Anglický matematik Charles Babbage (1791–1871), což byl mimo jiné konstruktér počítacího stroje, kritizoval neutěšený stav vědy – ano, už tehdy! – a napsal o tom knížku. V ní se pokusil uvést základní typy podvodů ve vědě.
Na prvním místě uvedl hoaxing, (z řady významů je asi nejlepší „mystifikace“), kdy si vědec svůj objev vymyslí. Dokládá to na příkladu údajně nového živočicha, ale to se stalo roku 1788 a dnes by to nemělo úspěch. Jistě se však dá vymyslet něco jiného.
Nebezpečnější je podle Babbaga forging (řekněme „pravý podvod“). „Podvodník je ten, kdo chtěje dosáhnout reputace ve vědě, zaznamenává pozorování, která nikdy neučinil.“ Zatímco v předchozím případě se počítá s tím, že se na podvod přijde záhy, tenhle je záludný dlouhodobým vlivem.
Konečně je tu trimming („ořezávání“), kdy vědec jen trochu místy něco ubere, naměřenou hodnotu sníží, jinde přidá, aby v celkovém efektu výsledky působily přesvědčivěji. Třeba aby ležely blíže předpokládané křivce. Prý je to méně nebezpečné než „vaření“ (cooking), kdy se vynechají experimentální hodnoty, které nesouhlasí s očekávaným výsledkem.
Nutno říci, že různé typy podvodů a triků sahají až k samým počátkům evropské učenosti. Astronoma Ptolemaia (kolem 90 – asi 160 n. l.) proslavil mimo jiné hvězdný atlas. Již dávno si badatelé všimli, že v něm chybí něco přes tisíc hvězd pozorovatelných v pásmu zeměpisné šířky mezi Alexandrií, kde žil Ptolemaios, a ostrovem Rhodos, kde působil jeho předchůdce, Hipparchos (asi 190 – asi 125 př. n. l.), rovněž autor hvězdného atlasu. Dodnes se diskutuje, zda Ptolemaios opsal Hipparchova data, aniž by je citoval (a pokud ano, pak do jaké míry). Tehdy ale citování nebývalo zvykem, nebo dokonce podmínkou jako dnes.
Galileo Galilei shazoval různé předměty z šikmé věže v Pise při studiu zákonitostí volného pádu. Také zkoumal, jak se kulička pohybuje šikmým žlábkem. Dospěl ke správným závěrům, ale matematik Marin Mersenne (1588–1648) napsal, že se mu nepodařilo zopakovat výsledky svého kolegy. On dospěl k jiným hodnotám. Galileo při jiné příležitosti uvedl, že nepotřebuje pokusy, „neboť bez jakékoli zkušenosti (experimentální) mohu ujistit, že to tak je, protože to nemůže být jinak“. Někteří historikové soudí, že si Galileo přinejmenším část údajů vymyslel, ale protože dospěl ke správným závěrům, je mu odpuštěno.
Americký fyzik Robert A. Millikan v roce 1923 dostal Nobelovu cenu za stanovení náboje elektronu. Při pozdějším studiu jeho laboratorních deníků se ukázalo, že ve svém klíčovém článku uvedl data z 58 pozorování, vybraná z původního počtu 140. I tento vědec zřejmě „uvařil“ svoje výsledky – ale správně. A ještě něco. Jednu z klíčových úprav pokusu, která vedla posléze k úspěchu, provedl Millikanův doktorand Fletcher, ale na publikaci není uveden jako spoluautor. V textu je o něm jen zmínka.
Dnes je obraz složitější již proto, že vychází obrovské množství vědeckých časopisů. Doslovné opisování vyskytující se častěji v humanitních oborech, se občas prokáže. V experimentálních oborech se „vaří“, což nemusí být nápadné. Rozhodně by Babbage uspěl se svými stesky i dnes.
***
Galileo si zřejmě přinejmenším část výsledků vymyslel, ale protože dospěl ke správným závěrům, je mu odpuštěno
O autorovi| Vladimír Karpenko chemik, Autor je profesorem na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze
