Hrůzných šest set třináct hodin ročně stráví v průměru české firmy tím, že plní svou daňovou povinnost. Přepočteno na pracovní dobu platí více než tři a půl měsíce jednoho kvalifikovaného zaměstnance jenom proto, že stát nedokáže daně vymáhat jednoduše a efektivně. Což skutečně nedokáže. Prohrabávat se třeba zákonem o daních z příjmů je fascinující dobrodružství. Jenom na všelijaká osvobození od daně už zákonodárcům došla abeceda, takže poslední bod příslušného odstavce u daně z příjmů fyzických osob je nadepsán „zn)“ a u právnických se muselo jít ještě dále, až na „zq)“. A další výjimky se ještě skrývají i v ostatních paragrafech.
Právě tento zákon je jedním z nejlepších důkazů vysoké výkonnosti českých lobbistů a malé odolnosti českých zákonodárců.
Někdy na začátku tohoto roku se tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek pokusil počet výjimek snížit a zavést jednotný odečitatelný paušál. Chvályhodná iniciativa narazila na divoký odpor českých odborářů, kteří si pochopitelně výsledky svého dlouhodobého boje nechtěli nechat sebrat – a to i když by s největší pravděpodobností byl jednotný paušál pro jejich členy výhodnější než stravenky, režijky, náhrady a různé další výdobytky.
Komplikovanost daňové soustavy tak zůstává další koulí na noze, která stojí v cestě obnovení růstu české ekonomiky. Voliči by měli chtít po stranách místo hesel typu rovné či milionářské daně nebo nulové sazby DPH slyšet reálné návrhy, jak proces placení daní zjednodušit a zrychlit.
