Uplynulé dva týdny jsem se potuloval kolem 13. Mezinárodního festivalu fantastického filmu v jihokorejském Puchonu. V zájmu eliminace nežádoucích asociací dlužno vyslovovati „pučchon“. Festival zvaný PiFan skončil včera, trval deset dní. Jeho součástí byla i sekce českých fantastických filmů, promítaly se klasiky Ikarie XB1, Tajemný hrad v Karpatech a z doby nové groteskní horor Choking Hazard. Zmíněný Puchon je sedmisettisícové město zvolna splývající se Soulem, vzniká tu aglomerace, v níž žije na dvacet milionů lidí.
Jako na fragmentu hologramu lze ledacos o Koreji a jejích obyvatelích odvodit i z toho festivalu. Tak především sama jeho existence. Je to druhý nejvýznamnější podnik tohoto druhu v zemi, hned po filmovém festivalu v Pusanu. Fantastický film, to je, dá se říci, okrajový žánr, z uměleckého hlediska pária, u nás vkopnutý za brány Velkého Filmového Umení. Promítaly se du dvě stovky filmů z jednačtyřiceti zemí. Perfektní filmové sály, stovky dobrovolníků. Ze všeho doslova čišel a píle a snaha a ochota.
Všechno, co Korejci dělají, berou vážně. Jen krátce se zmíním o zájmu o naši zemi. Zatímco v Číně jsem musel vysvětlovat, že „Česko je soused Německa“, a teprve když jsem řekl, že Německo je v Evropě, v šikmém oku blýsknul plamínek porozumění, tady v Koreji jsem nejednou slyšel „Praha? Tam jsem byl.“ Nebo: „Praha? Tam pojedu na svatební cestu.“ Sedmdesát tisíc Korejců navštíví ročně Prahu. Milují ji a v Soulu postavili hospodu Prague Castle v podobě Staroměstské radnice, kopie v měřítku skoro 1:1.
Na všem, s čím jsem se tam setkal, jsem viděl stopy stoprocentního nasazení, úporné vůle uspět. Jakmile je třeba něčeho dosáhnout, dosáhnou toho. Civilizace jim trochu přerůstá přes hlavu. Tak tedy vysazují stromy. V centru Soulu je obrovská americká základna, kterou budou stěhovat mimo. Na pozemku o rozloze Vinohrad bude park. „Opravdu bude?“ ptám se skepticky. „Proč se ptáte? Je rozhodnuto, že tam bude park,“ odpoví Korejec a nechápe smysl mé otázky. V zemi, kde spropitné pokládají za urážku, jsem tomu skoro snad ochoten věřit. V centru města doslova exhumovali říčku Cheonggyecheon. Museli k tomu zbourat dálnici, která vedla nad tokem svedeným do potrubí. Teď je tam šestikilometrová rekreační zóna. Stálo to 900 milionů dolarů. Královský palác jim skoro celý zbořili Japonci a Korejci si teď ty jejich Hradčany stavějí znova. Dovedete si to představit? Podotýkám, že žijeme v zemi, která nebyla schopna vyřešit dostavbu či obnovu Staroměstské radnice, té, kterou si Korejci jen tak levou rukou postavili, protože se jim líbí.
Zde v Evropě nepracujeme, my nárokujeme. Dohromady nic zajímavého se tu nevyrábí, nic se nevynalézá. Optimismus je pro smích, nejvyšším božstvo je „kritický duch“. U nás je to akcentované. Jakmile tu někdo pojme nějaký úmysl rozměrem přesahující výšku kurníku, zvedne vlnu protestů proti megalomanství, ať je to cargo letiště, olympiáda anebo národní knihovna. Za tu dobu, co se o knihovně žvaní, by ji Korejci postavili.
Zpátky k festivalu PiFan. Byl jsem tam jako host a po projekcích jsem vystupoval na besedách. Zájem byl překvapivě velký. Ty filmy staré desítky let se jim líbily, nízkorozpočtový Choking Hazard taky. Ale co nového, s velkým rozměrem, u nás v tomhle žánru vzniká? Jsme přece národ Karla Čapka, robotí hra R. U. R. tu vyšla v překladu brzy po pražské premiéře. Na některé otázky se těžko odpovídá.
