Za pár neděl šedesátiletý umělec přijel na festival Kytara napříč žánry s personálně omlazenou skupinou, byť nástrojově poskládanou jako dříve. Tedy s druhým kytaristou Niňem Joselem, který se vedle sekaných doprovodů blýskl i coby sólista. I s flétnistou Domingem Patriciem, jenž mírně přefukovaným tónem hrál ještě o něco jazzovější fráze než jeho předchůdce Jorge Prado. Dále s bezpražcovým baskytaristou Alainem Perezem, možná ne tak průrazným jako dřívější Carlos Benavent, ale zato tvořícím pevnou a zároveň pružnou rytmickou hmotu s perkusionistou Israelem Suarezem čili El Piraňou. A podstatnou změnou byly namísto vokalistů zpěvačky Montse Cortesová s temným altem i tragikou ve výrazu a Chonchi Heredia, hlasově i projevem subtilnější, ale o nic méně vroucí.
Komorní, ale hned oslnivý úvod obstaral de Lucía sám rondeňou, tedy skladbou nesvázanou pevným rytmem s titulem Mi niňo curro, jíž ostatně svá vystoupení často začíná. A posluchač byl rázem doma. Valéry nálad od rozjímavých pasáží přes břinkavá rasgueada k ohnivým výjezdům perfektně prováděných kadencí a příznačné stupnice i akordové postupy okamžitě navodily atmosféru a udaly ráz večera.
Následovaly kusy z posledního CD Cositas Buenes (2003), nejprve solea Anotonia s oběma tleskajícími zpěvačkami a El Piraňovým decentním doprovodem a první vrchol: El Tesorillo, závratná bulería, rozlétnutý dialog kytary a perkusí. Postupně se dostalo na slavná čísla La Barrosa, Palenque, El Tempul, Zyryab až po nezbytnou Entre Dos Aguas, vlastně popovou rumbu, která před více než třiceti lety otevřela de Lucíovi dveře do světa. To už byl dávno na pódiu celý strhující band - sedící v půlkruhu před dobře pětimetrovým panelem s pravými palmami.
Snědí muži v zářivě bílých košilích (jen Paco měl přes ní obvyklou vestičku), vášnivě působící ženy v havraní černi, hluboké a pro Středoevropany přetěžko spočitatelné akcenty tlučené do stěny dřevěné bedny zvané cajón, stejně jako záhadně poskládané, a přitom tak nakažlivě vytleskávané rytmické figury, de Lucíova virtuozita vybuchující mu pod prsty, aniž by se při tom silné emoce odrážely v kytaristově tváři, nehybné jako Frigo i v nejkrkolomnějších situacích.
Občasné povzbuzující výkřiky z vnitřku kapely, která se v jednom okamžiku držela efektních aranžmá a vzápětí působila jako sdružení kolektivně improvizujícícho tělesa, střídání charakterů harmonií s nečekaně prudkými zlomy, barvitost rytmických pásem, to vše znovu zabíralo stoprocentně.
Místy se projevovaly kapelníkovy jazzové zkušenosti, když instrumentální téma a zpívané sloky tvořily rámec pro improvizovaná sóla v rámci formy skladeb. Ale i tehdy byly cítit silné kořeny tradičního flamenka, které tento jeho nejradikálnější inovátor nepřestává hluboce ctít.
Zaplněný velký sál Kongesového centra dostal Paco de Lucía do varu postupně, lehce a samozřejmě, beze stopy okázalosti. Soustředěný cele na svébytnou a dlouho izolovanou cikánskou lidovou hudbu, byť odjakživa s artistními prvky virtuozity, do níž druhdy organicky vpletl prvky fusion jazzu i vážné hudby 20. století a proslavil ji doširoka dávno před vzedmutím vlny world music. Obklopen hudebníky mladé krve, a naznačující tedy, že vývoj flamenka je trvalým procesem.
***
HODNOCENÍ LN ***** Paco de Lucía Festival Kytara napříč žánry Kongresové centrum Praha 2. 11. 2007
