Claude Lévi-Strauss byl možná posledním „velkým teoretikem“ dvacátého století, jeho knihy dodnes povinně čtou nejen antropologové, ale všichni studenti sociálních věd. Slavný profesor ale věděl, že kdo si neumí ulovit v lesních bažinách kapybaru, kdo nechodil na lov opic s foukačkou s jedovatým šipkami namočenými do kurare, ten nemůže nikdy pochopit astronomické kódy, význam východu či západu Plejád, jejich složitou, doslova zakódovanou symboliku.
Výuka antropologie „musí být vyhrazena ,svědkům‘, tedy těm, kteří prošli terénem“ a na vlastní oči viděli a poznali, neustále opakoval Claude Lévi-Strauss, zakladatel funkčního strukturalismu, otec moderní antropologie, humanista, filozof, učitel. „Je třeba si osvojit celek formou osobní zkušenosti. Nelze se učit a dělat antropologii jen od stolu, z knihovny, z muzeí starého typu.“ To je mlácení prázdné slámy.
Zato antropologickým muzeím, jakýmsi laboratořím, se podle něj otevírají nové možnosti bádání. Avšak jedním dechem dodával, že „jen terénní výzkum ukáže, zda uchazeč o povolání antropologa dozná v terénu vnitřního obratu, jenž z něj učiní nového člověka“, skutečného antropologa, který věci jiných kultur pochopí do hloubky a nezůstane jen na povrchu, jako se stává převážné většině. „Teoretikům nepatří antropologie, ale třeba obory blízké antropologii, jako je historie náboženství, srovnávací sociologie atp.“
Kouzlo antropologie objevil sám na sobě při několikaletém terénním výzkumu v brazilské Amazonii a Mato Grossu koncem třicátých let minulého století. Jeho zkušenosti zvlášť mezi Ňambikwáry či Tupí-Kawahíb jsme mnozí z nás obdivovali při čtení doslova, jak by se řeklo v dnešní hatmatilce, kultovních Smutných tropech. Knize, kterou si oblíbilo laické publikum celého světa - a knize, která mne osobně uvrhla do víru amazonské džungle na celý život.
Pod vlivem R. Jacobsona dával Lévi-Strauss přednost strukturalistickému pojetí jazyka jako systému znaků, jež spojují označující (zvuk, slovo) s označovaným (předmětem či pojmem). Tuto myšlenku pak přenesl na studium společenských vztahů, jež se také vyjadřují jazykem a chápou často v opozicích (muž x žena, rodič x dítě a podobně).
Porozuměl přírodním národům Protože za hlavní úkol antropologie pokládal studium nevědomých (neuvědomovaných) kulturních struktur různých společností jako protikladu ke strukturám přírodním, věnoval se zejména strukturám příbuzenství, incestu, mýtů a vyprávění a vůbec „Myšlení přírodních národů“.
Ano, všude se píše, že cestou bádání systémů příbuzenských vztahů a světa mýtů došel ke klasifikačním systémům, tedy způsobům, jakými lidé chápou a popisují svět, v němž žijí. Jistě, ale zcela se zapomíná, že k nim nikdy nešel přímou cestou. To by se brzy ztratil v houštinách symbolů, astronomických kódů a nepochopitelných mythemů jako většina badatelů. Šel však od těch nejjednodušších etnografických výzkumů materiální kultury či způsobů obživy, tedy etnografického kontextu, k čemuž se mnozí vědci vyslovují s despektem jako o něčem prostém a pro ně bezvýznamném.
Jenže právě tam Claude Lévi-Strauss nacházel cesty k pochopení symbolik, opozic i těch prostorových (nebe x země, den x noc, muž x žena, nahoře x dole, pomalu x rychle), astronomických kódů včetně významů hvězd jako Aldebaran, Achernar, Arktur, Bellatrix, Epsilon Orionis, Pollux či souhvězdí Plejád, Hyád, Orionu, Býka a stovek dalších, na nichž indiáni vidí odraz svého světa v jakémsi jiném virtuálním univerzu.
