* LN Od vašeho návratu z Paříže uplynul týden - už jste v Praze stihl úspěch oslavit?
Něco proběhlo, ale nic velkého. Měl jsem hodně sponzorských povinností, s manažerem Pavlem Průšou jsme byli v jednom kole. To hlavní si nechávám na Budišov. Snad přijdou všichni, kdo mají, tudíž bude nejspíš nabito.
* LN Takže budete muset sáhnout hlouběji do kapsy...?
To mi nevadí, tahle medaile se musí oslavit ve velkém stylu. Jen doufám, že to ustojím - alkohol mi totiž dvakrát dobře nedělá a jak vypiju dvě piva, mám dost.
* LN Budete asi muset i vyprávět -je pro vás vítězství z Paříže možná zlomem v kariéře? Co pro vás vlastně první zlato z velkého podniku znamená? Kromě úspěchu, samozřejmě...
Už se nebojím vyhrávat. Na loňské letní Evropě v Barceloně jsem byl nejlepší v evropských tabulkách, ale lekl jsem se vítězství a na sedmé překážce udělal fatální chybu. Letos mi to vycházelo celou halovou sezonu, vyhrál jsem třináct závodů včetně rozběhů. A taky nejdůležitější závod, strach z vítězství už mi nic neříká.
* LN Po návratu z Paříže jste říkal, že vám hodnota úspěchu ještě nedošla. Už přišla ta chvíle?
Nějak nebyl čas. Dojde mi to nejspíš až v Budišově, kam patřím.
* LN Jeden plavecký trenér kdysi přirovnal halovou atletiku k plavání v krátkém bazénu. Berou i překážkáři závody pod střechou jako méně vyšňořenou královnu sportu?
Je to tak. Ono to má asi stejnou váhu, ale zlato z venkovního mistrovství Evropy by bylo přece jen cennější. Nicméně to beru tak, že každý krok je důležitý a halové zlato je fantastické. Tak fantastické, že když za mnou hned po finále přišli pořadatelé udělat flash interview, zmohl jsem se jen na větu I am very happy, this is my first gold medal! Byl jsem jako ve snu, spíš jsem pištěl. Zato jsem jim to zopakoval asi třikrát... (smích)
* LN Strach z vítězství už nemáte, ale v hlavní sezoně, která vyvrcholí mistrovstvím světa v Tegu, vám přibude řada soupeřů tmavé pleti v čele s Kubáncem Roblesem a Američanem Oliverem. Co s tím?
Na trati 110 metrů je dvakrát tolik plůtků než v hale, tudíž víc možností k chybám, ale s jídlem roste chuť. Světovou medaili v běhu na 110 metrů překážek bral vždycky čas kolem 13,16 vteřiny, tam někam bych se v létě chtěl dostat. Můj loňský český rekord z Odložilova memoriálu je 13,27, ve finále v Barceloně to mohlo být mnohem lepší. Před pozdějším vítězem Britem Turnerem jsem do té chyby vedl o metr, on pak měl čas 13,28. Věřím si, zlato z Paříže mi předělalo hlavu. Cítím jistotu, sebedůvěru.
* LN Tu jste ale měl vždycky, ne?
Ale tohle je jiná sebedůvěra. Je rozdíl mezi vírou, že na to mám, a pocitem, že i já teď umím vyhrávat. Po halové sezoně ten pocit mám. Jasně, o tom, že bych porazil Roblese a Olivera, zatím jenom sním. Ale vím, že ostatní jsou blíž a mám na ně. Taky je tady Andy Turner, kterému jsem v Barceloně přenechal korunu evropského venkovního krále, byť jsem ho předtím třikrát porazil. Chci ji zpátky.
* LN Už jste si v novém domě v Lešanech u Prahy našel místo pro zlatou medaili?
Ještě ne. Hledám nějaké frekventované, abych chodil kolem a mohl na ni občas mrknout. A aby viděly i návštěvy, že ji konečně mám.
***
Pro zlatou medaili hledám nějaké frekventované místo, abych na ni mohl občas mrknout. A aby i návštěvy viděly, že ji konečně mám.
