„Pařížské střechy pro nás mohou být velkou inspirací v debatách, jak zasahovat do nejvyššího patra historických měst...“ Architekt Tomáš Vích píše pro LN o své návštěvě francouzské metropole.
Moje pracovně-turistická návštěva Paříže začala v Rue de Faubourg v bývalé tělocvičně francouzských průkopníků tělocviku Amoros, postavené v roce 1876. Právě v tomto sále, který později sloužil jako boxerská aréna, zápasil i Marcel Cerdan za vydatné divácké podpory Edith Piaf.
Dnes tělocvična, stále ještě dýchající potem a bojovým vzrušením, slouží jako zkušební a předváděcí prostor pro Mezinárodní divadelní školu Jacquesa Lecoqa, která už 30 let učí profesionální i amatérské herce pohybu a tomu, jak věrně uchopit prožívaný prostor. Herci se tu stávají stromem, blátem a tajícím cukrem stejně tak jako spánkem, žárlivostí nebo touhou. Lecoqova škola se stala vzorem i pro letos založenou Budilovu divadelní školu v Praze, na pozvání jejíž ředitelky a zakladatelky Venduly Prager jsem do Paříže vlastně odjel.
Neochvějná Eiffelovka
Pařížské bulváry a avenue plné vzrostlých platanů bez přestání tepou nekonečným proudem dopravy, kde hluk přes den neklesá pod 70 dB. Podobný ruch je i pod zemí. Ve špičce tu na 14 trasách metra přijíždí každé dvě minuty nová souprava. Pařížské podzemí se, na rozdíl od chladného pražského, vyznačuje domáckým teplem a typickým zápachem. Jednotlivé tunely metra jsou spojeny asi tři metry širokými okachlíčkovanými pěšími koridory, kde často dosáhnete rukou na strop a nenajdete eskalátor.
Při obrovském rozsahu metra je cena 10,90 eura za 10 jízdenek příjemným překvapením. Multikulturní, téměř desetimilionová Paříž je lidským mraveništěm s převahou černošských a arabských obyvatel, s ležérními rozcuchanými bělochy v nevyžehlených oblecích, s bezdomovci bivakujícími i přes den na rozložených matracích na nárožích bulvárů a s všudypřítomnými fotografujícími japonskými turisty.
Nově vyčištěná katedrála Notre Dame je nedotknutelná, Eiffelova věž neochvějná, Pablo Picasso v Picassově muzeu lapidárně vtipný a galerie Muzea Louvre nekonečné. Zajímavě vyřešené mají v Paříži čištění ulic. Nevím, v jakých intervalech, ale v žulových obrubnících se otevírají vodovodní kohouty, které zaplavují pouliční stoky mezi obrubníkem a vozovkou vodou odplavující kupící se nepořádek do nejbližšího kanálu. Zdánlivě středověký princip, který někdy funguje i jako past na nepozorné chodce, se zdá být relativně funkční.
„Kouzelné domečky“ Lahůdkou z hlediska městské hygieny jsou pouliční „kouzelné domečky“ veřejných záchodů. V „kadibudce“ je důmyslný mechanismus, který po odchodu uživatele prostoru WC vyklopí a osprchuje mísu i se širokým okolím, takže místo potřeby je vždy pro následujícího návštěvníka v hygienicky přijatelném stavu. Automatických toaletních budek není po městě ani moc, ani málo, ale podstatné je, že jsou zadarmo. Stačí zmáčknout tlačítko vedle dveří a ony se samy otevřou a po vstupu i samy zavřou.
Moderní architektura v čele se Centre Pompidou mě kupodivu ponechala chladným, zato pařížské střechy - zmítající se krajina vikýřů a balkonů s menším množstvím ateliérových a střešních oken, ve mně zanechala nezapomenutelný dojem.
Šedostříbrné střechy z titanzinku a břidlice na rozdíl od přívětivé české pálené tašky a zelenkavé mědi působí chladně a lacině. Půvab střešní krajině dává až její důvtipná rozmanitost a otevřenost vůči světlu a volnému prostoru. Ne v plechovosti, ale ve své jednotící rozmanitosti mohou být pařížské střechy velkou inspirací pro naše domácí debaty na téma, jak nově a zároveň citlivě zasahovat do nejvyššího patra historických měst a městeček.
O autorovi| TOMÁŠ VÍCH, Autor je architekt
