MOSKVA/PRAHA Úbytek vody v Aralském jezeře je jedna z největších ekologických katastrof současnosti. Její důsledky nejsou devastující jen pro přírodu a obyvatele oblasti. Může přerůst až v nebezpečný konflikt ve Střední Asii a stát se společnou, světovou tragédií.
V polovině září přišli vědci z Institutu oceánologie Ruské akademie věd s velmi alarmujícím zjištěním. Příštích padesát let bude Aralské jezero vysychat dvakrát rychlejším tempem než dosud. Středoasijské země se mezi sebou poperou o sladkovodní zdroje, do lokálních bojů se zapojí mocnosti, které o střední Asii už dnes jeví zájem jako o strategickou oblast.
Nedostatek sladké vody je fatálním problémem Střední Asie. Dvě hlavní řeky regionu - Syrdarja a Amudarja - pramení v Tádžikistánu a Kyrgyzstánu, což jsou extrémně chudé země. Na druhé straně je tady Kazachstán, Uzbekistán a Turkmenistán - státy bohaté na plyn a ropu, ale strádající nedostatkem vody, kterou jim ještě stavbou hydroelektráren odebírají chudší sousedé. V Dušanbe a Biškeku si už stěžují, že proč oni musejí plyn a ropu draze nakupovat u sousedů, když tito sousedé se mohou bezplatně těšit z „jejich“ vody. Idea měnit vodu za ropu ale zatím nenašla u energeticky bohatých zemí regionu pochopení.
Vztahy mezi středoasijskými zeměmi jsou více než napjaté. Tádžikistán a Uzbekistán dělí zaminovaná hranice, Kazachstán s Uzbekistánem jsou ve stavu nejhlubší konfrontace, neboť soutěží o pozici regionální velmoci. Kirgizie zase koketuje s ruskou a americkou vojenskou přítomností a je ochotna své území „prodat“ cizím vojákům. To se protiví jejím sousedům. Ani střet ruských a amerických zájmů v oblasti není zanedbatelnou hrozbou. Bouře jedovatého prachu Aralské jezero (dříve nazývané moře) leží v magických pustinách mezi Kazachstánem a Uzbekistánem. Z povrchu zemského začalo mizet v polovině 20. století. Se svými rozměry 428 kilometrů délky, 234 kilometrů šířky a 69 metrů hloubky patřilo tehdy mezi největší jezera světa. Dnes je to přesolená louže bez ryb i dalších živočichů.
V roce 1987 se Aral rozpadl na Malé (severní) a Velké (jižní) jezero. Za dalších asi deset let se Velké jezero rozdělilo na západní a východní. Později východní část Velkého jezera zmizela úplně. Kazaši se snaží zvrátit proces stavbou hrází a přemlouvají Uzbekistán, aby omezil pěstování na vodu extrémně náročné bavlny. Jenže pak hrozí, že 1,5 milionu Uzbeků v oblasti Aralu začne hladovět a nakonec se vzbouří. Přidají se miliony Kazachů a Turkmenů, pro které se život ve vzniklé slané poušti také stává nesnesitelným.
Už dnes vysychání Aralu ovlivňuje plochu čítající asi čtyři miliony hektarů. Zanikly přístavy Aralsk a Mujnak. Prašné bouře, které vznikají na obnaženém dně, se šíří 500 kilometrů od původního moře. Jedovatý prach doletěl už i do Orenburgu. Vítr roznáší chemikálie ze socialisticky hnojených polí. Z tisíce novorozenců 75 nepřežije, dospělí strádají rakovinou jícnu, tuberkulózou, tyfem. A podle vědců bude hůř. Ostrov Vozrožděnija se v roce 2001 definitivně spojil s pevninou. V 50. letech tady byl polygon, kde se zkoušely biologické zbraně. Písečné bouře by prý teoreticky mohly roznášet i přeživší nákazu sibiřského vředu, moru, tyfu či neštovic.
Řešení? Obrátit řeky V Rusku se objevila idea restaurovat starý sovětský megaplán. „Obrátit“ velké sibiřské řeky, postavit 2500 kilometrů dlouhý a 200 kilometrů široký kanál tak, aby bohaté toky na severu zásobovaly vodou střední Asii. Podle náměstka ředitele Institutu oceánologie Ruské akademie věd Petra Zavjalova záchrana tkví v řece Irtyš, která by takovou zátěž unesla bez velkých ekologických změn. Zato by došlo ke změnám politickým. Země, které se snaží částečně se osvobodit od zděděné závislosti na Moskvě, by s ní zase byly spojeny pevnou a životadárnou pupeční šňůrou. Je jedno, že by v tomto případě vypadala jako vodní kanál.
O autorovi| PETRA PROCHÁZKOVÁ, Autorka je spolupracovnicí LN
