Dnes o milostné mizérii a schovaných esemeskách Poslední dvě alba Jiřího Dědečka měla v titulu pokaždé otisk smrti. Jedno se jmenuje Kdyby smrtka měla mladý (2006), druhé Řekněte to mýmu psovi (2003) – s tím, že psovi se má vyřídit, že pán už to má za sebou. Oproti tomu nová deska Prší nám do campari (Indies MG, 2010) hraje na milostnou notu: a přece je nejskeptičtější ze všech tří titulů.
Tak jako v titulní písničce řídne drink deštěm, shledává vypravěč těchhle písniček to, co zbylo z lásky, řídké, zubožené a zbavené života. „Jenom ta láska, láska už to není / že bych chcal krev a žral kamení,“ zní bilance v tomhle soupisu nevěr, míjení, citových závislostí a nedorozumění mezi chtíčem a srdcem. „Tam si, lásko, tam si ustelem, / kde nešukáš se svým manželem, / kde si tvoje děti nehrají, / kde tě neznají,“ to je tady východisko k o trochu důstojnější chandře.
V některých textech má platnost a naléhavost jen pár veršů, u efektního Dědečka by se skoro chtělo napsat „hlášek“. Ale pak je tu nelaskavý mikropříběh Podolí: pár klopýtající po přechodu s nákupními taškami a dítětem se jeví jako „sladká scéna“ v očích, které jsou odkázané na flirt a polovztah („Můžem to svádět, na co chceme / co všecko spolu nebudeme...“).
Vychladlý svět je na albu obsedantně přítomný, od příběhu muže, který měl tisíc žen, po nešťastníka, který si na otázku „co to tam vedle mě spinká?“ odpovídá: „Ňáká ruská Ruska z Ruska / nebo ňáká Ukrajinka.“ V breviáři trapnosti se tu poznají i ti, kteří nežijí tak mramorově studeně jako Dědečkovo zpívající alter ego: „Miláčku, bylo nám spolu hezky / ještě si schovám ty esemesky...“
Cynikova oslovení se opakovaně dočká pámbů i lékaři u smrtelné postele. Tady se na chvíli vrátí jedna z krajních a atypických Dědečkových poloh, když v básnické sbírce Věci po mrtvých (Torst, 2001) mluvil o smrti obou rodičů.
I název Dědečkovy nové kapely Úterý se odhalí jako pozůstatek života bídy: v jedné písni figuruje úterý jako „date night“, pravidelný krátký čas, který si pro sebe milenci vyhrazují. S kapelou, v níž hraje na bicí Marcel Pindel z byvší kapely Sluníčko, Dědeček lehce zpunkovatěl: chytil do ruky elektrickou kytaru. Ne že by se zvuk změnil až tak dramaticky: pořád platí, že při živém vystoupení lze Dědečkovu jednoduchou muziku dobře přežít díky výrazné sarkastické show, na nahrávce má kratší životnost než texty. Nové písně s sebou nesou jeden paradox. Dědeček, kterého celý život baví naplňovat přesné formy (vydal sbírky sonetů i haiku), dnes už nemá problém rozbít pravidelný rytmus, který dřív naplňoval s až soutěživým perfekcionismem. Teď se uvolnil, kratší řádek, delší řádek, je kurážnější a vstřícnější k obsahu: jako by autorská drzost konečně pronikla i sem.
Na druhou stranu ho proud hudby nutí ve většině písní jednotlivé verše opakovat, z čehož autor těchto řádek po chvíli poposedává na židli a nejradši by tiskl tlačítko rychloposuvu vpřed. Pro Jiřího Dědečka jsou prostě šťastným médiem živá vystoupení a knihy; desky, jakkoli katalog i těch nejlepších songů, jsou poslední v řadě.
Bylo by bláhové spojovat dnes Jiřího Dědečka s Janem Burianem: společně vystupovali jedenáct let (1974–1985), od té doby jdou čtvrtstoletí každý svou vlastní cestou. Tu ale stojí za to v tuhle chvíli konfrontovat: Burian totiž právě odevzdal k vydání album Dvanáct druhů samoty: takový název by od minuty mohl být podtitulem Dědečkovy desky. Jsou to paradoxy: „pozitivní“, jaksi permanentně doufající a povzbuzující Burian a výsměšný skeptik Dědeček se po letech potkali u prakticky totožného tématu. Až bude Burianovo album za pár týdnů venku, budeme moci srovnat, v čem se liší jejich pohledy.
O autorovi| Pavel Klusák, Autor je hudební publicista hudební publicista
