Doby, kdy studovat vysokou školu znamenalo chodit na některou z českých univerzit, jsou pryč. České občany najdeme na vysokých školách v sousedním Německu, v Anglii, Francii, v USA. Setkat se s někým, kdo se rozhodl absolvovat dálkově pedagogickou fakultu v Kostarice, je ale přece jen trochu nezvyklé.
Šestatřicetiletá Miluš Kotišová začala před lety na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, pak se přestěhovala a přestoupila na univerzitu do Olomouce. „Po nějaké době jsem potřebovala studium přerušit, ale nepovolili mi to, protože to bylo vlastně už podruhé,“ vysvětluje důvod, proč nakonec diplom nezískala a věnovala se hlavně překládání z angličtiny.
Překvapivě náročná škola Docela náhodou ji v jednom cestopise, který překládala, zaujala zmínka o Kostarice. „Dočetla jsem se, že tam už v roce 1948 zrušili armádu.“ Chtěla vědět, jak se žije v zemi, která přestala investovat peníze do něčeho, bez čeho si ostatní země existenci státu nedovedou představit. A jela se podívat. Zjistila, že například průměrná délka života je v této rozvojové zemi se čtyřmi miliony obyvatel (velmi pestrého složení - žije tu například spousta Číňanů) stejná jako u nás a v dalších rozvinutých zemích. A stejný je i podíl vysokoškoláků v kostarické populaci. „Z ústavy mají dokonce dáno, že stát má věnovat na vzdělávání šest procent HDP,“ líčí s obdivem, i když obratem dodává, že zatím se k tomuto cíli Kostarika teprve blíží.
V Kostarice byla Miluš nakonec pětkrát. Začala studovat španělštinu a reálie a posléze si tam našla i univerzitu. „V Kostarice jsou čtyři státní univerzity. Jednu z nich zřídili v sedmdesátých letech s úmyslem umožnit vysokoškolské vzdělání i lidem, kteří by se k němu jinak nejspíš nedostali. Například matkám samoživitelkám, ale třeba také vězňům. Dneska stojí hlavně na e-learningu čili studiu po internetu,“ popisuje Kotišová. Něco takového, řekla si, by mělo být možné i z Česka, a jako studijní program si zvolila předškolní výchovu. Vidí v tom možnost dodělat si konečně vzdělání v oboru, který ji zajímá, a zároveň vylepšovat španělštinu.
„Není to jednoduché studium. Ačkoli jsem nikdy neměla problémy s učením, myslím, že teprve tady jsem se naučila je systematizovat,“ konstatuje a dodává, že kostarické státní školy mají dost vysoký kredit. „Už párkrát jsem na internetu narazila na zkušenosti českých studentů, kteří tam pobývali - například na Instituto Tecnologico de CR -, že je tamější studium podstatně náročnější, než by se čekalo. A mimochodem můj spolužák z Čech trochu podcenil hned tři zkoušky a musel dělat opravy.“ Pod dohledem velvyslance Studium spočívá z velké části v psaní mnohastránkových esejů ve španělštině. Vyžaduje taky praxi, což je na tu dálku docela složité. „Například si musím najít v Česku mateřskou školu, která mi umožní a písemně potvrdí krátkou stáž s určitou náplní. Pak musím své působení na děti podrobně - na deseti dvaceti stranách španělského textu -analyzovat a vše odeslat do San José.“
To si ale žádá nejen práci, ale také peníze. Nikoliv závratné, v jednotkách tisíc za jeden předmět, ale přece jen. Přitom nejde o školné, ale o poplatky spojené s posíláním testů a prací. Taková věc se nedělá po internetu, prý proto, že by se dalo jen těžko prokázat, jestli u počítače v okamžiku zkoušení neseděl místo zapsaného studenta někdo jiný.
Ještě loni posílala univerzita testy na kostarické velvyslanectví v Praze. „Velvyslanec mi dal vždycky vědět, že zadání došlo, já tam přišla, on přede mnou rozlepil obálku, vyčlenil mi místnost, kde budu písemnou zkoušku dělat, a já mu dobrovolně ukázala, že nemám v kabelce žádné taháky. Po několika hodinách obálku s mou prací zalepil a odeslal kurýrní poštou na univerzitu.“
Jenomže v květnu bylo kostarické velvyslanectví v Praze zrušeno. Univerzita v San José dala české studentce radu, aby se obrátila na jiné latinskoamerické vyslanectví, které jí bezpochyby pomůže. Jenže to nebylo tak jednoduché.
„Zkusila jsem mexické velvyslanectví, kde mne skutečně vlídně přijali a vyslechli, pak mi ale sdělili, že potřebují souhlas svého ministra zahraničí. Tak jsem to vzdala,“ říká Kotišová.
Dostavte se ke zkoušce do lesa Nakonec se rozhodla využít jiné možnosti. Ukázalo se totiž, že zkoušky je možné skládat i na půdě některé ze státních univerzit v ČR. Vstříc jí vyšla Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy. „Postup byl stejný. Kostarická univerzita doručila zapečetěnou obálku na fakultu do Celetné, já přišla, jedna z vyučujících přede mnou obálku otevřela, já dala stranou tašku a začala psát. Supervizorka mě zběžně sledovala, pak test uložila, zalepila obálku, kterou škola opatřila příslušným razítkem, a odeslala.“
Trochu bizarní situace ale nastala letos o prázdninách, kdy ze San José přišla zkouška, kterou studentka čekala až v září. „Tam si totiž můžete vybrat jednu zkoušku s jediným možným pokusem úspěšnosti z toho, co si myslíte, že ovládáte nejlépe. Já si vybrala rozvoj matematického myšlení v předškolním věku,“ vysvětluje Kotišová.
Termín bylo nutné dodržet. Najít v létě na pedagogické fakultě supervizora ovšem nebylo vůbec jednoduché. Nakonec se musela vydat do jižních Čech, kde si na ni udělala čas jedna z pedagožek, která v univerzitním zařízení právě trávila dovolenou s vnoučaty. „Ten test jsem psala u stolu, který stál vlastně v lese,“ usmívá se česká studentka kostarické univerzity. Náležitosti byly ale splněny, jak být měly.
Teď už se Miluš Kotišová blíží bakalářskému diplomu. Pokud se jí ho podaří dosáhnout, chystá se požádat v Česku o jeho uznání. Nebude nejspíš sama. Stejným způsobem jako ona studuje v Kostarice i další český student.
