Komunikovat s radním Milanem Richtrem je doslova disciplína, a i když předložíte neotřesitelné argumenty, které ho usvědčují z toho, jak si vymýšlí a lavíruje, ani to s ním nehne. Pohotově odpoví na něco jiného, vše překroutí, přesně podle rčení jeden o voze, druhý o koze. A protože si tak rád vymýšlí, už dávno ztratil přehled, jaká moudra kde vytrousil. Takže LN 23. 5. 2008. Renata Kalenská se ptá: Jaké divadlo máte rád? A Milan odpovídá: „Já nechci říct, jaká divadla mám rád. Vybírám si konkrétní kusy. Baví mě balet, opereta... To je zajímavé. Čardášová princezna!“ LN: Co činohra? „Činohra... Není to špatný. Ale tenhle žánr mě baví trochu víc.“ Magazín LN 26. 6. 2009, ptá se Alena Plavcová. Na jaké představení byste dobrovolně šel? Milan: „Mě baví činohra, muzikály fakt nejsou moje doména, i když se to tenkrát o mně psalo. Ale přiznám se, že nemám rád, když je to dlouhý kus, to mě prostě ničí. Steinbeck a takovéhle těžké žánry, to není nic pro mě. Čapek je dobrej...“ Vida, než se rok s rokem sešel, z radního je milovník činohry.
Aby ne, na rozdíl od lascivní operety je plná velkých myšlenek a člověk pak může konverzovat na úrovni, což se v krejčovském salonu vždycky hodí. A pan radní je také skutečný znalec, co na tom, že Steinbeck v zásadě pro divadlo nepsal (není vyloučeno, že vypluje na světlo boží nějaká zmatená juvenilie, kterou zamýšlel pro divadlo), pouze zdramatizoval své dva romány.
Za posledních dvacet let se u nás hrál hlavně kus O myších a lidech (slavná byla inscenace Petra Kracika, poprvé ji režíroval v roce 1990 v Pardubicích) a nyní Na východ od ráje. Když už se chce pan radní blýsknout, že šel jinam než na „operetli“, měl by si to lépe našprtat, protože Steinbeck je všechno jiné než představitel těžké dramatiky.
Vždy zahřeje u srdce, když člověk ví, že se o kulturu starají ti správní lidé. Apodle svých znalostí a svědomí pak rozdělují veřejné prostředky. Je bezvadné, když z kulturního rozpočtu dostávají peníze reklamky, které pořádají kulturní akce jako Muškařské závody na Vltavě. K tomu si magistrát zařídil výtečnou instituci zvanou spolupořadatelství, která je de facto krycí firmou pro nadělování peněz bez jakékoliv kontroly.
Skoro to vypadá, že když grantová komise žádost o grant vyřadí, je to pro magistrát signál, aby dotyčnému subjektu nasypal jako v případě ryze komerčního Divadla Radka Brzobohatého. Jinde zase stačí založit festival a už to jede. Pět milionů dostal první ročník festivalu Dvořákova Praha, jehož intendantem je Vladimír Darjanin. Jako záruka na tak závratnou částku zřejmě stačila veleobjevná věta pořadatelů, že Antonín Dvořák je světový fenomén.
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN
