Není to tak dlouho, co se v Praze konala obsáhlá a důkladně zpracovaná výstava české dekadence. Před pár dny začala v Leopoldově muzeu ve Vídni jiná – evropsky orientovaná výstava, která vychází z podobné myšlenky.
Expozice Edvard Munch a cosi tísnivého zasahuje ovšem hlouběji do historie a snaží se zkoumat, odkud se koncem 19. a začátkem 20. století vzaly náměty, které ovládly široký proud tehdejšího symbolismu na dvě nebo tři desetiletí.
Za ústřední postavu byl vybrán celkem přirozeně Nor Edward Munch, který se tehdy stal nejvýraznějším severským malířem a podobně jako Strindberg zkoumal nejtemnější stránky lidské psychiky. To také logicky vedlo k tomu, aby autoři projektu propojili se svou koncepcí teorie doktora Sigmunda Freuda, slavného zakladatele psychoanalýzy. Navíc si dali obtížný úkol: totiž zmapovat a doložit prameny či kořeny, z nichž symbolismus v různých zemích vycházel.
Dva sály jsou věnovány samotnému Munchovi. Můžeme tu sledovat rané – daleko silnější období i pozdější tvorbu, která ovšem většinou postrádá původní přesvědčivost. Munchův zřejmě nejslavnější obraz Křik (1893) z umělcova muzea v Oslu tu bohužel chybí. Je nahrazen jen grafikou se stejným tématem, která se stala logem výstavy a je umístěna na upoutávkách. Je škoda, že si organizátoři nevypůjčili nádherný obraz Tanec na břehu moře z pražské Národní galerie, který je ve stálé expozici ve Veletržním paláci.
Výstava je zajímavá tím, jak se soustřeďuje na východiska celého proudu symbolismu. Sahá až k vizím a tíživým představám Franciska Goyi, který je mimořádně moderním způsobem ztvárnil ve svých slavných grafických cyklech (Přísloví, Hrůzy války…). Ty se jistě staly jednou z nejvýraznějších předzvěstí mnohem pozdějšího symbolismu. V expozici zaujímají významné místo němečtí a rakouští umělci, z nichž nejznámější jsou Max Klinger, Franz von Stuck, Egon Schiele. Nebo také český rodák Alfred Kubin, který je dobře zastoupen (stejně jako Goya) i v Grafické sbírce pražské Národní galerie. Jeho až fantasmagorické vize patří k tomu nejsugestivnějšímu, s čím se teď v Leopoldově muzeu můžeme setkat. Bravurní perokresby vystihují hrůzné sny a představy, které si svou bujnou fantazií v ničem nezadají s dávnými obrazy Hieronyma Bosche. Z umělců dalších národností je jistě nutné připomenout Feliciena Ropse, jehož drsně erotické kresby a grafiky vzbuzovaly ve své době pohoršení. Z Francouzů organizátoři vybrali Odilona Redona a Paula Gauguina. Zvlášť první z nich do koncepce jistě patří. Ve výraznosti a působivosti se Munchovi vyrovná James Ensor, zvlášť karnevalovými scénami a maskami. Charakter jeho tvorby asi dobře vystihuje název obrazu Od smíchu k pláči.
Projekt je sice s až archivní důkladností zpracován, ale právě tímto přístupem se téma až příliš rozmělňuje. Jsou tu totiž zastoupeni i zcela zapomenutí umělci, jejichž projev působí dnes (a snad i tehdy) naivně a nepřesvědčivě. Výstava také znovu vypovídá o tom, že teoretici strukturu dějin umění jen velmi neradi mění. Zcela chybí například to, co se odehrálo v Česku, Polsku a v některých případech dokonce i v Rusku. Jinak by tu z našich klasiků jistě našli zasloužené místo například Hanuš Schwaiger nebo Maxmilián Pirner, jejichž tvorba výrazně zasáhla do středoevropského symbolismu. Také Preislerovo Černé jezero by se mohlo stát jedním ze zlatých hřebů výstavy.
Téma je jistě podrobně probádané, po této stránce nelze projektu nic vytknout. Ale chybí mu něco, co by z výstavy udělalo velkou událost. Totiž schopnost potlačit nepodstatná a zdůraznit základní díla. To platí právě v případě Edwarda Muncha, kde bohužel převažují spíš méně významné obrazy nebo jsou náměty zastoupeny jen grafikou. Výstava není nijak zvlášť objevná, sází hlavně na osvědčené hodnoty. Výběr je příliš široký a místy také nudný. Bylo by určitě přínosné, kdyby se autoři mající spíš archivářské sklony vzdali množství průměrných děl. Sice by nenaplnili celé patro, ale kdyby nekompromisně redukovali, tak by návštěvníky tím víc přesvědčili o své koncepci.
Kde je Národní galerie?
A ještě dodatek. U nás se v současné době výstavy takových osobností jako Munch, van Gogh, Picasso nebo Klee prakticky neobjevují, což je jedna z největších chyb pražské Národní galerie. Konají se všude okolo – v Berlíně, Vídni nebo Mnichově, nám se však už řadu let vyhýbají. Ale nebylo to tak vždycky a významní malíři a sochaři se u nás představovali velmi brzy, často mnohem dříve než v dalších zemích. Tak třeba právě Munchovi uspořádal v Praze výstavu Spolek výtvarných umělců Mánes už v roce 1905 a Rodinovu dokonce o tři roky dříve. Nezbývá než doufat, že se současnou provinčnost podaří překonat a že se zase vřadíme mezi kulturní země, ke kterým jsme patřili dokonce i v některých periodách socialismu. I tehdy jsme totiž dokázali okouzlit svět například na Expu 58 v Bruselu i na některých dalších světových výstavách, zahraničními výstavami českého kubismu, symbolismu, meziválečné avantgardy atd. Tím jsme zase naopak získávali kvalitní výstavy ze zahraničí. Nic takového se dnes v kategorii klasické moderny bohužel neděje, i když se naštěstí aspoň někteří naši mladí umělci přirozeně vřazují do mezinárodních souvislostí.
***
Edvard Munch a cosi tísnivého Leopoldovo muzeum Museumsplatz 1, Vídeň Od 16. 10. do 18. 1. 2010 Otevřeno mimo úterý 10–18 h. Vstupné 10 eur www.leopoldmuseum.org
