EU a pojišťovny vydávají desítky milionů eur ročně na boj s epidemií obezity, kterou má způsobovat „tajemný“ syndrom
Experti se přou, zda metabolický syndrom existuje, či zda je to výmysl farmaceutických firem. Varování před syndromem však může mít pozitivní efekt, pokud přiměje tloustnoucí populaci, aby změnila nezdravý životní styl.
V klinickém centru ISCARE I. V. F. vládne poklidně přátelská aneb „friendly“ atmosféra. Jinak se to ani v prostorách supermoderní budovy v pražských Holešovicích nesluší. Na recepci vítá dámu středního věku usměvavá recepční jako svou známou. Pastelové tóny stěn i nábytku v čekárně dodávají jas i propršenému dnu, nikdo zde nervózně nepopochází, jak je zvykem v jiných zdravotnických zařízeních. Jako by se tu každý pacient těšil na lékařské vyšetření či zákrok, který ho čeká. A přitom zde jsou kromě elegantních klientů „TOP manažerských programů“ i pacienti trpící jednou z prý nejsmrtelnějších chorob současnosti: syndromem X alias metabolickým syndromem.
Rozpoznat je mezi ostatními čekajícími není tak těžké – tato zvláštní porucha totiž podle specialistů nejčastěji napadá lidi trpící vysokou nadváhou, najmě pak obezitou. Zjevně k nim patří i ona právě přišedší dáma, která dlouho vydýchává námahu, již pro ni představovalo pár kroků od výtahu. Podobných mužů a žen projde těmito prostorami na čtyři tisíce ročně, okolo pěti set z nich tu dokonce podstoupí operaci.
„Metabolický syndrom je pojem, který se začal používat právě ve spojitosti s obezitou. Nikde není zcela úplně přesně definován, ale ukazuje na komplexitu problémů, které s sebou obezita přináší,“ vysvětluje přednosta zdejšího Centra pro léčbu obezity profesor Martin Fried. V praxi to podle specialistů znamená, že s rostoucí nadváhou se narušují procesy látkové přeměny v lidském těle, a obézní lidé pak kvůli tomu trpí diabetes 2. typu, nemocemi srdce a oběhové soustavy i jistými druhy rakoviny a duševních nemocí víc než zbytek populace.
Někteří lékaři s podobnými závěry nesouhlasí. Například doktor Jan Hnízdil z Centra komplexní péče v Dobřichovicích soudí, že obezita není nemoc, ale psychosociální porucha. „Je to určitá forma životního postoje a nevhodné adaptace na život ve společnosti založené na nekonečném konzumu. Lidé v ní často nevědomě řeší frustrace a stresy přejídáním, které, vymkne-li se kontrole, vyústí v obezitu a s ní související zdravotní obtíže,“ říká. Podle tohoto pojetí je obezita v zásadě neléčitelná prostředky klasické medicíny. „Nabízení léků a operativních zákroků, aniž by byl pacient motivován ke změně chování, ji dokonce může ještě více prohlubovat. O tom, že tyto názory nevyhovují komerčním zájmům medicínsko-farmaceutického komplexu, nemám sebemenší pochybnosti,“ tvrdí Hnízdil. Podle názorového proudu, k němuž patří, se honba za „syndromy“ hodí spíše k reklamě nablýskaných center typu Lightouse, ale je na hony vzdálena skutečným zdravotním potřebám běžné populace. Jsou tedy snad desítky milionů eur, které Evropská komise i zdravotní pojišťovny dosud vydaly kvůli syndromu X na boj s „epidemií obezity“, vyhozené peníze? Podle všeho nikoliv. Bez ohledu na spory lékařů o přesné definice je jasné, že obezita sama o sobě je faktor výrazně ohrožující lidské zdraví. Léčba s ní spojených poruch navíc stojí řádově tisíckrát více, než kolik se vydává na její prevenci. Otázkou spíše je, zda se proti této hrozbě moderní společnosti dělá v zemích EU včetně Česka skutečně dost. A zda má být tak zvaný metabolický syndrom ve výhradním držení obezitologů. Nadváha či obezita podle výzkumů totiž souvisí nejenom s psychikou člověka a jeho genetickou výbavou, ale i s jeho sociálním zařazením.
