Stránský o tom, jak se dívat na věznění

Pokud by už někdo dokázal v soutěžním kvízu na otázku Jmenujte alespoň jednoho politického vězně z 50. let odpovědět, řekl by nejspíš Jiří Stránský.

Předseda českého PEN klubu je totiž nejznámějším „muklem“ díky svým příběhům z vězení, lágrů a uranových dolů, tedy především díky jejich filmovým a televizním podobám (seriál Zdivočelá země, filmy Kousek nebe, Bumerang atd.). Jiří Stránský je také tvrdý diskutér z televizních debat, a ač člověk velmi tolerantní, ke komunistům je neúprosný.

Je také pedagog, polyglot a hlavně neúnavný vypravěč. Do jeho kanceláře jsem přišla s dvacítkou otázek na papíře a další stovkou v hlavě. Ani nevím, jestli jsem nějakou vůbec stihla položit.

O doktorátu z vězeňských věd
Ve vězení jsem seděl s katolickými spisovateli Zahradníčkem, Křelinou, Knapem a Prokůpkem. Mým největším učitelem byl Jiří Krupička.

Zahradníček mi jednou řekl: „Je několik způsobů, jak se dívat na své věznění. Ber ho jako sen, ze kterého se jednou probudíš. Nebo jako provizorium, které jednou skončí. Nebo jako čekárnu na propuštění. Ale já bych ti radil ten čtvrtý způsob. Ber ho jako blbou, ale přece jen součást svého života. Nemohl jsi udělat maturitu, ale tady je spousta chytrých a moudrých lidí, tak je poslouchej, studuj, jdi i na vysokou školu.“

O čaji
Do lágru nám spříznění civilové ledacos pašovali. Nasazovali svoje krky. Jeden mě měl obzvlášť rád, kdybych chtěl kulomet, tak mi ho donesl. A ten mi jednou propašoval německé noviny Frankfurter Algemeine, kde měl být článek o radioaktivitě. Šlo o referát z celosvětového radiologického kongresu. Jeden Nobelpreisträger tam říkal, že nejpřirozenější způsob, jak se bránit radioaktivitě, je pít hodně čaje, že thein je nejlepší ochrana.

Konečně jsem pochopil, co mi od začátku nešlo do hlavy, proč muklové do sebe lili takové množství čaje. Za dva měsíce jsem ho do sebe lil taky. Hektolitry. Tělo si nejspíš řekne, co potřebuje, rozpozná to. A tenhle nositel Nobelovky mi to vysvětlil.

V tom článku taky byla krásná poznámka. Nikdo by podle odborníků neměl fárat déle než osmnáct měsíců, jinak mu hrozí smrt. Byli tací, co tehdy fárali už skoro deset let.

O zasažených duších
Těch čtyřicet let zasáhlo duše všem. Přepálilo nám to spoje v hlavách. Při rozhovoru s Američany jsem s hrůzou poznával, že některé věci jim nikdy nevysvětlím. Říkali: „Vy jste sice byli nesvobodní, ale vevnitř jste byli svobodní...“ Nechápou, že jsme byli jeden veliký koncentrák, že tady lidé žili zachvácení strachem. Strachem o všechno možné. O holý život i o druhou atestaci. Za těch 42 let tu vládla dokonale vypracovaná filozofie kolaborace, lidé si ji už neuvědomovali, nevěděli o ní.

A pak si představte, že se na začátku 90. let objeví několik set bývalých politických vězňů plných optimismu, síly, života, vzdělání i politické zkušenosti, lidé, kteří si byli vždycky pro republiku ochotni řezat maso z těla. Nebyli vpuštěni. Nikdo je nepustil do politiky, především z vlastní obavy, že se ho mukl zeptá: A kdes byl, když hřmělo?

Muklové teprve teď začínají chápat, co jsem říkal na začátku devadesátých let, když se bláhově domnívali, že se s viníky vyrovná justice. Říkal jsem, pánové, vykašlete se na žaloby, uděláme čestné soudy. Postavíme před ně třeba starého Grebeníčka a řekneme mu, že víme, co dělal, že na to máme svědky.

Kdybychom byli svině jako oni, tak ho pověsíme, ale my mu jen řekneme: „My víme, jaký jsi byl syčák a kolik bys za to dostal.“ Ale na čestné soudy je teď už pozdě.

O nové inteligenci
Nedávno jsem byl v Jihlavě, když promítali studentům gymnázií Kousek nebe. Bylo vidět, že je to zasáhlo. Bylo nádherné mluvit s touto nastupující inteligencí.

Vykládal jsem jim zase veselé historky ze svého věznění. Měli ohromné otázky a tvrdé poznámky na současnou politiku.

A když se mě ptali, proč jsme se tomu komunismu nepostavili, řekl jsem jim: „Za tuhle otázku děkuji. Ona totiž sama hovoří o tom, že jste svobodní. Protože už si to vůbec nedokážete představit.“ A to je zázrak.