Jaký byl festival, na kterém bylo možné potkat Güntera Grasse i Karla Gotta?
Tak lipský veletrh je šťastně za námi. Během čtyř dnů tu ve dvou obřích prosklených halách, kudy většinou pražilo slunce, vystoupilo kolem patnácti set tvůrců čili spisovatelů, recitátorů a bavičů.
A obchodovalo tu, okounělo, procházelo a knihy do rukou bralo kolem statisíce lidí. Že je to zápis skoro jak z Guinnessovy knihy rekordů? Ano, ale tenhle veletrh patří k těm největším na světě. A je rok od roku větší a působí už vážně trochu předimenzovaně.
Tak letos bylo místy skoro nemožné se prodrat přes stovky adolescentů namaskovaných a navlečených do kostýmků – byl to „lid manga“ vyznávající komiksy. Ty tlupy měly snad festivalu dodávat mladistvou a karnevalovou lehkost, ale bylo jich prostě moc, hemžily se všude, láteřil jsem, že si nemohu na chvíli sednout či se chtivě natáhnout ke knížkám... Hlučící zmalovaná mládež tu – nejen mně – tak trošičku nekorektně lezla krkem. Příště tu už prý budou jen v omezeném množství.
Je to práce Ale co, organizátoři najdou k oživení něco jiného. Budou muset – pokud kdysi lipský veletrh sloužil jako brána na východ Evropy a vedle Frankfurtu byl považován za menšího a snad trošičku méněcenného bratříčka, tak to dávno není pravda a k vystaveným knihám rumrajch už patří. Natáčí tu přece spousta televizí a snímat knihy a spisovatele rozhodně nestačí.
Přestože účastníci nad „festivalizací literatury“ obrací oči v sloup, jako třeba překladatelka Eva Profousová, nakonec se tu příští rok zase sejdou. „Potkám tu skoro každého od fochu,“ říká překladatelka Rudiše nebo Kratochvila.
A vzpomeňme, co pronesl Milan Kundera, když po něm před rokem vypálil Respekt: „To je atentát!“ Domníval se, že časopis načasoval svoji reportáž na dobu literárního festivalu. Kdy zrovna vyrážel do práce. A kdy se skandální zpráva mezi „lidmi od literatury“ zaručeně rozšíří.
Neznám jediného autora, snad s výjimkou právě Jardy Rudiše, který v sobě má jistý kabaretiérský šmrnc, který by měl festivaly rád. Jaký to paradox! K napsání knihy potřebujete spoustu samoty a spoustu soustředění, ale pokud ji napíšete a někdo ji vydá, měníte se okamžitě z introverta v extroverta. Normální člověk to nedělá, aby lezl vykládat o své duši do televize, dělal každou hodinu rozhovor s jiným novinářem, četl lidem nahlas svoje výplody... no, normální lidé nepíší. Oplakaná šance Spisovatelé festivaly, kde se často u stánků přeřvávají, berou většinou jako proklatou povinnost. A také ovšem šanci. Potkat zajímavého nakladatele a oslovit víc čtenářů, z těchto možností se radovala Markéta Pilátová, s kterou jsme si na sklonku dne šli dát večeři daleko od hlučícího davu do luxusního nádražního bufetu. Markétina kniha Žluté oči vedou domů právě v Německu vyšla. Autor, který vydává knihu a nejel by sem, byť zván, by byl prostě považován za osla a nakladatele by velice otrávil. Jako spisovatel jsem tu byl i já, reportér ve mně ale plakal, neb jsem přijel, zrovna když Günter Grass odjížděl, a odjet jsem musel právě ve velký den Karla Gotta, takže jsem nezahlédl ani cíp Mistrova roucha. Ještěže člověk ve světě občas vydá nějakou tu knihu. Za tohle by mě z těch novin snad vyhodili!
lidovky.cz Více fotografií najdete na www.lidovky.cz/kultura