Dobře míněný humbuk
Jan Hnízdil má částečně pravdu. Jsme svědky (a objekty) záměrně vyvolaného humbuku. Původní termín syndrom X, který razili Američané, neskrýval svou inspiraci populárním sci-fiseriálem Akta X o pátrání po mimozemšťanech. Lékaři se i tímto barnumským způsobem snažili přimět širší populaci k tomu, aby začala s nezdravým životním stylem konečně něco dělat.
Naznačuje to ostatně i jeden z předních českých obezitologů profesor Štěpán Svačina. Podle něj je hypotéza o komerčním spiknutí farmaceutických firem a lékařů nesmyslná již proto, že v žádném seznamu léků se nevyskytuje „metabolický syndrom“ coby specifická indikace. „Jde spíše o edukaci. Tento termín má význam v působení na pacienty, ne v působení na komplex nemocí,“ upřesňuje. Zdá se to celkem pochopitelné. Místo toho, aby lékaři pacientům vysvětlovali, že vyšetření odhalilo kritický souběh mezních hodnot řady parametrů, jako je obezita (což by ještě bylo pochopitelné i laiku), dyslipidémie, mikroalbuminurie či glykémie (a to by šlo vysvětlit už hůř), je jednodušší s nimi pohovořit o „syndromu“.
„Místo strašení novými syndromy je potřeba, aby lékař pacientům česky a srozumitelně vysvětlil, jak jejich přejídání souvisí se složitou životní situací, se kterou si nevědí rady, a pomohl jim nalézt řešení,“ nesouhlasí ovšem s podobnými argumenty stoupenec celostní medicíny Hnízdil. Možná právě kvůli těmto námitkám například lékaři v obezitologickém centru ISCARE dbají na to, aby kandidát na chirurgický zásah nejprve prošel „konzervativní“ léčbou a absolvoval konzultace u psychologa.
Přes dobré záměry jsou ovšem někdy metody profesionálních bojovníků s tloušťkou snad až příliš alarmující, a tím i matoucí. Tak tomu bylo například letos, když Mezinárodní asociace pro studium obezity (IASO) s velkým mediálním ohlasem publikovala statistické údaje o počtech lidí trpících nadváhou a obezitou. Česko z toho vyšlo děsivě se 73 procenty otylých mužů a téměř 58 procenty žen. „Nejtlustší národy v EU: Němci a po nich Češi,“ hlásal titulek LN. Studie však pracovala s nesouměřitelnými daty, v případě ČR dokonce deset let starými. Ve skutečnosti u nás má podle poslední studie zachycující stav z roku 2005 nadměrnou hmotnost „jen“ 60 procent mužů, respektive 47 procent žen.
Další slabou stránkou kampaní organizovaných bojovníky proti nadměrné tělesné váze je, že v povědomí veřejnosti začínají splývat termíny „nadváha“ a „obezita“. Děje se tak asi proto, aby se lidé „vzpamatovali“ a začali usilovat o nápravu co nejdříve. Přitom je ale mezi těmito stavy podle lékařů značný rozdíl. Nadváha je spíše faktor vážně ohrožující zdraví, zatímco obezita již nemoc. Pro hodnocení tělesné hmotnosti odborníci používají zejména ukazatel Body Mass Index (BMI se vypočítává jako hmotnost dělená výškou v metrech na druhou). Ten odráží poměr výšky a váhy toho kterého člověka. Mezními hodnotami je například při výšce 170 centimetrů váha 72 kilogramů, při 87 kilogramech se již člověk stává obézním.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
„Subjektivně se pokládají za ,tlusté‘ klienti s BMI v rozmezí 28 až 35. Pokud se jedná o index vyšší, klient ví, že je obézní a v anamnéze uvádí zřetelné potíže v oblasti psychické, společenské, rodinné a podobně,“ říká ostravská lékařka Šárka Andělová. To není potěšující. Znamená to, že jako „normální“ hodnotí svou váhu i lidé s vyšší nadváhou, a za méně závažný problém („jsem prostě tlustý“) ji pokládají dokonce jedinci atakující hranici druhého stupně obezity!
Hranice mezi těmito body splývají především v povědomí mužů – v ČR se jich podle posledního průzkumu subjektivně zařadilo do nižší váhové skupiny téměř třicet procent. Ženy jsou v tomto ohledu vnímavější, či možná více sebekritické. Svou váhu totiž podhodnotilo jen třináct procent z nich.
