla, že se blíží katastrofa?
Já bych řekl, že to je selhání ekonomie a ekonomů. Ve statistice máte jednak nějakou časovou řadu a nějaká čísla, ale také nějaké předpovědní modely. A pokud ty předpovědní modely zakládáte jenom na historickém vývoji, pokud prostě očekáváte, že hospodářství, když rostlo pět šest let, poroste dál, no tak pak samozřejmě může model selhat.
* Zkrátka „chybovat je lidské, odpouštět božské, ale zahrnovat možnosti výskytu chyby do svého projektu – to je statistické“. To jsem se dočetla u životopisu vašeho otce na webu. Do jaké míry lze ale vůbec změřit pravděpodobnost a riziko?
Tak obecně ano. Ale pokud se ptáte v kontextu ekonomického vývoje, to je nesmírně obtížné, protože se pohybujeme v prostředí, které je ovlivněno spoustou vnějších vlivů. My se bavíme o statistice ekonomické, která se snaží zachytit ekonomické jevy, změřit je, odhadnout. Ale statistika se používá i v jiných disciplínách – v chemii, v biologii, obecně v přírodních vědách. A tam jsou podmínky pro statistiku řádově lepší. Když to hodně zjednoduším, tak tam máte dvacet stejných kytiček. Deseti kytičkám dáte hnojivo a deseti kytičkám ne. A můžete zjišťovat, jestli se kytičky s hnojivem budou chovat jinak než ty bez. Máte prostě ten experiment pod kontrolou. Kdežto v ekonomii nemáte pod kontrolou nic. Vy nasypete do ekonomiky sto miliard, ale už nezjistíte, jestli vám to pomohlo, nebo ne. Protože nevíte, co udělaly nějaké další vlivy, například oživení nebo naopak pokles poptávky v Německu. Já bych ale řekl, že finanční krize je nejvíc ze všeho krizí důvěry. Protože ekonomika se vyvíjí taky podle toho, jaká jsou v ní očekávání. Vy najednou nenakupujete, šetříte, říkáte si ve firmě, že nová auta si koupíte až příští rok a ty počítače vám taky ještě vydrží. No a to odnesou výrobci počítačů, výrobci automobilů, jejich dodavatelé. V ekonomii existuje něco, čemu se říká multiplikační efekt. Peníze, které do ní vložíte, se v ní pronásobí, protože to jde přes ty dodavatele a každý z nich zase utrácí, každý z těch dodavatelů má nějaké zaměstnance, ti zaměstnanci zase utrácejí, platí daň z příjmu, platí daň z přidané hodnoty... Vtip je ale v tom, že multiplikační efekt funguje i obráceně. Když někde na začátku ty peníze seberete, pronásobením se může krize prohloubit.
* Pojďme teď k trochu lehčím věcem. Hodně lidí věří, že čísla mohou ovlivnit jejich život – viz třeba Jáchyme, hoď ho do stroje. Že se z čísel dá spočítat budoucnost. Že některá čísla jsou magická, dokonce nešťastná – jako třeba třináctka. Věříte vy v něco takového?
Ne. Vůbec ne. (je trochu rozčilený) Prostě těch čísel a těch událostí je takové množství, že pokud tam chcete najít souvislost, vždycky ji najdete. Magické osmičky například. Slyšel jsem třeba, že při tragédii vlaku ve Studénce se sešly samé osmičky. Ale já si myslím, že tímto se věci na světě neřídí.
* Mimochodem, má statistika nějaké filozofické zázemí?
Tak na to vám nedokážu odpovědět. Takhle do hloubky jsem nad tím nikdy nepřemýšlel.
* Teplota se v pražském Klementinu měřila ještě dřív, než byla vyhlášena nezávislost Spojených států. Kam až vlastně naše statistiky sahají?
Nejstarší naše statistika je demografická, o pohybu obyvatelstva, myslím tak v 16. století. Ale statistika vlastně sahá až do biblických dob, kdy se šli lidé sečíst do Betléma.
* Budu teď s dovolením trochu osobní. Vy máte jednu vlastní sestru a pak bratra Jana z otcova druhého manželství. Jak se sourozenci vycházíte?
Se sestrou se máme velice rádi a já si toho vztahu opravdu moc vážím. A s Honzou, čili nevlastním bratrem, se vídáme příležitostně. Vztah máme dobrý.
