Jak by to napsal on: Nejel jsem do Strážnice. Stejně jako se mi zpěvníky už léta nevejdou do knihovny, nevejde se mi letos Strážnice do života. A navíc mě bolí kolena. Zpěvníky dávám postupně Cilce (provdané Jílkové) a do Strážnice jela místo mě Cilka (provdaná Jílková). Ačkoliv ona tam jezdí už roky se mnou nebo beze mě a vlastně bez ohledu na mě. To totiž vzniklo tak: Když bylo Cilce šest, napadlo mi, že nastal čas, aby ty pěsničky, co si zpíváme, uslyšela v jejich přirozeném prostředí. A navíc jsem potřeboval, aby mi zapnula před vystoupením háčky na botách od mého nedašovkého kroje.
Pobyt s děckem ve Strážnici je snadný. Všude chodí s vámi; hubu mastnou od bramboráku omyjete kapesníkem navlhčeným ve víně; když chce dítě spát, položíte ho ve sklípku na lavici a přikryjete beraní houní. Při odchodu vám zapomenuté dítě někdo včas připomene. Výhodou je, když je děcko učenlivé. V tom případě ho naučíte zpaměti tuto větu: „Dobří lidé, pomozte mi, prosím, odvléct mého strašně opilého tatínka!“ Když jste potom už oba trochu starší, nosí vám děcko síťovku, o rok později koštovku a další rok už můžete v klidu zpovzdálí pozorovat, jak se nosí od jedné muziky k druhé. V ten rok je konečně schopno samostatnosti. Večer vydrží vzhůru déle než vy a ráno vyspává, zatímco vy se v pyžamu brouzdáte rosou od chatky k umývárně, protože nemůžete dospat. U snídaně vám připomene, že: „Tuhle zelenou košili nosíš všude a víš, že to Madla nemá ráda. Vypadá to potom, že máš jenom jednu košili. A navíc se ti nehodí k ponožkám.“ Se všemi vašimi strážnickými kamarády si děcko vesele tyká, ale na všechny vaše strážnické kamarádky kouká s chmurným podezřením!
Strážnická škola života je zakončena v okamžiku, kdy si děcko přivede k muzice manžela a nakonec i děcko. Kruh se uzavře. Teď už děcku zbývá jen napsat to strážnické Poslední slovo...
Jak bych to napsala já (provdaná Jílková): Prý nemá čas, nechce se mu, neúčinkuje v žádném pořadu, přestává začínat a začíná přestávat, zbavuje se nejen pěkných knih, zpěvníků a jiných nezbytností, ale i takových velkých životních radostí, jako je například Strážnice. Takže nejede nikam, je doma a strašně ho to štve.
Přemýšlí, co by teď asi dělal, kdyby byl ve Strážnici. V sedm hodin by se posadil Pod šancama u horňácké cimbálovky majstra Hrbáče, v deset by se prodral hroznem lidí až k houslím a začal „Ty děvečko ze Ždánic“, což je sice horňácká, ale majstr ji nehraje, protože je moc krátká. „Já jsem ji ovšem prodloužil!“ nedal by se táta odbýt. Břeťa Rychlík by mu přišel na pomoc a při další písničce možná i náš milý Pavlištík. Milý Rokyta by zůstal stát s úsměvem opodál. Dcérka by přinesla víno a bramborák a odmítla by jít k muzice zpívat společně Maryšku. „Maryšku ne! Já nevím, co pořád máš s tou Maryškou?“ Táta by byl moc unavený na to se s dcérkou hádat, a tak by ji tam nechal a šel by si lehnout.
Druhý den u snídaně by se společně rozhodli nejít na žádný komponovaný pořad. Radši by na návsi ve skanzenu čekali, jestli nějaký komponovaný pořad náhodou nepřijde za nimi. Bylo by vedro, táta by si propotil zelenou košili, večer by si ji zašel převléct a Madla by měla radost.
Další den ráno by se po cestě domů stavili na oběd někde, kde ještě nebyli, několikrát by přejeli nějakou důležitou odbočku a do Prahy by se vrátili úplně unavení. Při večeři by si táta pomyslel: „Příští rok do Strážnice nejedu! Pojede místo mě Cilka.“A šel by to napsat do Posledního slova. Da Capo al Fine.
