Pokaždé, když polykám pilulku, je mi do pláče. Trpím o to víc, že vím, jak moc by si Daniel přál dítě. V noci často nemůžu spát. Ležím vedle Daniela a kdesi vzadu vmozku mi pořád sedí strach. Že to nevydrží. Že o své štěstí přijdu. Včera se naše sousedka Lenka vrátila z porodnice, Daniel koupí zítra cestou z práce kytku, půjdeme se podívat na jejího syna. Myslím na to, jestli to zvládnu s úsměvem, a pokud ano, bude to poloviční lež. Je mi úzko, jak se mi minulost vkrádá do života.
Pavel byl moje první láska. Chodili jsme spolu od střední školy, zvykli jsme si na sebe a pak jsme se vzali. Myslela jsem, že je to na celý život. Až po svatbě jsem zjistila, že všechno musí být podle něho – co nakoupit, co uvařit, kolik utratit, kolik našetřit, kdy pracovat, kdy se milovat. Asi mu imponovala jeho vlastní inteligence. Chtěla jsem co nejdřív dítě, ale neustále mě přesvědčoval, že s děckem přijdou jen starosti, povinnosti a velké výdaje. „Ještě počkáme, nic jsme si neužili,“ říkal. A tak jsme si užívali a budoucnost jen plánovali. Celé to mělo jednu chybu – že mi lhal. Ve skutečnosti žádné dítě mít nechtěl, rozhodně ne se mnou. Odešel, aby žil s jakousi umělecky zaměřenou ženou. „Ona mě teď potřebuje víc než ty, chápej, je těhotná.“ Rozvedli jsme se.
Luděk byl docela jiný. Milý, pozorný, připravený založit rodinu. Posílal mi zamilované esemesky, čekával na mě s květinami. Takovou lásku už nepotkám, říkala jsem si. Vzali jsme se po tříměsíční známosti. Měl jedinou chybu – žárlil. Brzy po narození Pavlínky se změnil. Stalo se to po oslavě narozenin. Když odjeli rodiče a několik přátel, našel si nějakou záminku a strašně mě zmlátil. Ráno se mi s pláčem omlouval, ale za čas to udělal znova.
Udělal mi ze života peklo. Nic jsem nesměla, zakazoval mi navštěvovat rodiče, kamarádky, a když jsem za nimi šla, zbil mě, že jsem ho neposlechla. Měl utkvělou představu, že ho podvádím. Sebral mi mobil, zamykal mě a ven jsem směla jen s ním. Pořád jsem mu ustupovala, ale nebylo to nic platné, útočil stále častěji a pokaždé s větší intenzitou. Naučila jsem se chodit s očima sklopenýma, protože když jsem náhodou pohlédla na nějakého muže, syčel mi do tváře oplzlé nadávky a doma mě surově zmlátil. Když jsem podala žádost o rozvod, rozpoutala jsem jeho běsnění. Vyhrožoval, že jestli ho opustím, zabije mě i malou, a nakonec sebe.
Dnes nemohu pochopit, proč jsem tehdy žádost o rozvod stáhla a žila s ním další čtyři roky plné utrpení. Nakonec mi pomohli rodiče, kteří pro mě a malou zařídili bydlení a ochranu, než se vyřeší rozvod a záležitosti kolem trestního oznámení. Hned po rozvodu jsem se odstěhovala do jiného města, rozhodnutá probojovat se životem sama. Našla jsem si práci a vychovávala Pavlínku. Objevila jsem v sobě sílu žít sama. Po lásce a něžnostech jsem netoužila.
Daniela za mnou poslala kamarádka. Potřebovala jsem předělat koupelnu. Daniel byl šikovný, spolehlivý... A hezký! Když se na mě poprvé usmál, v těch stojatých vodách mého těla se něco se pohnulo. Trvalo mi dost dlouho, než jsem si uvědomila, že musím svůj život změnit. Za rok jsme měli svatbu. Po letech trápení a osamělosti jsem se konečně cítila šťastná a v bezpečí. Až na maličkost – panicky jsem se bála otěhotnět. Když Daniel začal o dítěti, strach mě surově chytil pod krkem, jak mi to kdysi dělal on, můj druhý muž. Strach, že s narozením děcka se láska vytratí jako kdysi s ním.
Daniel se vrátil z práce, s květinami v ruce a hned jsme šli k Lence. Stojím u postýlky a dívám se na to stvoření jako očarovaná. „Jen si ho pochovej,“ říká mi Lenka. Daniel si povídá s jejím mužem. Něčemu se smějí. „Teto, pučíš nám ho někdy?“ ptá se Pavlínka. Děcko v mém náručí slabě zavrnělo, na okamžik otevřelo oči a zívlo. Zvedla jsem hlavu. Daniel stojí u dveří a dívá se na mě. Už se nesměje. Musel zaslechnout, jak se mi rozbušilo srdce.
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, neváhejte nás prosím kontaktovat na jan.muller@lidovky.cz
O autorovi| podle příběhu Aleny Ryvolové napsala Eva Kadlecová