A právě toto považují za nejen symbolické a fundamentální v jeho přístupu ke kmenovým společenstvím a k jejich prezentaci v našem světě a v jeho způsobu učení nových antropologů. Totiž ten, kdo to neumí, je jako ten, kdo si neumí v amazonských řekách ulovit ryby nebo v lesních bažinách kapybaru, najít chutnou dužninu palmových výhonků určitého druhu palmy a pokácet si ji, kdo s indiány nestavěl jejich obrovské společné domy maloky či churuaty, nechodil na lov opic s foukačkou s jedovatým šipkami namočenými do kurare, a jako takový nemůže nikdy pochopit astronomické kódy, význam východu či západu Plejád, jejich složitou doslova zakódovanou symboliku, umění šamanů spojující svět pozemský se světem nadzemským i záhrobním či jejich složitý dvakrát zkroucený jazyk, kdy jaguár není jaguár, ale třeba košík.
Takový „odborník“ a „vědec“ zůstane na okraji cesty k pochopení jejich kultury, která se mu pak zdá jako barbarská. Jde tedy nejdříve o základní etnografický výzkum, který se v další fázi změní v etnologickou analýzu a pak je jen krůček ke kulturní antropologii.
Humanista v době válečné C. L. S. na základě několika vybraných referenčních mýtů z brazilské Amazonie postupně získával srovnáváním podobnosti s jinými mýty jiných etnik Jižní Ameriky, později s mýty severoamerickými a následně i s mýty celosvětovými. Tím mimo jiné dokázal jednotu lidské rasy, sourodnost lidské kultury jako takové a jednotné lidské myšlení reagující na okolní svět podobně, ne-li stejně. A tak se nutně vyprofiloval jako velký humanista, odhalující nesmysly o naší bělošské nadřazenosti. Vždyť i oni, tito mnohdy polonazí indiáni, si kladou stejné hlubokomyslné a filozofické otázky jako my po celou dobu naší historie: Kdo jsme, odkud přicházíme a kam kráčíme. Ale navíc s tím rozdílem, že odpovědi na tyto otázky mají indiáni již dávno zodpovězeny.
Obdivují jej za mnohé, co učinil, k čemu nám otevřel cestu. Jako jeho famózní zkratky o lidské kultuře. Cestu od přírody ke kultuře parafrázoval „skokem“ od syrového k vařenému, což se stalo názvem i jednoho ze čtyř dílů famózních Mythologik. Říká, „ty nejabstraktnější spekulace mytického myšlení indiánů poskytují klíč k jiným spekulacím, zaměřeným na konkrétní chování, třeba na válečné zvyky, skalpování či kuchyňské recepty, takže teorie lovu lebek a kulinářské umění nám dávají určitou morálku etnické skupiny.“
A zase je tu velký humanista dokazující, že i polonahý indián z amazonské džungle je schopný abstraktního, doslova velmi abstraktního myšlení, když jsme ještě nedávno byli přesvědčeni, že je to výsada jen těch vyšších kultur.
C. L. S. se tak valnou měrou zasloužil na debarbarizaci kmenových společenství v našem podvědomí. Právě doba spolužití s indiány bylo období, kdy se to v něm zlomilo, kdy se stal antropologem par excellance, kdy začal světu ukazovat, že tito „divoši“ nejenže myslí, ale že jsou schopni vytvářet celé abstraktní systémy, a dokonce jiné virtuální světy, že jejich kultura je plná abstraktních symbolů, jejichž dešifrace nás dovede zpětně k jejich konkrétním životním normám, zákonům a předpisům. C. L. S. pochopil, že vše vězí v mýtech, a proto se v druhé půli svého života věnoval hlavně dešifraci mýtů. Ale jak všude zdůrazňuje, bez terénního výzkumu by ani on nikam nedošel.
Žijete-li mezi indiány pár let, teprve pak se vám složitost symbolů začne pomalu rozjasňovat. Nelze indiány proto nikdy podceňovat, nelze k nim přicházet s bělošskou nadřazeností, pak se nic nepochopí. Obrovská etnografická zkušenost a poznání sebemenších drobností jejich života, zemědělství, lovu, architektury, rodinných vztahů, manželství je nakročením k poznání duchovních principů, šamanismu i mýtů a to byla cesta C. L. S. Nelze tuto cestu nastoupit opačným směrem, což jsem se v uplynulých čtyřiceti letech sám přesvědčil.
