Osudy Našich furiantů, první české realistické hry, jež byla uvedena na jevišti Národního divadla, jsou stejně dramatické jako život jejího autora. Mladý Ladislav Stroupežnický byl pěkný ptáček, i když pocházel z vážené rodiny v jihočeských Cerhonicích. Jako chlapec se choval sadisticky, ubližoval zvířatům i svým vrstevníkům, byly s ním potíže ve škole a píseckou reálku musel opustit, protože vážně zranil spolužáka.
Kdo ví, jaká by byla jeho životní dráha, kdyby jej nepotkala tragická nehoda. Ve věku sedmnácti let v domnění, že na lovu omylem zastřelil člověka, obrátil zbraň proti sobě a ustřelil si část čelisti a roztříštil nos. Nezabil se, ale zohavení navždy změnilo jeho život. Po dlouhé rekonvalescenci se domů vrátil zcela proměněný, probudila se v něm touha po vzdělání a začal pěstovat zájmy, které do té doby neznal. Ovlivnilo ho také přátelství s mladým Mikolášem Alšem a postupně se začal věnovat literární činnosti, psát povídky. Díky otci získal místo v cerhonickém archivu, což pro něj bylo velmi inspirativní. Posléze se přesunul do Prahy a začal psát i divadelní hry. V době, kdy pracoval na pražském magistrátě, uvedli v aréně ve Pštrosce jeho komedii Pan Měsíček, obchodník.
To byl začátek jeho kariéry dramatika, která jej nakonec dovedla na významný post . V roce 1882 se Ladislav Stroupežnický stal dramaturgem činohry Národního divadla. Měl pověst svérázného, umíněného a nerudného dramaturga, kterého musel umravňovat tehdejší ředitel F. A. Šubert. Také k autorům se choval až neurvale, upravoval jejich hry a nevybíravě je komentoval, což mu vyneslo sytou nenávist.
Stroupežnický byl přesvědčen, že jeviště má zobrazovat skutečný život a nemá jej přikrašlovat, což prosazoval nejenom jako autor, ale i jako dramaturg – uvádění realistických her bylo jeho hlavním cílem. Premiéra Našich furiantů se konala 3. května 1887, hru režíroval Josef Šmaha, ale již před premiérou se v novinách objevovaly různé odsudky nové hry, psalo se o znesvěcení národního jeviště, jelikož na něj autor přivádí darebáky, kteří se starají jen o sebe a klejí. Přijetí hry nebylo příliš nadšené a nastudování se posléze uvádělo hlavně odpoledne. To se však změnilo ve chvíli, kdy si oblíbený komik Jindřich Mošna vybral Naše furianty jako představení k 25. výročí svého působení v Národním divadle. Stroupežnického hra ani po sto dvaceti letech neztratila nic ze své satirické ostrosti, přesného a sžíravě nemilosrdného vystižení nepěkných rysů národní povahy. A tak se pochopitelně stále vrací a dlouhá léta bohaté inscenační tradice také zrodila několik pozoruhodných inscenací. Bylo to především skvělé Macháčkovo nastudování v Národním divadle v roce 1979. Miroslav Macháček hru zbavil dobového nánosu a s nemilosrdnou přímočarostí hrál o marně skrývaném sobectví a zbabělosti. Připomenout je třeba i postmoderní přečtení klasické hry, tak jak jej v roce 1994 uskutečnil Na zábradlí Petr Lébl. V Národním divadle Naše furianty naposledy před sedmi lety režíroval J. A. Pitínský.
Nyní tedy nové nastudování připravil soubor Divadla v Dlouhé v režii Jana Borny. „Náš soubor se pokouší o hru, o kterou by podle mě měla usilovat každá divadelní generace, protože má velkou schopnost vypovídat o nás a o našich bližních. Náš soubor dospěl do věku Našich furiantů, to znamená, že z těch mladých, veselých, laškujících herců jsou dnes zralí čtyřicátníci, tedy lidé, jejichž věk už je opravňuje k tomu, aby si zkusili tuto klasiku zahrát a skrze ni se vyjádřit ke světu, který v tuto chvíli žijeme,“ říká Jan Borna.
Režisér vidí Stroupežnického jako českého Gogola a podle svých slov se s touto představou vydává cestou grotesky. Režijním spolupracovníkem Jana Borny a představitelem radního Buška je Miroslav Hanuš, který k pojetí dodává: „Je to vynikající hra, která je vztahově a situačně naprosto aktuální. Například třetí jednání se odehrává na zasedání obecního výboru, čili jakékoliv radnice, a máte pocit, že se od dob Stroupežnického nic nezměnilo, když tak k horšímu. Na rozdíl od Macháčkovy inscenace v Národním divadle v té naší vesnici není jediná kladná postava. Nenajdete tu nikoho, kdo by nesl nějaké vyšší hodnoty, nikoho, s kým by se ostatní mohli srovnávat. Všichni se snaží vyrůst na tom, že poníží kohokoliv, kdo jde okolo, a mají hrozný strach, že někdo vyhraje nad nimi. To se může nazývat furiantstvím, ale je to ubohost malého sebevědomí lidí bez vyšších cílů.“
Naše furianty v Dlouhé doprovodí živě hrané a zpívané lidové písně, které nově zhudebnil Milan Potoček. Prý se tentokrát museli zapojit úplně všichni, i ti, co se zpěvu dosud úspěšně vyhýbali. „Nástrojové obsazení je skromnější než jindy, přičemž určitým symbolem vesnice a lidové hudby je stará česká křídlovka, na kterou hraje hostující Jan Meduna,“ vysvětluje.
Další podrobnosti včetně internetové stránky s animovanou hrou Sestřel zajíce najdete na www.divadlovdlouhe.cz.
***
Ladislav Stroupežnický: Naši furianti, režie Jan Borna, Divadlo v Dlouhé, premiéra 15. 1.
Stroupežnického hra ani po sto dvaceti letech neztratila nic ze své satirické ostrosti, přesného a sžíravě nemilosrdného vystižení rysů našeho národa
„Náš soubor dospěl do věku Našich furiantů, to znamená, že z těch mladých, veselých herců jsou dnes zralí čtyřicátníci, tedy lidé, kteří se mohou vyjádřit k světu,“ říká Jan Borna
