PRAHA Tři roky trvající spor policistů z ústeckého krajského ředitelství doputoval před soud: dlouholetý zaměstnanec odboru vnitřní kontroly Libor Kahoun tvrdí, že ho šikanují nadřízení. Vedení to odmítá.
Poslední tři roky policista Libor Kahoun do práce moc rád nechodí. V létě 2007 udělal chybu: v nejvyšších patrech ústeckého policejního ředitelství si postěžoval na šéfa Josefa Lhotáka. V předsíni pracovny krajského ředitele na něj „práskl“, že moc nechodí do práce. „Jeho nepřítomnost komplikovala provoz na oddělení,“ vysvětluje Kahoun.
Místo na Lhotáka si ale kontroloři došlápli na něj. A dosud bezproblémovému policistovi, který u bezpečnostního sboru slouží patnáct let, začaly krušné dny.
„Do té doby jsem pobíral odměny, najednou na mé práci viděli jen chyby,“ líčí Kahoun. Vedení mu například kontrolovalo cestovní výkaz mnohem přísněji než jeho kolegům. A i za malou nepřesnost jej stíhalo výtkami. Záhy se pak Kahoun dočkal přesunu na méně kvalifikovanou pozici obvodního oddělení. „Bezdůvodně mě poslali na roční studijní pobyt.“ Do věci nakonec zasáhly policejní odbory a muž se vrátil po půlroce zpátky na své domovské místo, na odbor vnitřní kontroly. Kvůli nedobrovolnému výletu na obvod však na své nadřízené podal žalobu, kterou se začne ve středu zabývat soud.
Nezůstane ale u jediného sporu. Kahoun už nyní připravuje další žalobu: letos v lednu se totiž policista dočkal dalšího přesunu. Tentokrát musel jen změnit oddělení: nově patří na odbor kriminalistické techniky a expertiz. Změna pracovní náplně se mu nelíbí. „Mám v oblasti vnitřní kontroly zkušenosti, nechápu, proč přesunuli mě a nechali si tam méně kvalifikované lidi,“ zlobí se muž.
Vedení však personální rošádu hájí. „Není to šikana. Musel jsem tabulkově posílit odbor. Tarifní tabulky jsem sebral v rámci celého kraje,“ vysvětluje své kroky ústecký krajský policejní ředitel Jiří Vorálek. „Očekávám, že u soudu zvítězíme,“ věří si.
Zvednout hlas proti nadřízeným se v Česku nenosí. Své by o tom mohl vyprávět Jan Novák (jméno je na přání smyšlené). Během svého angažmá na kbelské radnici upozornil na zbytečně drahé nákupy elektrotechniky. Když nadřízení výtky ignorovali, dal výpověď a vše oznámil (pro podobná oznámení se v zahraničí užívá termín whistleblowing) na policii. Ta ale začala místo podezřelých úředníků stíhat jeho.
Podle vyšetřovatelů neměl právo odnést z úřadu dokumenty a předložit je jako důkazy proti bývalým kolegům. Vyhrát soudní bitvu se mu podařilo až po třech letech. U policie je v Česku whistleblowing ještě vzácnější. „Je to uzavřená organizace a policisté to chápou jako výhodu. Překousnou, co se jim nelíbí. Když se objeví někdo, kdo jde k soudu, je divný,“ vysvětluje Kateřina Pospíšilová z organizace Společně k bezpečí, která monitoruje stav policie.
***
V ČESKU „PRÁSKÁNÍ“, V CIZINĚ WHISTLEBLOWING
* Pojem whistleblowing vychází z anglického sousloví „to blow the whistle“, v překladu to znamená zapískat na píšťalku. Nejčastěji se překládá jako oznamovatel.
* V Česku jsou whistlebloweři často vnímáni jako práskači. A za to, že upozorní na nekalosti, mnohdy pykají. Třeba pracovnice rakovnického městského úřadu Jana Titzlová upozornila na falšování úředních záznamů a dočkala se ořezání odměn a šikany ze strany nadřízeného.
* Robert Bochníček zase upozornil na korupci na ministerstvu obrany a ve vojenských ubytovacích a stavebních správách, kde byl ředitelem.
Nadřízení jej přeložili na jinou funkci, později muž dostal vyhazov.
Bochníčka ministerstvo navíc žaluje.
