Zatímco provokatéři půl století avizují, že střední stav jaksi splyne s Marxovými dělníky, v globální vesnici se šušká, že vliv „bílých límečků“ ve třetím světě sílí natolik, že ohroženější než tahle třída je spíš svět, do kterého se rozpíná.
Jste Američan a vyděláváte od 40 do 200 tisíc dolarů ročně? Nebo Čech se 70 až 150 procenty průměrného měsíčního příjmu? Pak jste to vy, kdo se svými kolegy z rozpínající se střední třídy třetího světa nejvíc ohrožuje civilizační stabilitu.
„Bohatí bohatnou a chudí chudnou,“ konstatují analytici vytrvale při debatách o daňových reformách západního světa. A vizionáři přitom nezřídka hrozí reznoucí metaforou stále rozevřenějších nůžek, které naši blahobytnou ekonomiku jednou určitě odstřihnou od stabilně mírného rozvoje do propasti hospodářské krize a společenských nepokojů. Jaký osud mezi těmi Damoklovými ostřími čeká a kuje průměr příjmové hierarchie, kterému ze setrvačnosti přezdíváme střední třída (aniž bychom ji dokázali přesněji vymezit)? Co se v globalizaci děje se středním stavem, jenž ekonomové tradičně považují za základní pilíř demokracie a prosperity a k němuž se například v Česku řadí dvě třetiny obyvatel?
Zatímco provokatéři už přes půl století předpovídají, že střední třída jaksi splyne s Marxovými dělníky, v naší globální vesnici se šušká, že vliv asijských „bílých límečků“ ve třetím světě sílí už natolik, že ohroženější než tahle třída je spíš svět, do kterého se rozpíná. Její bobtnání je dnes nejmarkantnější právě v Asii (konkrétně v Indii a Číně): Homi Kharas z nezávislého amerického centra pro ekonomiku a politiku Brookings Institution například odhaduje, že oproti současným 30 procentům bude už v roce 2020 střední stav představovat 52 procent světové populace, přičemž v chudých zemích se tenhle příjmový průměr zmnoží hned dvojnásobně.
„Jistě, že to je celkově dobrá zpráva,“ ujišťuje Moises Naím na stránkách magazínu Foreign Policy,“ zároveň ovšem znamená, že se civilizace bude muset přizpůsobit novým, bezprecedentním tlakům.“ Co má na mysli?
V první řadě nic méně významného než spotřebitelské ceny základních potravin, které v uplynulém roce stoupaly raketovou rychlostí. Rýže, která je základní potravinou pro polovinu planety, zdražila za uplynulých dvanáct měsíců o 92 procent, pšenice skoro o šedesát. A že nejde jen o čísla ve statistických ročenkách, ale základní lidskou potřebu, ukázaly v uplynulých měsících nepokoje v nejrůznějších koutech rozvojového světa.
Zatímco v lednu protestovalo třeba v Džakartě deset tisíc lidí proti cenám sóji, Mexičané vyšli do ulic na protest proti zdraženým tortillám a chudé Indy zas rozlítila předražená cibule. Výdaje za potraviny představují v třetím světě častokrát polovinu rodinného rozpočtu, ale problém se netýká jen neevropských strávníků - i v Itálii se loni demonstrovalo proti nadhodnoceným cenám milovaných těstovin. A když v Egyptě musela rozhánět spotřebitelskou demonstraci policie, Světová banka konstatovala, že občanské nepokoje jsou na spadnutí ve více než třicítce zemí.
Ale pozor! Ceny jídla nerostou kvůli tomu, že by ho na celém světě ubývalo, v roce 2007 se sklidilo víc obilí než dřív. Rostou kvůli tomu, že se z některých obilovin začíná v ropné krizi vyrábět palivo a hlavně - což je pro téma střední třídy možná důležitější - stále více lidí si může dovolit větší, třebaže zasloužený nášup. Viz třeba spotřebu masa v rychle bohatnoucí Číně, která se s rostoucí životní úrovní za uplynulých dvacet let zdvojnásobila.
Nové střední třídě, připomíná však Naím a těžko s ním po obědě nesouhlasit, nestačí jenom plný žaludek. A nemyslíme přitom na středostavovský předpoklad vzdělání a potřebné kvalifikace. Nový nákup vepřového je přece třeba uskladnit v nové ledničce, dojet pro něj do obchodu novým autem (třeba i v nových značkových šatech), a především si pro ten rodinný dovoz pořídit nějakou slušnější destinaci, nejlépe dům na hypotéku.
A jsme u konzumního stylu života, kterého jsou přibývající příslušníci střední třídy po celém světě nejdynamičtějším motorem i nejvděčnějším pasažérem. Kam až dojedou? Demografické trendy v Evropě naznačují, že rozpínání střední třídy neprobíhá jen horizontálně, a pokud jde o přistěhovalectví, rozhodně ne v dvousměrném provozu. Domácí živnostníci a zaměstnanci s nadstandardním platem, kteří splácejí hypotéky, jsou pro své evropské vlády snadným rukojmím, protože nemají ve zvyku - na rozdíl od skutečných boháčů -migrovat do daňových a jiných blahobytnějších rájů. Nebudou se ani moct příliš divit, když po návratu ze standardní cizokrajné dovolené najdou na předměstí stále cizokrajnější sousedy. Nové kolegy ze střední rozpínající se třídy.
„Veřejná debata o následcích současného spotřebitelského boomu se zatím zaměřovala na jeho ekologické dopady,“ konstatuje Foreign Policy a pochopitelně má na mysli energetickou náročnost a nevyzpytatelnost celé téhle velké středostavovské jízdy. „Ekonomické a politické následky změn však nemusejí mít o nic menší váhu.“ A to nezní zrovna stabilně.
O autorovi| Jan Čáp, redaktor Orientace
