Je to tak pěkný paradox, říkali jsme si na přelomu milénia: dnešní zamotaný a technologický svět přinesl reakci v podobě nové generace písničkářů! Prostá forma, muži a ženy s kytarou či harfou, pokračování odvěké vypravěčské tradice, která si může prozpěvovat unplugged i během blackoutu!
Mladík z amerického Michiganu Sufjan Stevens v té době zaujal – obrazností, jemným osobním charismatem a soustředěností. Dost brzo ale postavil na hlavu všechna očekávání kolem „nových prosťáčků“; zase někdo ukázal, že hudební dějiny se nedají plánovat (a tím méně těmi, kdo by je plánovat chtěli – marketéry zábavních firem).
Stevens zaujal třemi talenty najednou, které se u něj sváří. Nejen že sugestivně – třeba jen s banjem – zpívá své písně s oslovujícími a zároveň nekonkrétními texty. Sufjan Stevens je od počátku sdružoval do cyklů: jednou byl ústřední metaforou čínský horoskop (Run Rabbit Run), jindy Stevens těžil z biblických příběhů a odkrýval vlastní pochybování o víře (Seven Swans). Rok, kdy zemřelo hudební album Když se Sufjan Stevens koncepčně vrhl na topografii Ameriky, do které promítal démony z historie i vlastního nitra, přidal se třetí moment. Kluk s bendžem dal najevo, že nemíní zůstat hudebním naivistou, a ponořil se do možností orchestrace. Nejdřív s pár kolegy natáčel nástroje playbackem. Když si upevnil pozici, mohl pracovat se skutečným orchestrem – nejen na svých albech, ale třeba i v příspěvku na albovou poctu Joni Mitchellové.
Velké, mnohdy hřmotné, stylově zčásti citující a zčásti svéhlavé instrumentace se staly Stevensovi oblíbenou hračkou. Ruku v ruce s nimi šel úspěch alb Michigan (2003) a Illinois (2005): Stevens vyhlásil, že natočí i zbylých osmačtyřicet alb o všech amerických státech. Při jeho hravosti tomu mohli věřit spíš jen skalní fanoušci, dnes už je jasné, že plán buď zvadl, nebo nikdy neexistoval.
Ale bez ohledu na to Amerika ráda sleduje díla o sobě samé; navíc tohle dílo, jak se shodovala odezva, bylo na výši. „Zamiloval jsem se do místa,“ zpívá jemný Sufjanův tenor v písni Chicago – jedné z těch, kde se od mapované země odráží k mapování vztahů a psychologických postřehů. Od Stevense se začala očekávat výpověď o dnešní Americe. To bylo trochu nedorozumění, protože on používá Ameriku k výpovědi o sobě. Přesto newyorská BAM (Brooklyn Academy of Music) nabídla Stevensovi možnost realizace nového díla s tématem New Yorku; vyzdvihla ho tak mezi klasiky dnešní Ameriky – Steva Reicha, Meredith Monkovou či Lou Reeda.
Sufjan Stevens si průběžně chrání nezávislost. Vydává se sám, do malé krabičky sebral i „malé“ vánoční nahrávky, které po léta natáčí, zprvu jako dárky pro známé. Ale práce pro BAM mu sebrala dvě sezony a zamíchala kartami. Po pětileté pauze tedy přichází písňové album The Age of Adz. Věk reklamy? To by byl banální titul – originál čtěme „age of odds“, čímž se ozřejmuje druhý význam: Podivná doba. Leitmotivem vůbec není duch našich časů: Stevens v detailní, drahé a lidnaté produkci natočil velkou meditaci nad vlastním milostným životem.
S vydáním alba média oprášila Sufjanův citát z roku 2009, kdy v rozhovoru pro časopis Signal To Noise váhal, zda má ještě cenu dávat hudbě formu starého klasického alba. „Jasně cítím, že album už dnes není doopravdy nosné. Sama fyzická forma zastarala: kompakt je zastaralý a vinyl představuje svého druhu nostalgii. Musím se ptát – jaká je hodnota toho, co dělám, když se tyhle formy přežily a každý hudbu akorát stahuje?“ Pro Stevense je taková otázka podstatná mimo jiné proto, že je rozeným autorem velkých forem: jeho největší hit Chicago možná připomíná lecjakou jinou milostnou písničku, ale celý cyklus o státu Illinois je dílem, v němž je Sufjan nezaměnitelný.
Snad z váhání nad albem se Stevens v posledních letech posouval k jiným větším formám. Snad i proto přijal objednávku Brooklynské hudební akademie a vytvořil pro její festival multimediální představení, kam nejen napsal hudbu, ale taky režíroval filmovou složku. The BQE je magistrála spojující newyorské čtvrti Brooklyn a Queens: Sufjan Stevens přišel s vizuální poctou tepně věčně přecpané auty a obklopené charakteristickou architekturou New Yorku. Film není určen k úplně samostatné projekci, doplňovala ho živá choreografie; ale vydání na DVD přineslo překvapivě suverénní tvar. Připomíná na jednu stranu nekomentované dokumenty typu Koyaanisqatsi, zároveň hra s třemi obrazy vedle sebe může evokovat dělení plátna ve Woodstocku. Sufjan tu v elegantní širokoúhlé nudli nechává plout dělenou městskou krajinu, nebo z proudících aut sestavuje kaleidoskopické obrazce, jako by to byly akvabely.