Jedním z motivů alarmujících a nadmíru zobecňujících kampaní je zjištění, že lidé se sklonem k obezitě bývají na jídle psychicky závislí. „Jídlo se může stát náhražkou nejrůznějších hodnot nebo specifických potřeb a často je jedinou formou seberealizace,“ uvedli ve studii obezity lékaři Pavel Hlúbik a Alena Vosečková z Vojenské lékařské akademie JEP v Hradci Králové.
Tuto skutečnost potvrzuje i doktorka Erika Matějková ze soukromého pražského Centra pro léčbu obezity a zdravý životní styl. „Když se malé dítě rozpláče nebo má nějakou nepohodu, tak ho matka nejdřív nakrmí. Pak si rozbijeme koleno, a dostaneme od babičky tatranku, a tak si vytváříme reflex, že jídlo uklidňuje. Když se pak ocitneme v nějaké stresové situaci, máme naučenou tendenci se jídlem odměňovat,“ říká. Přimět proto některé lidi, aby se ve své hlavní rozkoši a radosti omezovali, není vůbec snadné. Některé odborníky to pak svádí ke snaze pacienty prostě otřást.
V USA, kde vymysleli i hororový termín syndrom X, se na to některé firmy pokoušejí jít obzvlášť tvrdě – hrozbou finančních postihů. Podle deníku Los Angeles Times (29. 7. 2007) se dvě velké zdravotní pojišťovny rozhodly pro výrazné snížení pojistného v případě klientů, kteří nebudou kouřit a zbaví se nadváhy. Již tyto bonusy jsou ale pro některé odborníky „hanebné“, neboť prý fakticky trestají lidi, kteří nejsou schopni se obezity zbavit bez lékařské pomoci. Vlnu rozhořčení v řadách obhájců práv tlouštíků pak vyvolal především plán zdravotnické společnosti Clarian Health Partners srážet od roku 2009 platy vlastních zaměstnanců, kteří nesplní podniková kritéria pro tělesnou váhu, krevní tlak či množství tak zvaného zlého LDL cholesterolu v krvi. Lewis Maltby ze společnosti pro ochranu pracovních práv to pokládá za krajně nespravedlivé: „Někteří lidé jsou tlustí, protože takovými je stvořil Bůh.“
Zásoby na horší časy
S tím, koho a jak „stvořil Bůh“, to ale vůbec není tak jednoduché. O tom, že geny, čili faktor dědičnosti, významně přispívají k tomu, zda se člověk celý život bude muset trápit s nadváhou, či dokonce obezitou, není sporu. Shodují se na tom nezávisle na sobě i chirurg Martin Fried a psychoterapeutka Erika Matějková. „Pro vysoké stupně obezity je jasné, že to je hodně geneticky podmíněné. U nadváhy to je víc dané psychikou a problémy, které lidé v životě prožívají,“ říká Matějková. Důkazem jsou nejen dlouhodobé výzkumy rodin, kde jeden nebo oba rodiče trpí obezitou, ale i dvojčat, která žila odděleně v různých prostředích.
Podle známého nutričního poradce Ivana Macha je rozhodující energetická spotřeba těla ve fázi tak zvaného bazálního metabolismu, který zajišťuje funkce lidského těla v klidovém stavu. Někdo potřebuje minimum energie, aby udržel svůj „motor“ v chodu, a zbytek živin si ukládá do zásob. Jiný člověk spaluje třeba i při spánku tolik kalorií, že mu po načerpání byť i většího množství kalorií zbude pro jejich převedení do rezervy mnohem méně. „Dříve, v době hladomorů a nedostatku, byli jedinci, kteří byli schopni akumulovat energii, ti úspěšní, co přežívali,“ podotýká k tomuto mechanismu profesor Fried. Dnes, přesněji řečeno během asi posledních padesáti let, kdy je ve vyspělé společnosti jídla dostatek, se tato výhoda obrací ve zdravotní handicap.
Genetická dispozice k minimálním energetickým výdajům na základní životní funkce organismu ale neznamená, že takový člověk bude při dostatku jídla automaticky obézní. Podle všeho záleží na morálněvolních vlastnostech a na tom, nakolik je kdo schopen vyhodnotit dostupné informace – a dát si díky tomu na nadměrnou hmotnost pozor. Rozsáhlý výzkum v zemích EU publikovaný koncem loňského roku odhalil zjevnou nepřímou úměru mezi stupněm dosaženého vzdělání a nadváhou: čím mají lidé vyšší vzdělání, tím méně mají nadbytečných kilogramů (podle české studie i v tomto případě platí tato rovnice mnohem výrazněji v případě žen).
