PRAHA Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku odmítl stížnost Karla Hoffmanna. Jediného komunistického funkcionáře, který byl kdy potrestán za napomáhání sovětským okupantům v roce 1968.
Hoffmann si stěžoval, že proces, na jehož konci dostal čtyřletý trest za rozkaz k vypnutí Československého rozhlasu jen pár hodin po invazi „spřátelených armád“, byl nespravedlivý a navíc se nepřiměřeně dlouho táhl.
Evropský soud ovšem letos 1. září rozhodl, že Česká republika práva dnes pětaosmdesátiletého Hoffmanna neporušila: „Na základě veškerých materiálů, které měl k dispozici, dospěl soud k závěru, že z nich neplyne porušení práv a svobod zaručených úmluvou (o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950, pozn. red.) nebo jejími protokoly.“
Na případ upozornily již v listopadu komunistické Haló noviny a stalinistický měsíčník Dialog. Informaci LN potvrdila právnička Eva Hubálková, která je u štrasburského soudu úřadující asistentkou pro Českou republiku.
Hoffmanna verdikt soudu nepřekvapil, jde totiž podle něj o kapitalistickou instituci. „Plně se potvrdilo, že ES je kapitalistickým buržoazním super soudem, kde nelze uspět s politickou kauzou dokazující nespravedlivé rozhodování národních buržoazních soudů, s kauzou vyvolanou,společenskou‘, tj. politickou objednávkou protilidové státní moci ČR, a v našem případě dokonce osobně tehdejším prezidentem Václavem Havlem,“ zhodnotil bývalý člen politbyra KSČ v listopadovém Dialogu kvality Štrasburku.
Z politbyra do vězení Hoffmannova hvězdná chvíle přišla 21. srpna 1968 v půl druhé ráno, kdy coby ředitel Ústřední správy spojů nařídil vypnout vysílání Československého rozhlasu. Chtěl tím docílit, aby do éteru nešlo jako první stanovisko ÚV KSČ ostře odsuzující sovětský vpád, ale prohlášení nakonec nikdy pořádně neustavené kolaborantské dělnickorolnické vlády Aloise Indry.
Hoffmann byl už tehdy velkou částí společnosti považován za zrádce, a musel se proto ukrýt u Sovětů. V září byl navíc vyhozen ze své funkce na správě spojů. Normalizace ovšem pro něj znamenala velký návrat a Hoffmann se zařadil mezi nejvlivnější tváře režimu. Po září 1969 vystřídal pár ministerských postů. V květnu 1971 se stal členem nejmocnějšího orgánu v zemi - předsednictva Ústředního výboru KSČ - a vydržel zde až do listopadu 1989.
Odplata na sebe nenechala dlouho čekat. Už v únoru 1990 ho soudruzi vyloučili ze strany a o pět let později ho Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu obvinil z vlastizrady.
Přímé spojení se Sověty se však nikdy neprokázalo a Hoffmann tak nakonec 9. srpna 2004 šel do vězení za sabotáž, a to na čtyři roky. „Nevolám po milosti, volám po spravedlnosti,“ deklamoval tehdy Hoffmann do hloučků svých příznivců. Osmdesátiletý stařec, který byl tehdy suverénně nejstarším českým vězněm, ovšem nakonec seděl pouhých 25 dní - pak byl kvůli špatnému zdraví propuštěn. O svém procesu Hoffmann napsal loni knihu -Obžalován z vlastizrady.
Za rok 1968 již kromě něj nikdo další odsouzen nebyl. Trestu za vlastizradu unikli tehdy daleko výše postavení komunisté než Hoffmann, například dodnes aktivní Miloš Jakeš nebo Jozef Lenárt.
***
Stíhání a trest 25 dní za rozhlas Na přelomu let 1994 a 1995 stíhala policie Karla Hoffmanna za to, že jako člen politbyra rozhodoval o zbraních pro Lidové milice. Skutečné potíže přišly v červenci 1995, kdy ho Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu obvinil z vlastizrady za to, že 21. srpna 1968 nařídil vypnout rozhlas. Případ se léta táhl a z vlastizrady sešlo. Nejdřív ho městský soud v Praze v červnu 2003 poslal na čtyři roky za mříže za zneužití pravomoci veřejného činitele. Vrchní soud ovšem o čtyři měsíce později rozhodl, že šlo o sabotáž a trest o dva roky zpřísnil. Díky staré Havlově amnestii nakonec v srpnu 2004 nastoupil do vězení na čtyři roky. V té době bylo Hoffmannovi 80 let a byl nejstarším českým vězněm. Za mřížemi kvůli špatnému zdraví pobyl pouhých 25 dní.
