Dnes už to můžu přiznat: kdysi dávno, někdy před pětadvaceti léty, jsem zapřel svou zem. Dostal jsem se tehdy na tzv. devizový příslib jakoby zázrakem do kapitalistické ciziny. Cestoval jsem stopem po východním pobřeží Švédska na sever a Norskem zase zpátky na jih – a jedna švédská rodinka, která mě kus svezla, dávala od první chvíle najevo pohrdání komunistickými státy. Eastern. Tak je nazývali. Takže když se mě švédský taťka za volantem pohrdavě zeptal: „Polák, co?“, bez mrknutí oka jsem vypálil: „Ne. Rakušan.“ A modlil jsem se, aby na mě nespustil německy. Mnohokrát poté jsem si na ten zážitek vzpomněl a přemýšlel, co mě tehdy k té okamžité lži vedlo. Neplynula mi z toho žádná naděje na nějaký osobní zisk (že by mě třeba nechali přespat, když budu ze „slušné“ země) ani jsem neměl důvod usazovat toho vcelku hodného Švéda, který mě taky mohl nechat klidně dál tvrdnout uprostřed pustiny, kde projela v průměru dvě auta za hodinu. Byl to prostě čistý stud.
Styděl jsem se za to, že pocházím ze země, která je tak zparchantělá. I když sám za to nemůžu ani za mák, protože tu zparchantělost nám určuje Moskva, pod jejímž diktátem jsme se ocitli pouhým řízením osudu.
Pak přišla tučná, hrdá léta, když jsem se k svému češství nahlas hlásil. Vždycky bylo k čemu; Václava Havla znal celý svět a ti méně sečtělí i naše fotbalisty. Stačilo napovědět jméno Pavel Nedvěd – a hned se i Afričanům ve tváři radostně rozsvítilo poznání. Dostal jsem se prostě do toho normálního stavu, kdy je člověk hrdý na to, odkud je. I když českou zem jsem při příjezdu dojatě nelíbal jako můj otec, když se vracel v osmatřicátém z Německa a poklekl v Děčíně na nádraží…
Bohužel se už zase stydím. Nevím, jak se to stalo a kdy, ale je to tak. A zatímco tehdy před čtvrtstoletím jsem se styděl vlastně jen za svou bezmoc a materiální příčinou toho studu byla jakási mrazivá mlha plazící se z východu, dnes se stydím skoro každý týden. A za konkrétní lidi a činy.
Stydím se za entropický podvod Davida Černého – a dvojnásob za to, že manifestačním odstraněním lži chce dnes navíc protestovat proti odvolání vlády, takže ušpiní už úplně všechno. Stydím se za furiantské křupanství Jiřího Paroubka, s jakým jen tak, z plezíru, svrhl vládu, na kterou si Evropa už zvykala, aniž by měl v záloze nějakou novou, lepší. Stydím se ale i za tu vládu, která si o svržení koledovala. Stydím se za Davida Ratha, jak s umanutostí malého uraženého fracka odmítá respektovat zákon, ačkoli má být v důležitém úřadě jeho nástrojem – a stydím se za stav justice, která bohužel není o nic lepší a soudí se sama se sebou, že není mafie, aniž by nás o tom přesvědčila. Stydím se za to, jak vystupuje Václav Klaus – a teď nejnověji i za to, jak bojuje, nebo spíš nebojuje naše speciální jednotka na zahraniční misi. Stydím se za to, že zákony může tvořit někdo takový jako Marek Benda – ale ještě víc se stydím za ty, kteří mu je schvalují.
Stydím se i sám za sebe. Že s tím něco neudělám. Dnes – na rozdíl od tehdy – přece mohu. Takže se stydím i za to, že jsem tak pitomý a nevím jak.
Ani ti fotbalisti už nepomůžou. Jen potvrdili celému světu, že s tou vládou to nebyla náhoda. Že v téhle zemi se stává zvykem nejdřív udělat kolosální pitomost a pak teprve přemýšlet, co dál. A snažit se z toho vykroutit lží.
