Berend Stoel z lékařské fakulty univerzity v nizozemském Leidenu ve spolupráci s americkým houslařem Terrym Bormanem provedl tomodensitometrii, tedy analýzu hustoty hmoty u několika houslí, které vyrobili Stradivarius (1644 až1737) a Guarneri del Gesu (1698 až 1744).
Dvojice odborníků chtěla především zkoumat kvalitu materiálu použitého na výrobu houslí. Aby se vyhnuli poškození nástrojů, použili metodu s jejíž pomocí se v medicíně zkoumají hlavně plíce. Doktor Stoel z rentgenového oddělení lékařské fakulty v Leidenu ve spolupráci s pneumologem Janem Stolkem upravil počítačový program používaný pro zkoumání plicní hmoty u pacientů trpících rozedmou plic tak, aby se jím dala studovat hustota dřevní hmoty.
Výsledky zveřejněné v úterý v časopise PLoS ONE ukazují, že celkově není tak velký rozdíl mezi hustotou dřeva moderních houslí a starších nástrojů. Ale 300 let staré nástroje vykazují menší rozdíly mezi hustotou dřeva rostoucího v zimě, či v létě.
Potvrzuje to starší teorii, podle které stradivárky vděčí za svůj jedinečný zvuk chladnému období, jež v době jejich výroby panovalo. Od konce 16. století do poloviny 19. století byly v Evropě teploty celkově nižší a rozšířily se alpské ledovce (malá doba ledová). V letech 1645 až 1715, právě v době, kdy Stradivari působil, nastalo tzv. Maunderovo minimum, kdy bylo ještě chladněji.
Chladno způsobilo zpomalení růstu stromů, takže letní přírůstek není o tolik výraznější, a tedy méně hustý než „zimní dřevo“. Slavný houslař tak používal stromy rostoucí v podmínkách, jaké se už neopakovaly.
