Šli jsme zrovna podél silnice a bavili jsme se trochu netradičně o autech. Netradičně proto, že kamarád Radek je intelektuál, takže většinou se bavíme o scénářích a o filmech. Jenže letošní zima nás donutila k přízemnějším debatám: zda nevyměnit naše normální auta za terénní, abychom se vůbec mohli v té záplavě sněhu pohybovat. „Tohle je třeba výborný auto,“ ukázal Radek na vůz, který zrovna projížděl kolem nás, a vypočetl všechny jeho přednosti. „Viděl jsem na internetu, že ojetý bych si i mohl dovolit. Ale copak si koupí někdo z nás dvou mercedes?“
V té poslední větě bylo cosi tak samozřejmého, že na rozdíl od kladů vozu nemusel nic vyjmenovávat. Věděli jsme oba v téže vteřině, proč si nemůžeme nikdy koupit ani mercedes, ani audi, aniBMW a možná ještě další dvě tři značky. Jsou to prostě auta, ve kterých bychom se báli, že nás ostatní budou považovat za arogantní hovada.
Je to ve své podstatě stejně xenofobní jako říkat, že všichni boháči jsou zločinci a mocní bezohlední egoisti. Nikde jsem nečetl seriózní průzkum, podle něhož by šoféři těchto aut bourali častěji než jiní, nebo dokonce – protože četnost bouraček ještě o povaze řidiče nic nevypovídá – že by za jejich bouračky častěji mohl agresivní styl řízení. A třeba v Německu by tohle snobství už vůbec neobstálo v konfrontaci s logikou života; tahle auta jsou tam prostě běžná. Uvědomil jsem si také, jak je hranice, vymezující vnějškovou výjimečnost, pohyblivá. Zatímco v devadesátých létech byl jednou ze známek elity tenis (kolik pravicových politiků udělalo první slibný krůček k moci tím, že nechali vyhrát tehdejšího premiéra), o pár let později ten, kdo hrál tenis, byl zpozdilec proti squošařům (neplést si se squattery) a dnes proti golfistům. Mocní a bohatí jsou prostě odsouzeni k tomu, hledat si neustále nějaké vymezení vůči nám ostatním. Aspoň ti, co potřebují dávat stále na odiv, že si díky moci a vlivu také mohou víc dovolit.
Jediná věc platila vždycky, už od doby komunistů: číslo auta. Tzv. kmotrovské SPZ s čísly, která jsou stejná nebo vytvářejí záměrnou řadu. Vždycky je mívali lidé, kteří chtěli dát najevo, že jsou zadobře s mocí, že od nich vede nějaký skrytý kanál ke kamarádům, kteří je dostanou z jakéhokoli maléru. Přiznám se, že jednou jedinkrát jsem si podobnou espézetku vymodlil rovněž: můj první trabant z poloviny sedmdesátých let měl v čísle 1968. Proč jsem chtěl zrovna tuhle značku, je jasné. A dostal jsem ji tenkrát nikoli proto, že bych byl dobře zapsaný u policie. Jen maminka jedné z kámošek jako řadová úřednice vyřizovala převody aut. Když na mě o dvacet let později jiná úřednice při předávání nové SPZ spiklenecky mrkla, pochopil jsem, proč tak činí, až když jsem si značku montoval na auto. Zřejmě mi chtěla udělat radost, takže jsem si s číslem 0809 nějaký čas sám připadal jako idiot.
Před pár dny jsem poprvé zaznamenal, že si na tuhle výlučnost někdo stěžuje. Aleš Trpišovský, řidič obviněný z mimořádně agresivní pirátské jízdy. Téměř naříkal, že za všechno mohou čtyři dvojky v jeho SPZ, protože jinak by si toho, jak jezdí, nikdo ani nevšiml.
Začnou se tedy nositelé výjimečnosti své nejviditelnější odlišnosti zbavovat? Zdá se, že jim poprvé začíná to, co předtím prospívalo, škodit. Respektive že si to uvědomují. Asi byla náhoda, že Trpišovský jel zrovna v mercedesu…