Mýtus byl druh ústního projevu, skrze něhož C. L. S. objevoval, dešifroval, objasňoval jazyk vypravěče. Tato jeho teorie mu umožňovala zjišťovat podobnosti mýtu různých skupin v celé Americe i ve světě. Věřil, že neexistuje žádná jediná autentická verze mýtu, neboť všechny byly projevem jednoho jazyka. Neexistuje podle něj žádný privilegovaný výklad mýtu, pro každý z nich je celá řada a úrovní čtení a vysvětlování. Objevil základní jednotky mýtu, mythémy, což jsou věty se stejnými funkcemi, které C. L. S. označoval čísly. Při průzkumu vztahů mezi mythémy objevil, že se mýty skládají z duálních (binárních ) opozic. Je zde podle něj tedy jakýsi univerzální zákon, který ovládá mytické myšlení, z čehož vychází ona zvláštní podobnost mýtů na celém světě. Podle C. L. S. mytické myšlení vždy postupuje od uvědomování si těchto opozic k jejich vyjasňování pomocí dalších elementů. Všude jsou mýty duchovní záležitostí, kdy i každá interpretace a vyprávění jsou posvátné. Byl to opět právě C. L. S, kdo svými sběry a rozbory vše pochopil a dokázal, že se vztahují k samotným počátkům lidstva, apokalyptickým zánikům a transformacím. Jeho výzkumy prošly nástrahami neracionálního myšlení indiánů, kdy se mu podařilo vystopovat v složitých transformacích zvířat, hvězd, lidí a věcí přechod od přírody ke kultuře. O tom vlastně každý mýtus ve své podstatě je. Jsou tam i utajené příbuzenské vztahy, lidské vlastnosti, kosmická spojení se zemí, správnost běhu věcí a lidské chyby: „mladá žena místo staré se promění v kapybaru místo v mravenečníka, protože se stane obětí vlastní lačnosti po medu, což je třeba podle C. L. S. chápat v pravém slova smyslu i metaforickém, protože je situace transponovaná i do sexuální roviny v lačnosti odmítnutí nápadníka. Z předchozího totiž vyplývá, že proměna v mravenečníka a v kapybaru funguje jako dvojice protikladů. Transformace v jedno nebo druhé zvíře je funkcí nenasytnosti přisuzované sobě nebo druhému, jíž se proviní pokrevní nebo afinní příbuzní. To vede k trojí disjunkci po osách nahoře a dole, suchého a vlhkého, mládí a stáří...“ Určitě tomu rozumíte jako C. L. S., že?
C. L. S. povýšil, hlavně v Evropě, studium indianistiky, antropologie indiánských kultur a jejich mýtů na výsluní, neboť se dosud pohybovaly někde v suterénu vysokých škol. A dokonce si dovolil připodobňovat řeckou mytologii k indiánské, a ne naopak, když srovnávacími metodami postupoval od mýtu kmene Bororo v Amazonii až k řeckému Oidipovi!
Ne vždy jsem vše od C. L. S. chápal, ale vždy jsem mu fandil, obzvlášť když jsem se před mnoha a mnoha lety dozvěděl, že základem k složení zápočtu z antropologie na jeho katedře na Sorboně bylo rozdělání ohně vrtěním dvou dřívek o sebe. Naši páni profesoři by to možná považovali za dětinské či snahu C. L. S. i v takových „hloupostech“ se vyvyšovat nad ostatní, neboť on to uměl už od dob, kdy žil s Ňambikváry.
***
Ne vždy jsem vše od C. L. S. chápal, ale vždy jsem mu fandil. Obdivují jej za mnohé, k čemu nám otevřel cestu. Jako jeho famózní zkratky o lidské kultuře. Cestu od přírody ke kultuře parafrázoval „skokem“ od syrového k vařenému - dnes již legendární metaforou.
Pařížský profesor si dokonce dovolil připodobňovat řeckou mytologii k indiánské, a ne naopak, když srovnávacími metodami postupoval od mýtu kmene Bororo v Amazonii až k řeckému Oidipovi! V roce 1955 to bylo zcela neslýchané!
Spolužití s indiány Clauda Lévi-Strausse změnilo. Začal tehdejšímu „civilizovanému“ světu ukazovat, že tito „divoši“ nejenže myslí, ale že jsou schopni vytvářet celé abstraktní systémy, a dokonce jiné virtuální světy.
O autorovi| Mnislav Zelený - Atapana, cestovatel a etnograf Autor, antropolog, žil a bádal dlouhá léta mezi jihoamerickými indiány. Jawalapitiové jej v roce 1989 adoptovali a dali mu jméno Atapana.