The BQE, jímž se Stevens zabýval skoro dva roky, není písňové dílo, a tak ho lidé kolem pop-music trochu vypustili. Ale pro nové album The Age of Adz má veliký význam. Sufjan totiž „na magistrálu“ svedl všechnu velkokapelovou hudbu, kterou si lze ztotožnit s New Yorkem: bigband, minimalismus a la Phil Glass, gershwinovský symfonismus, funkrockové spojení bílé a černé hybnosti, etnické rytmy a nástroje uzamčené do nových městských forem.
To všechno na The BQE vzájemně navazuje a předává si žezlo. Dnes ovšem slyšíme, že to byl důkladný trénink na aktuální album: písničkář, který vyrostl od zmnožování nástrojů playbackem až k aranžmá pro velké ansámbly, pustil na The Age of Adz všechny tyhle vlivy do sebe.
„Too much“ z vnějšku i uvnitř Po akustickém úvodu do milostného a reflektivního alba, písni Futile Devices (Neúčinné prostředky), přichází song Too Much. Výraz přespříliš je tu vlastně klíčový. Co dělat, jakou cestou se ubírat, když je toho všude tolik? Sufjan Stevens toho nechává srážet ve zvuku „too much“, protože odráží svět útočící neutuchající nabídkou a podněty, ale i nervnost velkoměsta. Ta přetíženost, praskající ve švech, připomíná život, v němž chce člověk vyhovět tolika svým protichůdným tužbám. A speciálně u Sufjana můžeme vycítit i dilema: je tolik forem a odkazů, které dějiny zanechaly dnešním vypravěčům k citaci a hře, co s tím nespočtem souvislostí? Na starších albech Stevens tak rád narážel na historické a literární postavy, Neameričan aby k tomu měl otevřenou encyklopedii. Tady se od toho odřízl a usoudil, že je čas, aby veřejnost sdílela bilanci jeho srdečních afér.
Ale ve výsledku je to pořád týž Sufjan. Typickým zástupcem lidstva v melancholických textech alba The Avalanche (2006) je Adlai Stevenson – dvojnásobný kandidát na prezidenta USA, jehož plány pohořely a nad jehož slávou se zavřela voda. Na nové desce si autor vystačí bez příměrů k historickým ztroskotancům, ale album je plné dohadů a většího či menšího sebeobviňování. „Nechtěl jsem ti ublížit, chtěl jsem si jen udělat radost,“ otvírá se tu partnerovi (tušíme, že je to muž).
Na některých místech se jádro desky zdá ukňourané – byť vybavené fantaskním a výpravným aranžmá. Jinde ztrácíme pochybnosti: to když Stevens vede svůj boj přes motivy létajících talířů a pohrává si s podobným zvukem svého jména Sufjan a sopky Vesuvius. Coby vizuální paralelu vybral pro obal neklidné pseudokomiksové fantazie art brut naivisty Royal Robertsona (1936–1997), který se prohlašoval za proroka. Jeho barevné kresby, v nichž rezonuje jakýsi pouťový obraz apokalypsy, jsou plné mutantů, raket a superhrdinů připravených vyvraždit všechny, kdo se nechovají sdostatek morálně.
Dřív volil Sufjan jakousi roztomilou americko-mystickou ikonografii: oblékal kapelu do školních uniforem, nechával zjevovat roztleskávačky, sám si na koncertech připínal křídla. Schíza s Robertsonem ukazuje, že teď to Stevens cítí věru dost jinak. Láska jako pět tornád Album se sice žene do finále v pětadvacetiminutové písni-suitě, ale to neznamená, že by The Age of Adz byl zatěžkaný art. Stevens pořád píše líbezné, díky své prostotě docela vlezlé melodie: všechny by mohl zahrát jen s bendžem jako za starých časů – i ty, k jejichž electro soundu by se dal cvičit aerobik, i ty, v nichž se orchestr vzpíná jako kůň na zadních. Kandidátů na oblíbenou milostnou píseň je tu nespočet. Stevens zatím nechal pořídit klip k úvodní Futile Devices: obejde se bez jediného člověka, jen se tu chvěje arizonská příroda bezprostředně poté, co se během jednoho dne státem prohnalo pět tornád. Pokud někdo z anglických textů úplně nepochopil, jak používá Sufjan Stevens Ameriku pro své metafory, tenhle krátký film mu třeba pomůže.
Po desce zbude pocit něčeho silně pestrobarevného, kde se akustické a elektronické střetá občas pěkně a vyváženě, a jindy – nepochybně naschvál – v bezohledném paralelním běhu, strkanici na lokty, boji o moc. Někomu možná bude vadit, že Sufjan jako hybatel a realizátor je tu cítit za každou vteřinou; což je o to patrnější, že tu je jak racionálním strůjcem všech efektů, tak lyrickým subjektem, který se osobně a zblízka zpovídá ze svých trápení s láskou.
Resumé po „too much“ milostném albu: Je Sufjan Stevens významný autor? Během uplynulé dekády v něj vyrostl, to je z kontextu dnešní písňové hlubší tvorby zřejmé. Na albu The Age of Adz je ovšem paradoxní, že větší skok vpřed a originálnější přínos tu spočívá čistě v hudbě (hlavně v orchestraci) než v textech a obsahu písniček.
***
Mladík z Michiganu Sufjan Stevens zaujal obrazností, jemným osobním charismatem a soustředěností. Zase někdo ukázal, že hudební dějiny se nedají plánovat – a nejméně ze všech to dokážou marketéři zábavních firem.