„V povědomí lidí s nižším dosaženým vzděláním je zodpovědnost za zdraví menší, respektive nemají pocit, že za své zdraví odpovídají oni sami,“ potvrzuje Erika Matějková. Nepotřebuje k tomu ani výzkumy; z vlastní praxe totiž dobře ví, že „se nestává, aby přišel muž, dejme tomu bez maturity, s tím, že chce s tou vahou něco udělat“. Jistě – existují i výjimky. Na redukční kurzy Šárky Andělové docházejí i manuálně pracující s výučním listem. Ti ovšem navštěvují spíše skupinové terapie než o zhruba sedmdesát procent dražší individuální terapii. Celkově pak podle ostravské lékařky odpovídá sociální rozložení klientů jejího zařízení rozvrstvení celé společnosti.
Tento případ je nicméně nejspíše onou výjimkou potvrzující celoevropské pravidlo. „Obezita se vyskytuje více u osob z nižších sociálně-ekonomických skupin, což naznačuje, že je nutné věnovat zvláštní pozornost sociálnímu rozměru tohoto problému,“ vytknula si za cíl Evropská komise v „bílé knize“ z letošního května.
Tajný zabiják
Stoupenci moderní medicíny mají pozitivní zprávu pro každého jedince ohroženého komplexem metabolických problémů. Tak zvaný metabolický syndrom podle nich vůbec nemusí být nezvratný proces. „Máme pacienty, kteří přicházejí na inzulinu, po léčbě obezity přecházejí na léky a po půl roce až roce mohou být úplně zdravými lidmi,“ ujišťuje profesor Martin Fried. Dlouhodobou úspěšnost léčby pacientů ISCARE odhaduje na téměř devadesát procent. Úspěch přitom znamená, že pacienti trvale sníží svou nadměrnou váhu alespoň o dvě pětiny (člověk o výšce 170 centimetrů by se tak například ze 116 dostal minimálně na 98 kilogramů). Často se tak ovšem děje díky chirurgickému zásahu, kterým je v českých zdravotnických zařízeních ve většině případů bandáž žaludku omezující průchodnost trávicích cest a snižující fyziologický pocit hladu. Vysokou úspěšnost při odstranění nadváhy vykazuje i psychoterapeutická poradna Eriky Matějkové.
Působí to sice uklidňujícím dojmem, ale tak jednoduché to není. Běžný člověk, kterého vyleká cílená informační kampaň o „syndromu X“ (v odborné literatuře figuruje též coby syndrom inzulinové rezistence; „tajný zabiják“ čili secret killer; „smrtící čtyřka“ aneb deadly quartet; Reavenův syndrom apod.), si nemůže jednoduše říci, že zajde za svým lékařem a začne se léčit. Problémem totiž často bývají peníze. Nejde jen o to, jak říká profesor Fried, že „potraviny, které jsou dostupné a levné, a dá se tak o nich předpokládat, že je budou nakupovat nižší sociální skupiny“, bývají také vysoce kalorické. Podstatnější je financování zdravotní péče.
Česko je na tom v tomto ohledu podle něj celkem dobře. Zdravotní pojištění se díky dlouhodobému tlaku lékařských specialistů nyní vztahuje i na léčbu obezity. Tedy teoreticky. V praxi ale takto postižený člověk potřebuje podle doktora Pavla Hlavatého z Endokrinologického ústavu doporučení praktického nebo odborného lékaře. Tedy pokud netrpí takzvanou morbidní obezitou (BMI 40 a výše), kdy je, jak konstatuje profesor Fried, chirurgický zásah nutný zhruba ve čtyřech pětinách případů.
Pro člověka, který by chtěl se svou rostoucí váhou něco udělat včas, ale nemá k tomu dost vlastních psychických sil, tak vlastně existují tři možnosti: Spolehne se na samoléčbu, která ovšem může i uškodit. Zejména ženy si občas vybírají mediálně propagované redukční diety, které sice mohou přinést dočasný pokles váhy, ale za cenu úbytku svaloviny či dalšího narušení metabolismu. Je také možné sáhnout do úspor a zaplatit si soukromého terapeuta. To si ale nemůže dovolit každý. Případně se dá nedělat nic a čekat, až se „projím“ do vyššího stupně obezity. Pak už si budu moci nárokovat platby od zdravotní pojišťovny.