* Bratr se veřejně hlásí k židovství, od šesti let chodil do židovské školy. Váš otec řekl, že syn Jan ho přivedl k uvědomění si vztahu k židovství. Řešil jste tuhle otázku někdy vy?
(chvíli mlčí) Já se k židovství nehlásím. A nikdy jsem to neřešil. Nezajímal jsem se o to.
* Měli jste doma vánoční stromeček nebo chanukový svícen?
Vždycky normálně stromeček.
* Váš bratr musel mít letos po policejní razii proti neonacistům ochranku, protože mu vyhrožovali radikálové. Vám nikdy nikdo nevyhrožoval?
Ne. Asi bych to neměl říkat, ale já se o sebe nebojím.
* Možná je to trochu přitažené za vlasy, ale mohla by existovat nějaká spojitost mezi židovstvím a vztahem k číslům? V židovském chápání světa přece hrají čísla hodně důležitou roli...
Tak to nevím. To by bylo lepší se zeptat otce nebo bratra. O tom jsem já nikdy nepřemýšlel.
* Promiňte, ale nemůžu se nezeptat: Vašemu otci se stala taková banalita, že se kdysi zamiloval do své sekretářky. Jak jste to tenkrát nesl?
No... mně bylo tehdy asi deset. Nějak jsem si to tenkrát snad ani moc neuvědomoval. A potom později jsme k sobě s tátou zase našli cestu. Vlastně nejdřív jsme se zase sblížili přes ta čísla – a dneska už to není jenom o číslech. Ale moje sestra se s tím nevyrovnala dodneška. Pro ni to bylo a dodnes je daleko horší trauma.
* Považoval jste tehdy otce za proutníka?
Ne. Já to takhle nehodnotím. Zkrátka jsme k sobě našli po letech zase cestu. To je asi tak všechno.
* Měl jste někdy s otcem nějaký statistický generační rozpor?
Myslím, že ne. Jeden rok, když působil tady u nás na škole, jsme dokonce hodně spolupracovali, seděl tamhle naproti v kanceláři. Tehdy jsme spolu hodně psali i cestovali a náš náhled na věci byl podobný.
* A o čem si tak dva statistici mezi sebou povídají?
No o číslech, ne? Teď už se s tátou tolik nevidíme, ale když ještě působil na statistickém úřadě, třeba mi řekl: „Hele, podívej se, kolik jsme vydali toho HDP.“ V devět se ten údaj oficiálně vydal a už v půl desáté volal táta: „Tak co, už ses díval, jak to vyšlo? Už ses díval na strukturu? Už ses díval na faktory růstu?“ Jsme zkrátka trochu deformovaní.
* Změnil se nějak váš život od té doby, co se otec stal premiérem?
Ne, vůbec. Já žiju svým normálním životem, kterým jsem žil i před tím.
* Nenaznačují vám někteří, že když jste se docentem stal ve třiceti, a ještě ke všemu připravujete pro ministerstvo školství projekt reformy vysokoškolského vzdělávání, musí za tím být tatínkova protekce?
Tak je pravda, že v některých hlavách uzraje názor, že táta má jakýsi knoflík, kterým otočí a zhasne slunce. Jinými slovy že ovládá a zařizuje úplně všechno. A co bych já vlastně v takové situaci měl dělat? Sedět doma na pohovce? Protože v obchodní sféře taky působit nemohu, to bych byl ještě víc podezřelý. S tím se člověk prostě musí vyrovnat.
* Dnes je z otce náš bezkonkurenčně nejpopulárnější politik. Dotklo se vás, když se mu novináři zpočátku trochu posmívali, psali o něm jako o šedém myšákovi v nepadnoucím dvouřadém obleku?
Musím říct, že ne. Protože já jsem věřil a stále věřím v tátovy kvality. Věřil jsem, že to prostě zvládne. Na druhé straně, popularita je věc velice ošemetná, virtuální číslo. Víme, jak to s popularitou některých politiků bylo na začátku a jak na konci. Ale samozřejmě vnímám, jak silnou podporu táta mezi lidmi má. Já si prostě myslím, že to dělá dobře. A jestli působil šedě, bez vůně a zápachu – on je jinak hodně zábavný člověk, ujišťuju vás. Akorát v práci je zkrátka tím opravdovým úředníkem.
***
V ekonomii nemáte pod kontrolou nic. Vy nasypete do ekonomiky sto miliard, ale už nezjistíte, jestli vám to pomohlo, nebo ne.
O autorovi| rozhovor aleny plavcové; alena.plavcova@lidovky.cz