Situaci komplikuje, že poruchami metabolismu trpí i lidé s tak zvanou hraniční nadváhou. „Zejména manažeři jsou sice třeba jen v lehké nadváze nebo i v normě, ale v důsledku stresu se u nich vylučuje víc kortizolu (za normálních okolností pomáhá tělu zajistit dostatek energetických zásob pro náročné situace, pozn. red.), který je příčinou ukládání více tuku do buněk,“ uvádí doktorka Matějková. Její empirický poznatek potvrzuje i výsledek rozboru několika studií, který minulý měsíc publikoval v Lékařských listech doktor Petr Sucharda. Podle nich není plná třetina pacientů v nejvyšším stupni obezity bezprostředně ohrožena kardiovaskulárními komplikacemi, které zato mohou ve zvýšené míře potkat lidi, u nichž se bez ohledu na „normální“ BMI uložil tělesný tuk v oblasti pasu.
Primář Sucharda se dokonce přimlouvá za to, aby lékaři místo poměrně složitých výpočtů raději používali k přeměření pacientova břicha „krejčovský metr“. Tento vědecky podložený názor se shoduje s po generace tradovaným soudem, že někdo prostě má „těžké kosti“ (skutečnost, že lidé s mohutnou kostrou se podle kritéria BMI mohou „nezaslouženě“ ocitnout v pásmu nadváhy, ostatně potvrdily i výzkumy vědců z kliniky v Rochesteru v americké Minnesotě).
Tato zjištění nepřímo nahrávají stoupencům celostní medicíny, podle nichž je zavádějící převádět problémy konkrétního lidského jedince do rádoby obecně platných tabulek. „Označení syndrom je mimo jiné demoralizující v tom, že dělá z člověka pacienta. Ten se ochotně odevzdává do kompetence lékařů, je přece nemocný, a rezignuje na aktivní spolupráci. To vysvětluje, proč obézních pacientů, navzdory nasazení moderních léků a operativním zákrokům, stále přibývá. Nemyslím si, že by objev metabolického syndromu mohl na tomto trendu cokoliv změnit,“ uzavírá svůj soud Hnízdil.
Pozitivním faktem nicméně je, že poplach, který částečně vyvolaly i odborné publikace o metabolickém syndromu, přiměl evropské politiky k tomu, aby vydělili podstatné finanční prostředky na vývoj zdravějších potravin rostlinného původu i krmiva pro dobytek. Část prostředků je určena pro propagační kampaně, které mají lidi přimět ke zdravému životnímu stylu.
„Nyní jakoby vlastně obracíme to, na co bylo lidstvo po desetitisíce let zvyklé. Organismus člověka byl naprogramován k tomu, aby byl z dodaných kalorií schopen co nejvíce akumulovat v těle a přežil v době nedostatku. Teprve v naší době jsou lidé zahrnuti množstvím jídla – potraviny jsou běžně dostupné a poměrně levné,“ říká Martin Fried, který mimo jiné působí i jako poradce odborných institucí v rámci EU. „Lidé různých genetických typů se díky tomu stravují obdobně, jedí stejné porce... Ti, co tloustnou, by tak vlastně museli celý život držet dietu a stále se nějak omezovat, což je poměrně nereálné.“
***
Bez ohledu na spory lékařů o přesné definice je jasné, že obezita sama o sobě je faktor výrazně ohrožující lidské zdraví. Léčba s ní spojených poruch navíc stojí řádově tisíckrát více, než kolik se vydává na její prevenci.
Když se dítě rozpláče, tak ho matka nejdříve nakrmí. Pak se zraníme, a dostaneme tatranku. Tak si vytváříme reflex, že jídlo uklidňuje. Když jsme ve stresu, jsme zvyklí se jídlem odměňovat.
Erika Matějková Centrum pro léčbu obezity a zdravý životní styl„
Označení syndrom je mimo jiné demoralizující v tom, že dělá z člověka pacienta. Ten se ochotně odevzdává do kompetence lékařů, je přece nemocný, a rezignuje na aktivní spolupráci.
Jan Hnízdil Centrum komplexní péče
Obezita se vyskytuje více u osob z nižších sociálně-ekonomických skupin, což naznačuje, že je nutné věnovat zvláštní pozornost sociálnímu rozměru tohoto problému „bílá kniha“
Evropské komise
O autorovi| PAVEL MÁŠA, Autor je spolupracovník časopisu Run
